V poslední době se při diskuzích o Evropské unii a jejích politikách často setkávám s jistým zklamáním a frustrací. Ať je tématem sousedská politika, imigrační a azylová politika či naposledy politika transformační spolupráce, vždy se ozývají názory hodnotící úspěšnost a přínosy těchto politik ve světle současných politických krizí v blízkosti Evropy. Tyto argumenty pracují s tezí, že současné vnější politiky EU selhaly, což dokazují válkou na Ukrajině, rozvrácenou Libyí či mocnou teroristickou organizací ISIS. Je však mezi těmito jevy přímá kauzalita?


Transformační politika, kterou realizuje Evropská unie i Česká republika, stojí na principech ochrany lidských práv a demokratického vládnutí, které považujeme za vlastní a které nabízíme zemím v našem blízkém i vzdálenějším okolí. I Česká republika byla v devadesátých letech příjemcem transformační politiky EU a čerpala finanční prostředky například z programu PHARE (např. na posilování institucionální kapacity). Obdobné programy jsou v současnosti otevřeny například pro země západního Balkánu, které mají ambici stát se členy Evropské unie. Transformační politika má však bez ohledu na objem jejích finančních prostředků jen omezené dopady na dané země.


Hodnotíme-li české zkušenosti z transformačního období 90. let, uslyšíme zcela jistě mnoho kritiky. Dnes dobře víme, co jsme mohli udělat jinak a co se nepovedlo. Z pohledu jiných zemí, které jsou v současnosti příjemci transformační politiky České republiky (např. Gruzie, Moldavsko, Srbsko či Kosovo), je však Česká republika obvykle vnímána jako příklad úspěchu, který je definován stabilitou, solidním fungováním hospodářství a členstvím v Evropské unii a NATO. Otázkou je, jak moc stojí za tímto „úspěchem“ snaha samotné země a jejích občanů a jak moc je výsledný stav ovlivněn vnějšími faktory, tj. např. asistencí ze strany Evropské unie. Přikláním se k tomu, že za jakkoli úspěšnou transformaci si můžeme více méně sami, že vnitřní faktory typu historická zkušenost, stabilita institucí a vize směřování hrály klíčovou roli, zatímco ty vnější jen roli okrajovou.


Obdobně můžeme vnímat situaci v okolních zemích. Měla Evropská unie rozhodující vliv na to, že Chorvatsko zvládlo trnitou cestu ke svému členství v EU, zatímco sousední Bosna A Herzegovina je i dvacet let po válce jednou z nejchudších zemí Evropy s nefunkčními centrálními institucemi? Byl to projekt Východního partnerství, který inicioval demonstrace na kyjevském Majdanu a svržení prezidenta Janukoviče? Selhala Evropská unie v Severní Africe, když nejprve spolupracovala s tamními autoritativními režimy a později podpořila opoziční síly, které vzešly z arabského jara? Obávám se, že dopad politiky Evropské unie a jejích členských států na dění ve výše uvedených regionech byl značně omezený. Ve složitých systémech včetně lidské společnosti můžeme vždy nacházet řadu příčin, které vedou ke konkrétním důsledkům. Měli bychom se však vyvarovat zjednodušených kauzalit, v tomto případě tvrzení, že omezené prostředky transformační politiky (včetně širšího pojetí politiky rozvojové) mohou způsobit významné dopady.


Není nutné sypat si popel na hlavu a vinit za každou cenu Evropany z toho, co se děje v jejich okolí. Je samozřejmě nutné nést za své jednání odpovědnost, být aktivní a snažit se přispět ke stabilitě, míru a ochraně lidských práv i v okolních zemích. Jen je nutné znát své limity a přistupovat k vnějším politikám s pokorou, že můžeme, ale taky nemusíme změnit věci, jak jsme si představovali. A i přes toto přiznání v těchto politikách pokračovat. Včetně politiky transformační.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist