Řecko: černá ovce Evropy?

"Řecko není jen černou ovcí eurozóny, ale spíš nenáviděným sousedem. Odmítá poskytovat údaje a ty, které dává, neodpovídají pravdě. Nechce restrukturalizovat podle doporučení věřitelů. A odmítá zdanit nejbohatší," napsaly nedávno o Řecku Hospodářské noviny[1]. Zařadily se tak mezi media, která mají jasno: Řekové si žili nad poměry na úkor eurozóny, zadlužili se, nyní si musí "utáhnout opasky" a splácet své dluhy, tak jako by to musela učinit jakákoliv běžná rodina.

Realita je ovšem taková, že analogie stát - rodina pokulhává[2]. Situace státu je složitější. Tak především každá vláda je zadlužená a samotná míra zadlužení ještě nemusí nic znamenat. Řeckou krizi nenastartovaly dluhy vlády, ale dramatický pokles hodnocení spolehlivosti jejich dluhopisů ze strany velkých ratingových agentur Fitch, Standard & Poor´s a Moody´s[3], které mezi prosincem 2009 a dubnem 2010 prudce snížily své hodnocení solventnosti řeckého státu z nejlepšího hodnocení AAA na to úplně nejnižší[4], čímž vyhnaly úroky nových dluhů do takové výše, že Athény si už nemohly dovolit půjčit si další peníze na světových trzích a byly nuceny obrátit se na tzv. "trojku": Evropskou unii, Evropskou centrální banku a Mezinárodní měnový fond.

Černá ovce, nebo obětní beránek?

Proč tak drastické snížení hodnocení řeckých dluhopisů? Jedna z hlavních příčin spočívá v realitě finanční krize: Vlády řady zemí v letech 2008-2009 vyplatily krachující banky a samy se masívně zadlužily. "Trhy" pak začaly být "nervózní" a investoři se začali ptát: Která země je vlastně ještě solventní? Hledáček padl na Řecko, které mělo vysoký rozpočtový deficit a nepříznivou strukturu dluhů. Situace ale nebyla zas až tak tragická. Ratingové agentury, které před krizí nezachytily problematičnost podřadných hypoték ani později zkrachovalé investiční banky Lehman Brothers, nyní zareagovaly naopak přehnaně a svým hodnocení pomohly zahnat Řecko do propasti, kde se nyní nachází.

Řecko je tak do velké míry obětí současného deregulovaného globálního finančního systému, který přispívá ke koncentraci moci v rukou velkých korporací, včetně ratingových agentur,[5] a omezuje státní suverenitu diktátem "trhů" (ve skutečnosti globálních investorů, rozhodujících se podle hodnocení těchtýž ratingových agentur). Můžeme se také ptát, proč ratingové agentury nezbystřily dříve, tedy v době, kdy řecké vládě vesele poskytovaly vysoké úvěry německé a francouzské banky po vstupu Řecka do eurozóny v roce 2000.

Keynes by se divil - či spíše nedivil

Analogie stát - rodina pokulhává i v dalších ohledech. Pokud šetří na výdajích rodina, může se jí podařit omezit svou spotřebu a splatit dluhy. Pokud naopak vláda radikálně omezí státní výdaje a zároveň zvýší daně, může nastartovat či prohloubit recesi, v níž se daná země nachází, a své zadlužení zvýšit. Vzroste totiž nezaměstnanost, poklesne spotřeba i výroba a s nimi celkový objem daní, které stát může od občanů vybrat. A může dojít až k posilující zpětné vazbě či spirále, kdy se země dostává do stále hlubší krize. Toto není nová, alternativní ani nijak zvlášť revoluční myšlenka. 

Přišel s ní britský ekonom J. M. Kenyes téměř před sto lety a navrhl opačné řešení: v případě krize je třeba naopak do ekonomiky pumpovat peníze formou státních výdajů, které ekonomiku povzbudí, posílí zaměstnanost a přinesou postupně větší příjmy i do státní pokladny. V praxi tuto politiku úspěšně využil F.D.Roosevelt v rámci projektu New Deal v U.S.A. Dnes ji prosazuje ve svých politikách prezident Obama, probíhá i formou tzv. kvantitativního uvolňování peněz centrální bankou v USA a nověji v Evropě. Keynesiánský přístup pro Řecko ve svých článcích pro New York Times dlouhodobě navrhuje laureát Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman. Krugman upozorňuje, že tvrdá restrukturalizační politika "trojky" (tzv. "austerity") v Řecku selhala. Ne však proto, že by Řekové "nechtěli restrukturalizovat podle doporučení věřitelů", jak se domnívají Hospodářské noviny. Naopak: Řecko omezilo veřejné výdaje nad rámec původních požadavků "trojky" a současně výrazně zvýšilo daně. Přesto vinou drastického poklesu HDP vybralo méně daní, než dříve. Je třeba si přiznat, že politika "austerity" selhala, uvádí Krugman, a v tomto je podle něj premiér nové řecké vlády, Alexis Tsipras, mnohem realističtější než evropští úředníci a politici, kteří "chtějí pokračovat ve výprasku, dokud se nezvedne morálka".[6]

Austerita chudým bere a bohatým dává

Řecká restrukturalizace, resp. politika austerity pod taktovkou trojky, není vlastně nic nového. Jedná se o klasická neoliberální opatření, která se již mnohokrát neosvědčila – viz. například programy strukturálních úprav (structural adjustment), které naordinoval Mezinárodní měnový fond africkým zemím v osmdesátých letech a které zde vedly k označení osmdesátých let za "ztracenou dekádu".

Řecká austerita zahrnuje snížení státních výdajů, včetně výrazného snižování starobních důchodů, mezd státních zaměstnanců a sociálních dávek, přičemž velká část řeckých rodin dnes nemá nárok na zdravotní ošetření ani na nutné léky. Zahrnuje též nárůst daní, které nepoměrně více dopadají na chudé a střední vrstvy. Podle studie německé nadace Hans Böckler Foundation[7] se během let 2008 - 2012 zvýšily daně nejchudších Řeků o 337% , zatímco daně nejbohatší skupiny obyvatel vzrostly o pouhých 9%. Zde má tedy výše uvedený komentář Hospodářských novin pravdu: bohatí nejsou adekvátně zdanění. Je ovšem demagogické obviňovat z tohoto problému novou vládu sdružení Syriza, která je u moci něco přes dva měsíce a která o pomoc nejchudším vrstvám a o zdanění bohatých programově usiluje.

Řecká austerita zahrnuje také povinnou privatizaci státního majetku. Bývalá řecká vláda například prodala za 500 milionů eur dvě třetiny doků v přístavu Pireus čínské společnosti Cosco. V docích vlastněných Čínany obchod vzkvétá, ale dělníci zde přišli o mnoho ze svých práv, nemají odbory a pracují za podstatně nižší mzdu, než dříve. Číňané chtěli koupit i přístav v Soluni a státní řeckou železnici, ale s nástupem Syrizy k moci jsou tyto a další plány na privatizaci státních aktiv prozatím dány k ledu [8]^,[9].

Syrová lidská zkušenost

S austeritou souvisí i plánované otevření obřího zlatého dolu ve Skouries v severovýchodní části země kanadskou firmou Eldorado Gold[10]. Projekt, který hrozí likvidací 180 ha lesů a poškozením podzemního zdroje pitné vody, se setkal se silným odporem místních lidí a vedl již k řadě konfliktů s policií. Firmě však nahrává nová legislativa, zjednodušující správní řízení, kterou předchozí vláda zavedla ve snaze povzbudit podnikání, i vidina 1 800 pracovních míst po plánovanou dobu dvaceti sedmi let životnosti dolu. "Zahraniční investice" navíc patří k mantrám konvenčního ekonomického vnímání světa, který je podhoubím celé nucené restrukturalizace řecké země.

Jak upozorňuje britská komentátorka Heather Stewart[11], "ekonomika země není jen o státu, veřejných financích či HDP, ale také o syrové lidské zkušenosti v domácnostech a v rodinách". I když zkušenost je do velké míry nepřenosná, zkusme si na chvíli představit, jak se cítí otec mého řeckého kamaráda, jemuž byl důchod snížen o třetinu. Či jak se cítí jedno z více než tří set tisíc řeckých dětí, které dnes nemá přístup k dostatečnému množství jídla[12]. Na svazích kopců kolem korintského průlivu, který odděluje řeckou pevninu od Peloponésu a pyšní se známým visutým dálničním mostem, jsou dvě třetiny místních vinařů a pěstitelů citronovníků v bankrotu, ať už z důvodů vyšších daní, omezení dotací či hypoték, které nemohou splácet. Sebevraždy jsou tu na vzestupu[13]. A v Peramě, na předměstí Pirea, je navzdory čínským dokům 70% lidí nezaměstnaných a každá třetí domácnost žije z darovaných potravin. Téměř nikdo z těchto lidí nemá zdravotní pojištění a mnozí přežívají v chatrčích bez elektřiny a bez topení.

Podle řeckého ekologického ekonoma Christose Zografose, s nímž jsem měla možnost nedávno hovořit při jeho návštěvě Brna, se řecká společnost ocitá "materiálně i psychologicky v troskách".

Morální argumentace jako politická hra

Media u nás i jinde nicméně nadále prezentují líbivý příběh o lenivých a nezodpovědných "nenáviděných sousedech" na jihu Evropy, kteří žijí nad poměry, nepracují, podvádějí, zadlužují se a pak žebrají o peníze u bohatších a prozíravějších seveřanů. Tento mýtus lze vyvrátit fakty: Mzdová úroveň se v Řecku na začátku krize, tedy ještě před většinou opatření austerity, pohybovala kolem 73% průměru eurozóny, řecký průměrný starobní důchod činil 55% průměru eurozóny, muži odcházeli v Řecku v průměru do důchodu později, než muži v Německu, a řečtí zaměstnanci měli v průměru nárok na 23 dní dovolené, oproti 30 dnům v Německu[14]. Naproti tomu v Řecku skutečně existuje korupce a je to velký problém. Je tu i nepříjemné dědictví politického klientelismu a oportunismu. Problémem je také nižší produktivita a konkurenceschopnost Řecka a jižních zemí všeobecně oproti severním. To je ale systémový problém, který nastává se společnou měnou. Kdyby každá z těchto zemí zůstala u vlastní měny, mohla by ji devalvovat a nastavit tak příznivější poměry pro export svého zboží, případně lépe chránit své podnikatele proti konkurenci. Celá krize eurozóny je dlouhodobým chronickým problémem, který za současného nastavení nemá snadné řešení.

Navzdory všem skutečnostem, uvedeným výše, německá[15] a další media i politici nadále prezentují Řecko a další jižní evropské země jako nezodpovědné, nerozumné, až dětské. Ty severní je musí jaksi usměrňovat, trestat a ukazovat jim správnou cestu. Jen ony vědí, co je správné. Jak upozorňuje Christos Zografos, tento způsob komunikace silně připomíná koloniální diskurs, který v minulosti převládal ve vztahu k zemím, kolonizovaným evropskými mocnostmi (a také patriarchální diskurs, jaký byl v minulosti užíván vůči ženám). Řada citlivých Řeků cítí tento nadřazený moralizující tón úkorně a není se jim co divit. Přitom se asi ze všeho nejvíc jedná o německou politickou hru, kdy Angela Merkelová nechce či nemůže přiznat, že "austerita" ve vztahu k Řecku byla od začátku omyl.

Moje matka nepřispěje na záchranu Řecka už ani eurem!

Na rozdíl od příběhu o nezodpovědných Řecích, který zůstává evergreenem, málokdy zaslechneme příběh o nezodpovědných investičních bankách či o nezodpovědných ratingových agenturách, ačkoliv právě ony stály u zrodu současné akutní fáze krize eurozóny. Jak už jsem zmínila, ratingové agentury nevarovaly svět před podřadnými hypotékami a problematickými finančními produkty, nevarovaly ani francouzské a německé banky před poskytováním úvěrů řecké vládě. Vlády řady zemí poskytly ze svých rozpočtů bankám obrovské sumy, aby se nezhroutil finanční systém, který tyto banky svou nezodpovědností ohrozily. Vlády se silně zadlužily a dluh přesunuly nikoliv na banky, ale na své občany. Jak jsme viděli, obecné zvýšení zadlužení vlád nepřímo vedlo i k řecké krizi. Investiční banky i ratingové agentury ale povětšinou vesele pokračují ve svých finančních tanečcích a zdá se, že nikdo se je příliš usměrňovat, trestat a ukazovat jim správnou cestu nechystá. Naopak: všechna úsporná opatření nejenom řecké vlády, ale třeba i naší, včetně krácení veřejných výdajů a všeobecné snahy o konkurenceschopnost za každou cenu, probíhají také proto, aby dané země získaly "důvěru finančních trhů", jimž jsme v jistém smyslu všichni podřízeni.

Moralizující tón vůči Řecku je naproti tomu i v našich mediích na vzestupu. V Hospodářských novinách se v článku "Řecko chce peníze dříve, nutné reformy ale nezavádí" dočteme: "Pokračovat v ústupcích Athénám ale nikdo nechce. ´Moje matka má důchod 450 eur a nepřispěje na záchranu Řecka už ani eurem´, razantně řekl skupině novinářů vysoce postavený diplomat jedné ze zemí eurozóny"[16]. Z tohoto a podobných výroků se zdá, jakoby země eurozóny peníze Řecku v rámci "pomoci" snad darovaly. Ve skutečnosti se jedná o úvěry, které jsou v určité lhůtě splatné i s úrokem. Vlády navíc nemusí brát tyto peníze ze státního rozpočtu, ale mohou si je půjčovat na finančních trzích, což byl případ Německa přinejmenším v případě prvního úvěrového balíčku v roce 2010. Německá vláda si peníze prostě vypůjčila s úrokem 1-3% a poskytla Řecku, Irsku a Portugalsku úvěr s úroky v rozmezí 4,2 a 6%. Pro některé vlády tak mohou být tyto úvěry potápějícím se ekonomikám (pokud peníze skutečně dostanou zpět) docela dobrý obchod[17].

Řecké dluhy - a co ty německé?

Médii se letos v březnu mihla zmínka o tom, že se nová řecká vláda obrátila na Německo s požadavkem na splacení válečných reparací a úvěru, který nacistickému Německu nuceně poskytla v roce 1942 na financování vlastní okupace. Tato žádost, vyslovená v době napjatého jednání o poskytnutí dalších prostředků výměnou za ústupky "trojce", vyvolala v Německu bouřlivou reakci a odpor. Němci v zásadě prohlásili, že válečné reparace (s výjimkou uvedeného nuceného úvěru nacistům, jenž byl odložen na neurčito) byly vyřešeny v roce 1953 na jednání v Londýně a tedy není o čem diskutovat.

Právě uvedená historická dohoda mezi Německem (přesněji tehdejší Spolkovou republikou Německo) a jeho věřiteli ale může být inspirací k účinnějšímu a humánnějšímu přístupu k řešení dnešní vleklé dluhové řecké krize. Věřitelé Německu v roce 1953 odpustili polovinu všech dluhů (včetně dluhů za reparace z první světové války) a navíc se dohodli, že Německo bude svůj zbylý dluh splácet nikoliv z nových úvěrů, ale pouze ze svého obchodního přebytku a to ještě do výše pouhých 3% příjmů z vývozu. Mezi velkorysými věřiteli u jednacího stolu byli tehdy zástupci Španělska i Řecka, zemí, které dnes Německo na oplátku nemilosrdně deptá[18]. Jak říká profesor Jeffrey Sachs, který mimochodem jednoznačně podporuje požadavky Syrizy, v roce 1953 nešlo o to, zda si Německo zasloužilo odpuštění dluhu, ale o to, že toto odpuštění potřebovalo pro svůj další zdárný vývoj, který byl spjatý se zdárným vývojem celé (západní) Evropy[19]. Podobný přístup navrhuje trojce dnes řecký ministr financí, keynesiánský ekonom a akademik Yanis Varoufakis. Evropští a zejména němečtí věřitelé mají ale, jak se zdá, příliš úzké a příliš neoliberální obzory, než aby mohli projevit podobnou státnickou prozíravost. I když je jasné, že jsou s Řeckem propojení podstatně úžeji, než byli kdysi propojení s Německem jeho vlastní věřitelé.

K analogii mezi ekonomikou Řecka a Německa se vrací i již zmíněný Paul Krugman. V jednom ze svých četných blogů na stránce New York Times graficky porovnal dopad austerity na ekonomiku Řecka (2007 - 2014) s dopadem krize na konci první světové války na ekonomiku poraženého Německa (1913 - 1920). Pokles HDP byl v obou případech stejný - 25%. Zde je třeba zmínit, že věřitelé Německa po první světové válce nebyli tak prozíraví, jako ti v roce 1953. Napařili Německu v rámci Versailleské smlouvy tak vysoké reparace, že Německo stáhly do dalších vleklých krizí, což zřejmě přispělo i k Hitlerově nástupu k moci. Dodejme, že už dnes v Řecku narůstá počet voličů, kteří se kloní k fašizující straně Zlatý úsvit.

Krize jako příležitost?

Článek o řecké krizi by nebyl kompletní, kdyby vynechal jeden její důležitý aspekt, který zároveň ilustruje vhled, že krize je současně ohrožení i příležitost. Pravda je taková, že řečtí občané nejsou jen pasívními oběťmi austerity, které sedí a hledí do zdi. V Řecku se v reakci na humanitární krizi vzedmula vlna solidarity, kdy lékaři pracují přesčas a zdarma, aby pomohli lidem, kteří už nemají zdravotní pojištění. Dobrovolníci nosí do komunitních zdravotních center přebytečné léky a třídí je tak, aby byly k dispozici pacientům. Podobná solidární klinika funguje i ve zmíněné čtvrti Perama v Pireu, i když lékaři zdůrazňují, že to není systémové řešení.

Mnoho Řeků se řídí příslovím "sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo", a ač bez peněz, vysedávají nadále družně v kavárnách, bráníce se tak depresi a úzkostným stavům. Jiní zakládají alternativní projekty, jako jsou komunitní měny, které existují na více místech v Řecku a umožňují směnu bez použití eura. Jedna z nejúspěšnějších komunitních měn, označovaná jako "Tem", funguje v přístavním městě Volos. Projektu se v roce 2013 účastnilo 1 300 lidí, a to nejen občané, ale i místní drobní podnikatelé. Systém organizuje pravidelné trhy, kde lidé nabízejí třeba olivový olej, cédéčka, elektroniku, mýdlo či vlastnoručně upečené koláče. Autorka článku v deníku Guardian[20] cituje nezaměstnanou matku pěti dětí, která označuje systém Tem za důležitý nejen materiálně, ale i psychicky, zvláště pro ženy, "které jsou recesí zasažené nejvíc a přitom nemůžou vysedávat v kavárnách jako chlapi." Další aktivity zdola zahrnují přímá propojení mezi zemědělci a spotřebiteli, semenné banky, komunitní zahrady a využití veřejných prostor pro komunitní projekty[21].

V souvislosti s rozkvětem alternativních ekonomických projektů proběhla v únoru 2015 první řecká konference o nerůstu, organizovaná Fakultou architektury Národní Technické Univerzity v Athénách[22]. Šestset padesát účastníků - vědců i aktivistů - po tři dny diskutovalo o tom, jak může a má vypadat společnost, která má za cíl ekologickou udržitelnost a sociální spravedlnost namísto ekonomického růstu a získávání důvěry anonymních trhů. K důležitým tématům patřila produktivní obnova venkova, obnovitelné zdroje, přímá demokracie a aktivity zdola, solidární a kooperativní ekonomika, zaměstnanost a sociální péče, oddělení prosperity od ekonomických indikátorů, práva lidí, ostatních bytostí a Matky Země. Výsledky konference - konkrétní náměty k politické podpoře těchto projektů - budou organizátoři šířit a odešlou je i nové vládě Syrizy. Malé a těžce zkoušené Řecko se tak může stát inspirací pro mnohem větší - a movitější - země Evropy.

Článek původně vyšel v Kulturních novinách č. 15 - 16/2015.

[1] Hrstková, J., 2015: Drahý nárazník na evropské hranici. Hospodářské noviny, 20.-22.3.2015

[2] kol., 2011: Jste na mizině? Prodejte své ostrovy! Ekumenická akademie, Praha

[3] Tyto agentury dohromady pokrývají 95% trhu ratingových agentur.

[4] Greek Debt Crisis Timeline, Wikipedia (anglická mutace)

[5] K této koncentraci moci ratingových agentur přispívá i Evropská unie, pro níž jsou uvedené tři agentury jedinými oficiálně licencovanými agenturami, které mají přístup k datům Evropské centrální banky apod. Podobné výsadní postavení měly po mnoho let i v USA.

[6] Krugman, P., 2015: Ending Greece´s Nightmare. New York Times, Opinion pages, 26.1.2015, str. A21, dostupné na: http://www.nytimes.com/2015/01/26/opinion/paul-krugman-ending-greeces-nightmare.html

[7] Giannitsis, T., Zografakis, S., 2015: Greece: Solidarity and adjustment in times of crisis, Macroeconomic Policy Institute (IMK), dostupné na: http://www.keeptalkinggreece.com/2015/03/20/shocking-austerity-greeces-poor-lost-86-of-income-but-rich-only-17-20/

[8] viz film režiséra Theopi Skarlatos, Greece: The End of Austerity?, dostupný na http://t.co/pxTsqFyjBF, o volební kampani sdružení Syriza včetně kampaně v docích v Pireu.

[9] Smith, H., 2015: Greece´s Port in a Storm: Anger as Syriza Stops China from Extending Hold on Piraeus. The Guardian, 9.2.2015., dostupné na: http://www.theguardian.com/world/2015/feb/09/greece-syriza-stops-china-extending-hold-piraeus

[10] k tomu viz heslo Skouries Mine na anglické wikipedii a http://www.miningwatch.ca/blog/gold-and-democracy-don-t-mix-eldorado-gold-faces-determined-opposition-greece, případně http://www.theglobeandmail.com/report-on-business/international-business/european-business/eldorado-golds-big-greek-mining-problem/article11584840/?page=all

[11] Stewart, H., 2015: Syriza´s Cleaners Show why Economcs Needs a New Broom. The Guardian, 1.2.2015, dostupné na: http://www.theguardian.com/business/2015/feb/01/syriza-cleaners-economics-needs-new-broom-greece

[12] http://greece.greekreporter.com/2013/05/23/unicef-600000-children-below-poverty-line-in-greece/

[13] Mason, P., 2015: Hope Begins Today: the Inside Story of Syriza´s Rise to Power. The Guardian, 28.1.2015. Dostupné na: http://www.theguardian.com/world/2015/jan/28/greek-people-wrote-history-how-syriza-rose-to-power

[14] kol., 2011: Jste na mizině? Prodejte své ostrovy! Ekumenická akademie, Praha

[15] Proslulý je v tomto směru zejména německý deník Bild

[16] Housková, S., 2015: Řecko chce peníze dříve, nutné reformy ale nezavádí. Hospodářské noviny, 20.-23.3.2015

[17] kol., 2011: Jste na mizině? Prodejte své ostrovy! Ekumenická akademie, Praha

[18] Dearden, N., 2013: Greece and Spain Helped Post-war Germany recover. The Guardian, 27.2.2013. Dostupné na: http://www.theguardian.com/commentisfree/2013/feb/27/greece-spain-helped-germany-recover

[19] Sachs, J., 2015: Let Greece Profit from German History. The Guardian, 21.1.2015, dostupné na: http://www.theguardian.com/commentisfree/2015/jan/21/greece-profit-german-history-1953-debt-relief

[20] Smith, H., 2013: Euros Discarded as Impoverished Greeks Turn to Bartering. The Guardian, 2.1.2013

[21] http://www.degrowth.org/degrowth-from-catalonia-to-greece

[22] www.iliosporoi.net, www.degrowth.org