Hodina diplomacie nekončí

Na červencové poradě velvyslanců označil ministr zahraničních věcí Zaorálek dnešní dobu jako hodinu diplomacie. Budoucnost Česka je vzhledem k turbulentnímu mezinárodnímu dění více než jindy spojena se zahraniční politikou. Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) již podeváté vydala výroční publikaci Agenda pro českou zahraniční politiku, ve které hodnotí zahraniční politiku v roce minulém a představuje doporučení pro rok probíhající.

Česká zahraniční politika trpí několika chronickými nemocemi. Často je obětí vnitropolitických či vnitrostranických půtek, které se zahraniční politikou nesouvisí. Doplácí na nezájem politických aktérů. V klíčových tématech zůstává opatrnická či naopak populistická.

Přitom ke kvalitě mezinárodního prostředí musí ČR v zájmu svého rozvoje přispívat. Přetrvává nestabilita ve východní Evropě a na Blízkém východě a už dnes víme, že rok 2015 bude bohatý na zahraničněpolitické události. Čekají nás komplikovaná výročí spojená s koncem druhé světové války, proběhne summit Východního partnerství, EU začne po červnovém summitu jednat o bližší koordinaci eurozóny, 1. července započne české předsednictví ve Visegrádské skupině, do konce roku mají být implementovány druhé minské dohody a na přelomu listopadu a prosince proběhne v Paříží globální klimatický summit. Proběhnou parlamentní volby ve Spojeném království, Polsku a Španělsku, jejichž výsledky mohou zásadně ovlivnit evropskou politiku. Evropa musí najít nový narativ pro vztahy s agresivní jadernou velmocí ve svém sousedství a vypořádat se s vlnami uprchlíků na svých hranicích.

Jen letmý výčet mezinárodněpolitických výzev ukazuje, že hodina (české) diplomacie zdaleka nekončí. AMO v deseti doporučeních navrhuje, jak se s klíčovými úkoly vypořádat.

1. Vláda musí zkoordinovat své postoje v klíčových otázkách zahraniční politiky. Diametrálně odlišná vyjádření ke krizi na Ukrajině, bezpečnostní situaci, lidskoprávní politice či vstupování do eurozóny z ČR dělají nedůvěryhodného a nespolehlivého hráče. Žádoucí je těsnější koordinace zejména v rámci ČSSD. Realisticky však nelze očekávat přílišnou spolupráci od prezidenta a ministra financí. Je proto nutné, aby alespoň ministři za stranu s nejsilnějším vlivem na zahraniční politiku mluvili jedním hlasem. Premiér by měl v klíčových otázkách opustit opatrnické postoje a jasně podpořit svého ministra zahraničí.

2. Vláda by se měla důrazněji distancovat od prezidentových postojů vůči ukrajinské krizi a Islámskému státu, stejně jako případných dalších přešlapů. Prezident je dnes klíčovým personálním problémem české zahraniční politiky a nelze předpokládat, že jeho ČR škodící excesy vyřeší pouhé koordinační schůzky. Vláda by proto měla trvale, pozitivně a věcně dávat najevo, že pozice Hradu jsou politickým folklorem, ale nikoliv postojem ČR. Deficit je opět především na straně premiéra. Ministr zahraničí by měl zůstat ve věcné rovině a vyvarovat se emotivním reakcím, jakými bylo třeba tiskové prohlášení po Zemanově projevu na připomínce osvobození Osvětimi.

3. Parlamentní strany by měly investovat do vybudování odborného zázemí v oblastech zahraniční, bezpečnostní a evropské politiky. ČR si v dnešní situaci nemůže dovolit neinformovaná a zmatená vyjádření ke klíčovým tématům. Opoziční strany by se na případný návrat do vlády měly připravit lépe, než tomu bylo např. u sociální demokracie. Všechny politické strany by se pak měly vyhnout instrumentalizaci otázek klíčových zájmů státu v politickém boji.

4. Vláda by měla pokračovat ve vstřícné evropské politice. Měl by být ratifikován Fiskální pakt a na základě dokončení dopadových studií rozhodnuto o vstupu do bankovní unie. Vláda by měla v první polovině roku schválit Koncepci působení ČR v EU a navázat na ni dalšími dílčími dokumenty – koncepcí prosazování Čechů do unijních institucí či koncepcí informování o evropských záležitostech. Pokud je cílem vlády připravit zemi na hladké přijetí eura, je zapotřebí nejen dodržovat přístupová kritéria, ale také působit adekvátně vůči veřejnosti. Proto je nezbytné připravit argumentační strategii a veřejně ji komunikovat prostřednictví příslušného aparátu Úřadu vlády. Dále je třeba, aby přínosy členství zřetelněji zaznívaly od vládních stran podporujících vstup do eurozóny.

5. ČR by měla spojit připomínku výročí konce druhé světové války také s uctěním obětí poválečného vyhnání Němců. Taková iniciativa by byla adekvátní odpovědí na lidické gesto německého prezidenta Gaucka z roku 2012 a vyslala by žádoucí signál nejen do zahraničí, ale především do české společnosti. Podobou Gauckovy návštěvy by se také tato připomínka mohla inspirovat. Jednalo by se o smířlivé a lidské gesto za účasti obětí a německých či rakouských vládních představitelů. Nabízí se společné uctění památky a projevu lítosti nad některým z největších excesů „divoké“ fáze vyhánění, např. v Ústí nad Labem, v Postoloprtech či v Brně.

6. České předsednictví Visegrádské skupiny by se mělo zaměřit na posílení vzájemné důvěry jejích členů. Po nepříliš příznivém roce 2014 by měla být pozornost upřena na zkvalitňování vnitro-visegrádských kontaktů – např. prostřednictvím intenzivnější spolupráce parlamentů – a na prohlubování kooperace v tradičních tématech (bezpečnostní politika, východní politika, západní Balkán, energetická a bezpečnostní infrastruktura). Při vytváření nových formátů spolupráce ve střední Evropě by měla ČR prosazovat komplementární, nikoli duplicitní projekty, a snažit se Rakousko raději přiblížit Visegrádské skupině.

7. ČR by se měla mnohem aktivněji a věrohodněji zapojovat do diplomatických jednání o řešení konfliktu na Ukrajině na úrovni EU a NATO. ČR by se měla jednoznačně vymezit vůči ruské agresivní politice a nezpochybňovat smysl sankcí zavedených EU, ale naopak prosazovat jejich rozšiřování v případě další eskalace konfliktu. Měla by politicky podporovat ukrajinskou vládu a pomoci s nezbytnými socioekonomickými reformami. ČR musí být čitelným partnerem jak pro Ukrajinu, tak i své spojence. V této souvislosti je nezbytné vyrovnávat vyjádření a činy prezidenta Zemana či dalších politiků dostatečně viditelnými akty vlády a ministra zahraničních věcí.

8. ČR by měla přijmout výraznější počet uprchlíků z oblastí zasažených konfliktem v Sýrii a Iráku. Humanitární situace na místě je neudržitelná, české kapacity přitom nejsou ani zdaleka naplněny. Neochota přivítat více uprchlíků je v rozporu s hodnotovým základem české i evropské zahraniční politiky a poškozuje obraz České republiky ve světě. Pokřivené chápání uprchlíků jako bezpečnostní hrozby navíc podporuje zbytečné obavy a předsudky ve společnosti.

9. Česká republika by se měla zasadit o oživení iniciativy Východního partnerství. V roce 2015 proběhne summit Východního partnerství v Rize, který by měl představit obrysy reformy této iniciativy. ČR by měla trvat na oddělení otázky reformy Východního partnerství od ruského angažmá na východní Ukrajině a prosadit nabídku další integrační perspektivy pro země, které podepsaly asociační dohody.

10. ČR by se měla jasně postavit za politiku podpory občanských a politických práv. Odpovědí na kritizované rozpory v dosavadní politice je důslednější obhajoba politických práv dovnitř i navenek. Takový postup navíc ČR nijak neoslabuje, zvlášť pokud se zaměří na zdůrazňování zakotvení univerzality lidských práv v mezinárodních dohodách. Rozšiřování o další dimenze lidských práv, tj. sociální, environmentální či genderové, může být smysluplné, ale jen v případě, že dojde k současnému navýšení lidských i finančních zdrojů a bude odpovídat schopnosti českých neziskových organizací takové projekty implementovat. Jinak bude rozšiřování jen záminkou pro oslabování důrazu na práva občanská a politická.

Vít Dostál

Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO

Jakub Eberle

Autor je analytik Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz