Sjednotí Rusko energetiku EU?

Diskuse o společné evropské energetické politice nejsou nové, některé její prvky zakotvila už Lisabonská smlouva. Situace v energetickém sektoru se ale v posledních letech výrazně změnila. Energeticko-klimatický balíček z roku 2007 byl přijímán v době hospodářského růstu. Ekonomická a finanční krize, štědře podporovaný rozvoj obnovitelných zdrojů, produkce plynu z břidlic v USA a volatilní ceny ropy na světových trzích - to vše nastolilo otázku konkurenceschopnosti evropské ekonomiky v souvislosti s vysokými cenami energií.

Zásadním impulzem pro novou energetickou iniciativu jsou ale bezpečnostní rizika spojená s dodávkami plynu z Ruska. Už krize v zimě 2009 ukázala, že Moskva používá suroviny jako zbraň. A válka Ruska s významnou tranzitní zemí teď unii jasně ukázala, že by se měla své vysoké energetické závislosti na Rusku zbavit. Hledají se jiné zdroje, vedle toho, že by měl do Evropy přitékat plyn Jižním plynovým koridorem ze Střední Asie, se plánuje infrastruktura pro zkapalněný zemní plyn (LNG). Uvažuje se i o společném nákupu plynu, což je iniciativa, se kterou loni na jaře přišel tehdejší polský premiér a dnes předseda Evropské rady Donald Tusk.

V některých zemích to ale narazilo na odpor, mimo jiné i v Česku, protože cena plynu se pohybuje podle toho, nakolik jsou jednotlivé země na Rusku závislé, a ty méně závislé mají cenu nižší. Společný nákup plynu tedy asi zatím zůstane dobrovolnou iniciativou a evropskou pozici vůči Rusku by mohl v této fázi spíše posílit nově navrhovaný dohled komise nad smlouvami, které státy uzavírají se třetími zeměmi, a případná společná akce v případě krize.

Zamýšlená energetická unie by také měla reagovat na energetické transformace posledních let, kdy se do popředí čím dál více dostávají obnovitelné zdroje (OZE). S rostoucím podílem jejich instalovaného výkonu však také narůstá dynamika a nestabilita produkce elektřiny v průběhu dne či v průběhu roku. Debata se tak stáčí k tomu, jak vyladit přenosovou soustavu, aby tyto výkyvy unesla a nedošlo k blackoutu či jiným problémům. Opačným problémem je zajištění dostatku elektřiny (a za únosnou cenu) v době, kdy je výkon fotovoltaiky a větrných elektráren nízký.

Komise v tomto směru plánuje slaďování regulatorních rámců, zde jde o různé národní podpory určitých zdrojů energie, přeshraniční obchodování, platby za udržování výrobní kapacity a důraz na důslednou deregulaci cen energií v jednotlivých členských státech. Měla by se také posílit celoevropská spolupráce provozovatelů přenosových sítí a energetických regulátorů. Novinkou by mohlo být vytvoření evropského regulačního úřadu. Investovat se bude do infrastruktury, chytrých spotřebičů v domácnostech, které reagují na aktuální poptávku, úspor a zvyšování energetické účinnosti.

Energetická unie zatím není žádnou revolucí, kromě několika nových iniciativ jde o atraktivnější zabalení stávajících projektů. Do energetické agendy EU by to ale mělo vnést jistou přehlednost, v dlouhodobé perspektivě pak jde o zásadní otázku, zda budeme energetickou bezpečnost stále posuzovat z pohledu národních států, nebo unie jako celku. Z čehož pak vyplývají dotazy i pro Českou republiku. Zda podpoříme společné nákupy strategických surovin, nebo budeme krátkozrace těžit z toho, že máme lepší nákupní ceny plynu než někteří sousedé. Zda uznáme, že proti agresivnímu Rusku je lépe znásobit síly a vystupovat společně. Zda budeme budovat uzavřenou národní soustavu postavenou na zdrojích fosilní a atomové energie a stavět elektrické transformátory na hranicích, či budeme hledat řešení, které posílí naši dlouhodobou konkurenceschopnost.

Pro Česko to nejsou nové otázky, nadcházející debata o energetické unii by snad ale mohla být rozhodujícím impulzem, aby si na ně čeští politici a energetici konečně vážně odpověděli.