Blokády nejsou to, co bývaly

Proruští a protiameričtí aktivisté chystají "akce odporu" proti průjezdu spojeneckého konvoje Českou republikou. Na různé blokádní akce jsme z posledních let zvyklí - od odporu rakouských sousedů proti Temelínu přes slib bývalého prezidenta přivázat se k bagru kvůli Kaplického blobu až po masivní kampaň proti radaru v Brdech. Chystaný odpor proti průjezdu spojeneckého konvoje tyto aktivity vnějškově připomíná, jenže opravdu jen vnějškově.

Od té doby totiž “čas oponou trhnul — a změněn svět", a to docela podstatně. Výroční zpráva BIS popisuje vysokou aktivitu ruských agentů zaměřenou na destabilizaci a ovlivňování politických poměrů v České republice - nejspíš ve prospěch Ruska. Vedení armády dokonce mluví o tom, že de facto už ve válce vlastně jsme, jen je neobvyklá - není vyhlášená, nestřílí se, bombardéry zatím neshazují bomby (i když létají). Do role nepřítele se pasovalo samo Rusko. Diplomatičtějším jazykem, ale ve stejném smyslu, hovoří také ministři (zejména obrany a zahraničí). Zajímavé je, že stejně se údajně vyjadřuje i koordinátor akcí proti americkému konvoji Jiří Vyvadil.

Pokud by - nedej bože - došlo k válce se vším všudy, musela by být blokáda spojenců a bezpečnostně-vojenských opatření, o nichž rozhodla vláda se souhlasem parlamentu (zdůrazňuji, že oběma řádně demokraticky zvolenými), klasifikována jako rozvracení Republiky či dokonce vlastizrada. To jsou vážné zločiny proti bezpečí a svobodě nás všech. Trestní řád proto pro ně počítá s vysokými tresty - od osmi let vězení až po doživotí (trestná je podle platného práva i pouhá příprava těchto činů).

V klasické válečné situaci naštěstí stále ještě nejsme, ale riziko je značné. A proto i akce, které v jiné dějinné situaci mohly být více méně legitimním vyjádřením občanského postoje, začínají připomínat hraní si se sirkami ve stohu suché slámy. Občané nepochybně nadále mají plné právo vyjádřit jiný názor, než zastává demokraticky ustavené vedení země, ale domnívám se, že na aktivity, které ohrožují realizaci legitimní obranné politiky státu opravdu není vzhledem k mezinárodní situaci nejvhodnější doba. Mějme na paměti smutnou zkušenost s henleinovci. Ti také přísně vzato nekolaborovali s nepřítelem, protože tou dobou hitlerovské Německo ještě nebylo “oficiálním” nepřítelem, válka nebyla formálně vyhlášena (to ostatně nebyla ze strany ČSR nikdy). Ale o tom, že jejich četné akce přispěly k vyhrocení sitauce a v důsledku i k okupaci, asi nikdo nepochybuje.

Výše uvedené by mělo být mementem i pro prezidenta České republiky v kontextu jeho ohlášené cesty do Moskvy. Obzvláště v době rostoucího napětí by jeho role měla spočívat v hledání diplomatických řešení v souladu s politikou vlády, nikoliv v různých formách spolupráce a sbližování s ruským režimem, který je politickými i odbornými institucemi hodnocen jako bezpečnostní riziko (nejen) pro naši zem. Ať už přímá či nepřímá podpora a spolupráce s takovými režimy se nepříjemně blíží tomu, co bychom mohli ve válečném stavu považovat za kolaboraci s nepřítelem.