Přestože se o digitalizaci mluví již mnoho let, digitální technologie mají stále obrovský potenciál a mohou v řadě průmyslových odvětví i oblastí každodenního lidského života přinést další pokrok a ekonomický růst. Evropská unie a její členské státy si jsou potenciálu digitální agendy vědomy.
Junckerova komise z ní učinila jednu ze svých priorit, což se začátkem května projevilo i zveřejněním nové strategie pro digitální vnitřní trh. Evropská unie o rozvoj digitálních technologií do budoucna usiluje například i prostřednictvím partnerství veřejného a soukromého sektoru „5GPPP“, které má za cíl vyvinout novou generaci mobilní sítě. Umožnila by využít veškeré v blízké době již dostupné technologie, jako jsou automaticky řízené automobily nebo obecně tzv. internet věcí, který předpokládá připojení k internetu až několika bilionů chytrých zařízení najednou při nižších energetických nárocích a s mnohem kratší dobou odezvy než dnes.
Ani Česká republika nemůže zůstat stranou tomuto vývoji. Naopak. Máme-li zůstat na špici v oblastech jako je například automobilový průmysl, kde v ne příliš daleké budoucnosti může být automaticky ovládaný automobil naprostým standardem, nelze než usilovat o zapojení se do aktuálních technologických inovací. To je příležitost nejen pro zahraniční automobilky, které u nás vyrábějí, ale i pro naši ekonomiku velmi podstatný segment dodavatelů pro automobilový průmysl. Být na špici vyžaduje jít s dobou a pokud možno být i tahounem a inovátorem.
Digitální agendu lze pro zjednodušující názornost chápat jako stavbu na čtyřech pilířích – digitální ekonomice, digitální veřejné správě, digitálních znalostech a digitální infrastruktuře. Pokud jen jeden z těchto pilířů bude zaostávat za ostatními, celá digitální agenda bude kulhat a nedokáže se rozvinout v celém svém potenciálu. Bez kvalitní infrastruktury není jak digitální obsah šířit. Bez digitálních znalostí není komu a bez rozvinuté digitální ekonomiky není co šířit. Brzdou může být i nedostatek digitalizace služeb ve veřejné správě, což je dle unijních ukazatelů největší česká slabina.
České přešlapy
Nedostatečná nabídka digitálních služeb ve veřejné správě není zaviněna jen zpožděním naší státní správy, ale i špatným marketingem a nedotahováním projektů k uživatelské spokojenosti. Řada z nich byla proto v minulosti odsouzena k nezdaru. Občan v užívání digitální veřejné služby musí spatřovat přínos a nesmí se bát, že se mu její využívání v budoucnu vymstí. Příkladem může bídný projekt sKaret, který v konečném důsledku udělal pro digitalizaci služeb více škody než užitku. Obdobné platí třeba i pro pražskou Opencard. Veřejná správa by se měla z těchto odstrašujících případů poučit a vždy usilovat o získání co možná nejširší podpory pro obdobné projekty. To ovšem vyžaduje vyjít vstříc uživatelům těchto služeb a vyslyšet jejich hlas.
Například praxe ve Velké Británii požaduje, aby každý elektronický formulář státní správy nejdříve prošel testováním ze strany jeho budoucích uživatelů, a do ostrého provozu se může dostat až tehdy, kdy je vyladěn do podoby skutečně přívětivé pro občana. Kdo ovšem letos vyplňoval přehled o příjmech a výdajích pro sociální zabezpečení asi tuší, že u nás takováto praxe ještě zavedena nebyla. K ne vždy zcela důvtipným „inteligentním formulářům“ je pak třeba připočítat i špatnou prostupnost dat skrze portály veřejné správy (obvykle ne více jak 4 MB), což při požadavku na dostatečnou čitelnost skenovaných příloh činí z elektronického podání skrze portál úkol leckdy nadlidský. Za těchto okolností je automaticky ukládaná paušální pokuta 2000 Kč za neodevzdání daňového tvrzení v elektronické podobě pro ty, kdo mají zřízenou datovou schránku, jen další medvědí službou pro eGovernment a digitální agendu jako takovou. Ta by se měla stále ještě spíše snažit nastavovat přívětivou tvář, než v údajném zájmu na zjednodušení fungování státní správy práskat bičem pokut a penalizací nad skupinou těch, kteří dobrovolně či z povinnosti datové schránky již mají.
V oblasti strategií státu se pak dlouhodobě volá po jednom koordinátorovi, který by měl celou oblast digitální agendy na starosti a dbal o její zdárný rozvoj. Jeho absence vyznívá velmi negativně i ve srovnání s příkladem Velké Británie, kde kromě jednotného koordinátora pro digitální agendu mají i další subjekt, Úřad britského premiéra, který má na starosti kontrolu, zda koordinátor plní svou funkci skutečně tak, jak by měl a zda je při tom dostatečně ambiciózní. Koordinátor pro digitální agendu by pak měl mít možnost i průběžně reflektovat názory zainteresovaných subjektů z občanské společnosti, sociálních partnerů a podnikatelské sféry. Koncem dubna bylo na téma digitální agendy v České republice uspořádáno setkání v rámci projektu Národního konventu o EU, které alespoň jednorázově umožnilo zprostředkovat vládě názory širší zainteresované veřejnosti. Vhodné bylo i načasování. Proběhl před zveřejněním balíčku Evropské komise k jednotnému digitálnímu trhu, který si pravděpodobně vyžádá i aktualizaci národní strategie Digitální Česko 2.0. Potřeba provázat pokrok v rámci všech čtyřech pilířů digitální agendy však volá po skutečné reflexi podnětů soukromého sektoru a umožnění otevřeného dialogu na dlouhodobém základě.
Kryštof Kruliš
Autor je analytik Výzkumného centra AMO
