Saúdi a Írán: Dávno před Jemenem

Saúdská válka proti jemenským húthijúm, podporovaných Íránem, dostává absurdní podobu koalice bohatých zemí světa (na straně Saúdů stojí Katar, Spojené státy) a tichého společenství islámských radikálů (al-Kajda a Muslimské bratrstvo), stojící proti kmenům odněkud z hor v jedné z nejchudších zemí světa.

V některých věcech jsou Jemenci podobní Afgháncům – jejich hrdost jim nedovolí se vzdát a kvůli své skalnaté zemi se budou rvát až do konce. Nějakého spojence ale přeci jenom mají. Írán, který je s rebelujícími húthiji spjat šíitským islámem, jim dodává humanitární podporu. Do války však zatím nezakročil a húthijové i Írán popřeli, že by jim dodal jakékoliv zbraně.

Saúdská Arábie na straně sunnitských Jemenců a prezidenta Mansúra Hádího, který se v lednu vzdal funkce a uprchl k Saúdům, a Írán na straně húthijů, podporovaných armádou, která je věrná bývalému diktátoru Sálihovi, který je dnes v Jemenu. Celá situace míří k šíitsko-sunnitské náboženské válce a připomíná Velkou hru, spor mezi Velkou Británií a carským Ruskem o Střední Asii. Dva hegemonové se neodváží vstoupit do otevřené války a tak si vyberou region, ve kterém můžou konečně uplatnit svoji energii a utratit dolary, které na válku poctivě střádali.

Írán a Saudská Arábie jsou letitými protivníky v Zálivu, kterému jedna strana říká Perský a druhá Arabský. Ropné velmoci a náboženští protivníci s tendencemi vyvážet své doktríny všude, kde se alespoň trochu otevřou dveře.

Boj o duchovní nadvládu

V osmdesátých letech zažívala Saúdská Arábie boom a Írán se radoval z úspěchu islámské revoluce, která inspirovala muslimy na celém světě tím, že vláda duchovních je opravdu možná. A protože Írán inspirovat chtěl, přistoupil k „vývozu revoluce“, který měl svého protivníka v saúdském „vývozu wahhábismu“. Tyto se střetly v muslimském světě na řadě polí.

Například v Nigérii, kde bylo hnutí Dawa podporováno Saúdy a Kuvajtem a hnutí Yan Šía našlo podporu v Íránu. Sunnitští stoupenci nejen z Nigérie, ale z celého světa, odjížděli studovat na Islámskou univerzitu v Medíně. Stoupenci Yan Šíe a předáci súfijských bratrstev, kterým byl Írán nakloněn, byli zváni do Íránu. Obě frakce toužily nastolit Islámský stát, každý ale po svém.

Tento formát byl podobný v celém regionu. Literatura obou protivníků sem proudila ve velkém, a to jak v angličtině a arabštině, tak v národních jazycích. Saúdové zadarmo rozdávali výtisky svého překladu Koránu, lehce protikřesťansky a protižidovsky okořeněného. A obě strany stavěly velkolepé mešity. Íránská forma se setkala s obdivem na Zanzibaru a v Keni, která ale nakonec nabídku na vystavění islámské univerzity odmítla. Delegáti z Východní Afriky byli zváni na oslavy Íránské revoluce. Obecně se soudí, že přijímání Íránu bylo snazší tam, kde byl menší arabský vliv, respektive kde byla arabizace přijímána s nelibostí, jako třeba v Tanzánii.

Írán začal ale v této hře postupně prohrávat kvůli vyčerpání během války s Irákem, mezinárodní ostrakizaci a sankcím, které na něj byly uvaleny. Ze sunnitsko-šíitského hřiště se stalo hřiště sunnitsko-wahhábovské. Saúdi vynaložili miliony petrodolarů do zakládání koranických škol nejen po celé Africe. Studenti, navracevší se z Medíny, začali vyučovat podle saúdského vzoru konzervativnímu islámu a wahhábisté díky finančním injekcím získali vliv v řadě oblastí. Velký vliv měli například v severní Nigérii, severním Mali, nebo v severním Maroku. V severní Nigérii se později zrodilo Boko Haram, severního Mali se snadno zhostila al-Kajda a ze severního Maroka odchází do řad Islámského státu až 80% z celkového počtu Maročanů.

A tak to šlo až do roku 2001, kdy si po útocích v New Yorku svět uvědomil, že se možná objevil větší problém, než se čekalo. V řadě zemí začaly probíhat perzekuce proti wahhábistům, zatýkání a kontroly, ale už bylo pozdě, základy byly položeny. Maroko udělalo první perzekuci hned v roce 2001 a i přesto se na severu dnes tvoří buňka za buňkou a malé výcvikové tábory byly objeveny hned vedle Rabatu. A s tímto dědictvím nastupujeme do nové etapy Velké hry.

Změna pravidel hry

Začátek americko-íránského vyjednávání a možnost přestupu Íránu na tu „dobrou stranu“ Saúdy vyděsila. Zapojení Íránu do mezinárodní komunity by zákonitě vedlo k oslabení vlivu Saúdské Arábie v regionu, vývoz íránské ropy by snížil saúdské příjmy a zrušení letitých sankcí by Írán ekonomicky pozvedlo. A najednou by se mohlo stát, že by si Západ uvědomil, že tolik let démonizovaný Írán je možná lepší spojenec v regionu, než bigotní, konzervativní Saúdská Arábie, podporující al-Kajdu a Islámský stát.

Tato podpora nikdy nebyla tajemstvím, ačkoliv je vždy o něco složitější, než prosté předání peněz z ruky do ruky. Peníze plynou pokoutními cestami a málokdy jdou přímo spojit se státem jako takovým. Slavný výrok od neznámého katarského úředníka:  „Islámský stát je saúdský projekt“ zopakovala řada médií, protože zní správně melodramaticky, ale „neznámý katarský úředník“ je chabý zdroj a tak ho můžeme brát s rezervou. Raději řekněme, že Saúdi (spolu s Katarem) notně zasponzorovali odnož al-Kajdy, Frontu an-Nusra, která na konci tohoto března dobyla syrský Idlíb, s podporou Turecka.

A tak tu máme se Saúdy, Katar a Turecko bojující proti syrskému (šíitskému) prezidentovi, podporovanému Íránem, a využívajíce všechny dostupné (sunnitské) prostředky. Do sunnitské koalice se zapojila, ať už větší či menší mírou, na syrsko/irácké či jemenské frontě, i řada dalších zemí. Jordánsko, Maroko, Egypt, Súdán. Naopak Pákistán a Afghánistán dali ostentativně od sektářského sporu ruce pryč, obávajíce se vypuknutí střetů uvnitř svých hranic. Což ani jedna z obou zemí v tuto chvíli nepotřebuje.

Další potencionální spojenec, Západ v čele se Spojenými státy, se na jemenské frontě sice přidal k sunnitům, na té syrsko/irácké ale vyjednává s Íránem a mluví o vyjednávání s Asadem. A protože proklamuje, že je definitivně proti Islámskému státu, logicky by zde měl být i proti Turecku, po událostech z Idbílu, a proti Saúdské Arábii a Kataru, po všech těch milionech dolarů, které plynuly do kapes džihádistů. Chtělo by to zase nějakou červenou linii, nebo aspoň nějaké slabší ultimátum. A nebo ne? Asi to bude složitější....