Přechodné bydliště je nesmyslná byrokracie, stát má data ze sčítání lidu

Každá snaha státu o zvýšení zátěže svých občanů nebo úředníků by měla splňovat nejméně tři parametry. Nejprve by měl být jasně definován problém, který tato zvýšená zátěž má vyřešit. Dále by měla proběhnou analýza, zda ten problém není možné vyřešit jinými, méně zatěžujícími způsoby. A do třetice, stát by měl analyzovat, zda je uvažovaná regulace či povinnost alespoň elementárně vymahatelná.

Současná diskuse o zrušení možnosti trvalého pobytu na adresách obecního úřadu, znovuzavedení institutu přechodného bydliště nebo problémů měst způsobených tím, že si lidé nehlásí trvalé bydliště tam kde opravdu žijí, trpí zejména mícháním několika nesouvisejících problémů v jedno téma. V konečném důsledku tak nebude vyřešen ani jeden. 

Příliš mnoho lidí hlášených na úřadech? Co takhle příliš mnoho exekucí?

Prvním z údajných problémů je nadměrný počet občanů, hlášených na obecním úřadě, a z něj pramenící nemožnost státu či exekutorů tyto občany zastihnout či jim doručit obsílku. Takových lidí je v Česku přes 375 tisíc a přestože u všech jistě není motivací bydliště na adrese úřadu snaha vyhnout se exekucím, možná by stálo za to se zamyslet nad tím, zda problém není například i v nadměrném počtu exekucí.

Pokud ale zůstaneme u potenciálního zrušení této možnosti trvalého bydliště na úřadě - kam se asi lidé, jejichž cílem je skrýt se před úřady či exekutorem, nahlásí? Uvažovaná pokuta 15 tisíc korun je často směšná vůči potenciálním problémům, kterým čelí a kvůli kterým svou adresu skrývají. 

Tito lidé, kteří často navíc pobývají na nejrůznějších ubytovnách, tedy mohou být úředně donuceni se přihlásit na nějaké "reálné" adrese, ve skutečnosti to ale bude opět jen nicneříkající údaj a schopnost je zastihnout se tímto nijak nezvýší. Jen touto povinností vzniknou další šedé “podnikatelské příležitosti” v podobě poskytnutí fiktivního místa trvalého bydliště za úplatu na adrese nějaké zapomenuté chaty či chalupy.

Problém s rozbujelými exekutory dlouhodobě dopadá i na neochotu majitelů bytů umožnit i neproblémovým nájemníkům přihlásit si trvalé bydliště v jejich nemovitosti. Přestože nový občanský zákoník toto umožňuje jen na základě nájemní smlouvy a není tedy třeba souhlas majitele, je běžnou praxí, že landlord výrazně “doporučí” nájemníkům, aby si bydliště u něj nepřihlásili, jinak si mohou hledat jiné bydlení. Případy neoprávněného zařazení cizího majetku do exekucí nebyly v posledních letech výjimečné a není tedy překvapením, že si majitelé bytů potenciální problémy tohoto typu rádi odpustí.

Dalším faktorem, jehož rozsah je velmi složité zmapovat, je také skutečnost, že nájmy a podnájmy jsou poskytovány nelegálně (např. v družstevních bytech bez souhlasu družstva) nebo z nich nejsou odváděny daně. Jakékoli přihlášení nájemníka k trvalému pobytu pak zvyšuje riziko odhalení těchto šedých praktik majitele bytu.

Zrušení trvalého bydliště na adrese úřadu tak sice možná přinese snížení administrativy obcím, která je s tím spojena, ale v reálu dosažitelnost těchto občanů pro úřady či exekutory, ani ochota majitelů bytů trvalé bydliště nájemníků “strpět”, nevzroste.

Přerozdělování daní podle trvalého bydliště se neosvědčilo

Pokud opustíme problém těch, kteří se skrývají před obsílkami, stočí se diskuse k problémům obcí a měst s penězi. Je známým faktem, že některá města musí nést náklady na občany, kteří ve městě fakticky dlouhodobě bydlí, ale nejsou zde přihlášeni. Obce na ně tak nedostávají podíl z rozpočtového určení daní nebo další příjmy. Náklady na úklid, odpady, infrastrukturu nebo veřejnou dopravu tak doplácejí jejich přihlášení spoluobčané, případně obec z dalších zdrojů. 

Jak ukazuje analýza Českého rozhlasu, která porovnává údaje o trvalém pobytu a údaje ze sčítání lidu, které pokrývá faktický pobyt, se tento problém týká dvou druhů obcí. Prvním z nich jsou velká města, ve kterých zůstávají mladí lidé po studiu či kam se stěhují lidé z chudších částí Česka za prací. Druhým pak satelitní obce a městečka okolo velkých měst, kam se zase přesouvají lidé v rámci suburbanizace. 

Z definice tohoto problému je třeba vyjmout problematiku studentů, zejména proto, že studenti zpravidla nepobývají v univerzitních městech v kuse, ale pendlují mezi bydlištěm a místem studia. Zatímco student z Břeclavi studující v Brně může být každý čtvrtek odpoledne doma a tři dny v týdnu tak tráví v místě svého trvalého bydliště, jeho spolužák z Klatov se domů dostane jednou za měsíc. Jakým způsobem by si tito dva měli nahlásit přechodné bydliště tak, aby to reflektovalo realitu a hlavně, jak by se to mělo projevit na přerozdělování daní mezi Brnem, Klatovy a Břeclaví? Tato otázka se ostatně týká přechodného bydliště nejen u studentů - jeho zavedení problematiku přerozdělování daní nijak nevyřeší. 

Stávající způsob řešení je obvykle takový, že na úrovni obcí existují nejrůznější pozitivní nebo negativní pobídky. Města a obce trvalé bydliště na jedné straně vyžadují u maximálního množství úkonů a zpravidla tak mladé rodiny donutí přihlásit si bydliště nutnost zapsat dítě do školky. Na druhé straně pak mohou obce přinášet nejrůznější pozitivní "akviziční" nabídky, jako to před časem udělal Kolín ve snaze překonat hranici 30 tisíc obyvatel. Tento přístup má ale nevýhody v podobě ve své podstatě nesmyslného boje mezi městy o úřední záznam o bydlišti každého jednotlivého občana bez ohledu na realitu, a jednak v podobě neférově zvýšené zátěže jen pro některá města a obce.

Otázkou na samostatný text je pak schopnost státu povinnosti občanů v oblasti evidence jakkoli efektivně vymáhat. K čemu je zavádění zákonné povinnosti, která není z podstaty způsobu života v 21. století vymahatelné? Jak stát bude dodržování těchto povinností kontrolovat? I přes neochotu Čechů k mobilitě za prací neustále stoupá počet lidí, kteří žijí na více místech, pendlují do zahraničí nebo jinými způsoby narušují představy úředníků o tom, jak je možné spoutat realitu do škatulek “trvalé” a “přechodné” bydliště. 

Mnohem logičtější se jeví pro přerozdělování daní využít už zmíněná data ze sčítání lidu. Ostatně i Český statistický úřad se při vysvětlování benefitů sčítání v roce 2011 zmiňuje, že získaná data mohou být použita pro přerozdělování daní. "Velká část zemí EU už výnosy z daní přiděluje obcím podle tzv. faktického bydliště, tedy podle toho, kolik lidí žije v dané oblasti skutečně, bez ohledu na to, zda jsou v této lokalitě trvale hlášeni." Tato data se realitě blíží mnohem více a i když to s sebou nese jiné problémy, například dlouhý časový rozestup mezi jednotlivými sčítáními, je možné je řešit. Stačí, aby levá ruka veřejné správy věděla, co dělá pravá, jaká data má stát k dispozici a jak je může využít. Ušetřili bychom si nárůst byrokracie i nevymahatelných povinností. 

Autor je člen předsednictva Strany zelených