Důkazy, že se Česko mění k lepšímu

Nikdo o nich nikdy neslyšel, ale jsou to ti, díky kterým se Česko stává lepší zemí. Jejich počiny jsou mediálně malé a příliš obyčejné, a tak se o nich zmíní maximálně tak Vsetínský deník na straně 8. Jejich síla je v jejich množství. 

Před pár měsíci jsem začal pomáhat Nadaci Via, která podporuje aktivní lidi měnící své okolí k lepšímu. Objevil jsem tu poklad – stovky malých příběhů ukazujících, že věci změnit jdou. Navíc se zdá, že počinů aktivních lidí v Česku rok od roku přibývá.

Hezky je to vidět třeba na tom, že v nadaci stoupá počet žádostí o takzvané Rychlé granty pro malá sdružení, která potřebují ihned podpořit v boji proti nějaké nepravosti (třeba malou částkou na právní služby). Klasicky jde o lidi, které naštve místní zastupitelstvo, protože chce v parku postavit nabobtnalý hypermarket nebo nesmyslný kus dálnice v centru.

Aby bylo jasno: nejedná se o žádné prázdné a falešné neziskovky, kde parta ospalých hochštaplerů sosá peníze z EU, jak někteří mylně házejí neziskový sektor do jednoho pytle. Jsou to hlavně skupiny lidí, kteří se zdarma, ve volném čase a po práci věnují tomu, co se děje kolem nich. Nečekají na zásah shůry, ale mění věci odspodu. Dají síly dohromady a rozhodnou se opravit park, náves nebo se postavit nesmyslnému rozhodnutí úřadů. 

Navíc, stoupá i počet filantropů, tedy lidí, kteří společné věci přinášejí zdroje. Nejsou to jen dojmy – přinejmenším počet finančních darů v Česku roste rychleji než HDP.

Zatímco před patnácti, dvaceti lety začínaly v Česku vznikat první společenství aktivních lidí, v posledních letech dochází k další změně - zdá se, že v Česku začíná fungovat celý organismus veřejného života. Místní hybatelé mají vizi a energii, filantropové dávají čas, znalosti a peníze, společně s dalšími aktivními lidmi vytvoří společenství, a celé to proměňují v dobrou věc. Společný cíl zlepší vztahy místních a výsledek ukazuje cestu dalším.

Důkaz první: Na Valašsku, u slovenských hranic leží obec Francova Lhota. Místní si sami naplánovali a přetvořili zanedbanou část vsi, který takto rozsvítili tisícovkou svíček. A nezůstalo jen u toho, na tak malou ves je tu spousta spolků a sdružení. Konají se tu obecní zabíjačky, pouť či soutěž o nejlepší nakládané houby.

Důkaz druhý: Zákolany jsou malá ves na Kladensku. Místní už měli plné zuby toho, že každý musí za divadlem do Prahy, že u nich se toho moc neděje. Tedy, ono by se dělo, aktivních lidi tu bylo dost, ale chybělo zázemí. Rozhodli se ho vytvořit. Při budování se ukázalo to, co se v těchto projektech ukazuje často. Sice měli všichni radost, že postavili krásné pódium nebo hezké závěsy, důležitější ale bylo, že se lidi v Zákolanech zase začali zdravit a neznají už jen sousedy odvedle, ale i lidi z jiné ulice.

Důkaz třetí: "Ohniště!" "Osvětlení." "Trampolínu!" "Horolezeckou stěnu!" Jak píše o vsi Nadějkov novinář Marek Šálek, tak začínalo společné obecní plánování, jak změnit malé prostranství před místní farou. "Představuju si zahradu plnou vůně růží a také kávy. Nabízím proto, že z přízemí fary uděláme kavárnu. A v létě tam uspořádáme festival s hudbou a filmy, promítat můžeme třeba na stěnu kostela," navrhl místní kaplan Miroslav Zdík Jordánek. Nakonec vznikla farská zahrada, kterou společně vytvořily desítky místních obyvatel. 

Důkaz čtvrtý: Není to jen tak nějaká studna. Za první republiky se sem pro vodu chodilo z daleka. „Voda z vážnice zákostelské bývala lahodná, studená jako led, perlila jako víno, chuť měla jemně minerální, železitou,“ psalo se tehdy v tisku. Pak studnu zabednili, desítky let chátrala. Před pár lety se parta nadšenců ve Vysokém nad Jizerou dala dohromady a rozhodla se, že studnu obnoví. Není to nijak vzácný příběh - lidí, kteří sami obnovují různé drobné památky, je v Česku spousta. Probouzejí minulost a proměňují ji v budoucnost.

Důkaz pátý: V zapadlém koutu Bruntálska leží ves Stránské, od které byste čekali všechno kromě života. A skutečně, když sem dorazíte, dostanete depresi. Nikoliv však z opuštěných sudetských domů a mrtvolného klidu. Ale z toho, že tu na člověka dolehne nesmyslnost kancelářského posedávání. Když jsem před časem navštívil manžele Křenkovi, připravovali divadelní minifestival, mluvili o historické knížce, na kterou se skládala celá ves, a hostili americké studenty, kteří dojili kozu. Ve vsi jsou opravené kaple či obnovené studánky. Není to kancelářská parodie na život, ve které můžete tak maximálně napsat blog, ale život skutečný.

Důkazů je mnohem více, další naleznete na stránkách HN v dalších týdnech.

Foto: Anna Šolcová, archiv HN