Kruh se uzavírá - vzdělaní Američané chtějí emigrovat do Čech

Zaslat přihlášku nebylo úplně snadné - podmínkou pro přijetí do pohovoru byly originály tří doporučujících dopisů, životopis, doklad o získání titulu PhD. a ukázka písemné práce ne delší než 25 stran.

Většina uchazečů absolvovala vzdělání na velmi dobrých univerzitách, měli dlouhá doporučení od kapacit v oboru a odkazovali na výborná studentská hodnocení. Stejně neváhali investovat nemalý čas, energii a peníze za poštovné na to, aby se zúčastnili vrcholně nejistého výběrového řízení na akademickou pozici na státní univerzitě za bývalou železnou oponou. Část z nich sem byla připravena přemístit i celou rodinu. Vzhledem k tomu, že podmínkou bylo získání titulu PhD., nejednalo se rozhodně o mladé lidi, kteří chtějí jet jen tak na chvíli do světa. Co se v USA vlastně stalo, že se tolik lidí hlásí na pozice v zahraničí? Hrozí nám nová vlna migrantů přímo ze srdce západu?

Z osobního rozhovoru s přes Skype vybraným vítězným uchazečem vyplynulo, že řada chytrých lidí v USA je pevně přesvědčena o tom, že jejich děti se budou mít hůř než oni sami. Navíc si pak myslí, že s tímto stavem nelze realisticky nic udělat – politický a ekonomický systém je tak zakořeněný v myslích lidí, že reálná změna je nemožná. Deziluze z Obamova prezidentství v tomto ohledu hraje velkou roli – řada lidí v USA si od Obamy slibovala opravdovou změnu, ve kterou by mohli věřit (byl to koneckonců jeho oficiální slogan), ta však rozhodně nenastala. Americká média nás navíc začínají připravovat na souboj Clinton vs. Bush v roce 2016. Pokud se tak stane, bude to další důkaz selhání politického systému, který se navrací do dob kvazi-dynastického uspořádání. Není bez zajímavosti, že pocit politické bezvýchodnosti je srovnatelný se situací mnoha emigrantů z Československa.

K politické bezvýchodnosti se přidává další důležitý důvod k emigraci: Americké vysoké školství, které se vypracovalo na světovou úroveň zejména díky důrazu na kritické myšlení, je v hluboké krizi. I přes to, že se školné na univerzitách v USA v posledních letech výrazně zvýšilo, pozice akademických pracovníků se naopak oslabila. Na přímou otázku, kde jsou tedy peníze ze zvýšeného školného, je odpověď jasná: administrativa navyšuje svoje stavy, je stále více funkcionářů, kteří jsou placeni v řádu statisíců dolarů ročně, prezidenti univerzity mají smlouvy, ve kterých jsou „zlaté padáky“ v hodnotě 750 000 dolarů, staví se luxusní kulturní a studentská centra, která mají přilákat platící studenty. Ti pak potřebují třeba 360 000 Kč za rok na levnější, 900 000 Kč za rok na dražší univerzitě. Zpravidla pak začínají svoji pracovní kariéru s miliónovými dluhy. Podle tzv. Big Mac Indexu je cenová hladina v České republice podhodnocena o 39%, nicméně si stejně představte, že byste měli za 1 rok studia na dobré české univerzitě zaplatit pouze na poplatcích na studium cca půl milionu korun. Pro spousta rodin by to byla nepřekonatelná překážka, stejně jako tomu je v USA. Pokud je pro vás kvalitní vzdělání důležité a zároveň víte, že ho nebudete schopni vašim dětem dopřát, myšlenka na emigraci vás určitě napadne. Pro srovnání s Evropou: http://www.politifact.com/punditfact/statements/2013/dec/19/steven-rattner/it-easier-obtain-american-dream-europe/

Někdo může namítnout, že Američané jsou přeci jen o hodně bohatší. Pro srovnávací kontext je tedy důležité uvést také čistý roční příjem domácnosti, který činí v USA 43 000 USD, při kurzu 19 korun za dolar to je 817 000 Kč na domácnost. V České republice je čistý roční příjem domácnosti pouze 23 000 USD, při kurzu 19 korun za dolar tedy 437 000 Kč na domácnost ročně. Přepočteno na měsíc vychází na příjem domácnosti 68 000 Kč měsíčně v USA a 36 416 Kč měsíčně na domácnost v České republice. Průměrný Čech tedy vydělává 53 procent toho, co průměrný obyvatel USA. Cenová hladina zboží a služeb je však v České republice nižší (viz výše zmiňovaný Big Mac Index, http://www.economist.com/content/big-mac-index), takže rozdíl není až tak markantní na to, aby si průměrně vydělávající Američané mohli takto drahé školy realisticky dovolit. Schválně uvádím spíše dlouhodobý průměr dolarového kurzu za posledních 10 let než aktuální spekulativní kurz téměř 26 korun za dolar, který by rozdíly v bohatství více zdůraznil.

V případě emigrujících akademiků se přidává další důležitý faktor - americké univerzity začaly po finanční krizi využívat toho, že místo drahých stálých profesorů, kterým musí platit zdravotní pojištění, a kteří brávali platy až 200 000 Kč měsíčně, lze najmout řadu mladých snaživých externistů (adjuncts), kterým zaplatí jednorázově 50 000 Kč za půlroční kurz, bez jakéhokoliv zdravotního a sociálního pojištění a z možností kdykoliv smlouvu od příštího semestru vypovědět. Pro zajímavost: na Univerzitě Karlově se externistům platí cca 7 000 Kč za celosemestrální kurz, což při přepočtu rámcově odpovídá poměrům v USA.

Zvyšující se školné, které je pro řadu lidí reálně finančně nedostupné či znamená zatížení obřími dluhy, a dramaticky horší podmínky lidí, kteří v USA na vysokých školách reálně vyučují, ukazují na závažné trhliny v idealistických představách USA jako svobodné tržní společnosti, kde má každý stejné šance. Vysoké poplatky fakticky znemožňují chudším lidem dostat se na dobré školy, takže sociální mobilita je v USA horší než v Evropě. Sami američtí vyučující pak při těchto vyhlídkách volí emigraci.

Pokud ještě někdo není přesvědčen o tom, že Reaganův sen je mrtev, pokračovali jsme s vítězným uchazečem v debatě ohledně zdravotního pojištění:

V USA si každý běžně platí soukromé pojištění cca 900 dolarů měsíčně (18 000 Kč), což pokrývá celou rodinu. Háček je ale v tom, že spoluúčast při této částce tvoří 12 000 dolarů (228 000 Kč), tj. pokaždé, když se něco stane, je potřeba vždy uhradit 228 000 Kč ze svého. Pouze pokud účet převýší 228 000 Kč, rozdíl uhradí pojišťovna.

Platby na zdravotní pojištění v ČR jsou dělené mezi zaměstnance a zaměstnavatele (4,5% a 9% z hrubé mzdy), tj. při průměrné hrubé mzdě 23 000 Kč to činí  3105 Kč za měsíc. Faktická poznámka pod čarou: vzhledem k tolik diskutované Obamově zdravotnické reformě musí občané USA platit pokutu, pokud neuzavřou alespoň nějakou pojistnou smlouvu. Pokuta je tak nízká, že se stejně někomu vyplatí ji zaplatit místo toho, aby musel uzavírat drahou a nevýhodnou pojistnou smlouvu.

Tyto důležité příklady, které se týkají vzdělávání a zdravotnictví, ukazují limity neoliberálního privatizačního úsilí. Vzdělání nikdy nebyla primárně tržní komodita, i když se samozřejmě velmi hodí ho mít, pokud se člověk chce nějak rozumně uplatnit. Zdravotnictví bude vždy řešit zásadní otázku solidarity – kolik má společnost jako celek investovat do toho, že náhodou jeden člověk dostal velmi vzácnou nemoc, která je na léčení extrémně drahá. Vypadá to jako cynická ekonomická úvaha do té doby, než si uvědomíte, že ten člověk můžete být vy sami nebo vaše dítě. Princip trhu a maximální efektivity je proto potřeba výrazně korigovat z hlediska toho, co si myslíme, že je správné.

Proto je potřeba jasně říci, že Reaganův sen sice sehrál svoji důležitou roli v rozbití strnulých a vnitřně vyprázdněných amorálních režimů, ale nyní je mrtev. Jinak budeme stále ztrácet čas opakováním dvacet let starých debat. Znamená to nutně návrat ke komunismu, nebo dokonce k totalitarismu? Vůbec ne. Stejně jako jsme se poučili ze zločinů pozdního komunismu (kdy špehovaní a udávání bylo jednou z morálně nejproblematičtějších aspektů systému, srovnání s filmem Citizen Four je v tomto ohledu dost inspirativní), tak je potřeba se poučit ze zločinů bezduchého reaganismu, který vyprázdnil obsah vzdělávání, oslavuje stávající ekonomickou hierarchii a je amorálně netečný vůči konkrétním problémům konkrétních lidí.

Jednoduchou cestou, která vede na rozumné stezce mezi Reaganem a Stalinem, je cesta větší občanské pozornosti a důslednosti ohledně veřejného prostoru, který zahrnuje jak vzdělání, tak zdravotnictví, tak veřejnou správu, tak samotná místa ve městech i v krajině. Proto jsem například překvapen, že proti skandálům spojeným s tunelem Blanka už dávno veřejně nevystoupilo mnohem víc lidí – bojí se snad, že je někdo špehuje a vyhodí za to z práce? Nebo naivně doufají, že státní orgány včas a spravedlivě potrestají všechny ty, kteří jsou za předražení a technickou nefunkčnost tunelu za 38 miliard odpovědní?

Pokud Američané emigrují do Prahy, tak to ukazuje, že některé věci tu děláme dobře, nicméně je potřeba na nich spíše stavět než je pokládat na oltář maximálního ekonomického zisku. Jak píše Petr Drulák ve své Politice nezájmu (https://www.kosmas.cz/knihy/177534/politika-nezajmu/), je potřeba o současném nastavení politického i ekonomického systému důsledněji přemýšlet, nebo emigrující Američany zbytečně zklameme.

http://en.wikipedia.org/wiki/Median_household_income

http://www.nerdwallet.com/blog/credit-card-data/average-credit-card-debt-household/

První verze vyšla v Britských listech 19.3.2015: http://www.blisty.cz/art/76854.html. Děkuji Bohumilu Kartousovi za podporu a Magdaleně Fiřtové za připomínky.

Bonus pro kikoty: