Liberland, žít a nechat žít?

V dubnu tohoto roku obletěla svět zpráva, že Čech založil na Balkáně nový stát. Vít Jedlička to myslí vážně a o víkendu byl dokonce zadržen chorvatskou ozbrojenou mocí. Splňuje však jeho „projekt“ Liberland základní kritéria na skutečný nový stát, nebo jde jen o úspěšnou marketingovou hru?

Na světě aktuálně najdeme 500 takzvaných mikronárodů. Mikronárod je pospolitost, která prohlašuje, že je nezávislým suverénním státem, ale není reálně uznávána mezinárodním společenstvím a nesplňuje často i další základní kritéria státnosti a suverenity.

Mezi mikronárody najdeme např. Novou Byzancii, státy v „bytě“ i svébytné útvary, které mají reálné ambice. Cíle těchto úvarů jsou rozličné. Často jde o recesi, utopii, či hru. Objevují se však i věrolomné případy finančních podvodů a snahy o ekonomický oportunismus.

Nejde o nový fenomén. Např. již v 17. století si piráti založili vlastní republiku „Salé“ na území dnešního Maroka.

Mezi nejznámější mikronárody patří knížectví Huttovy řeky v západní Austrálii, které na svém pozemku v roce 1970 vyhlásil Leonard George Casley. Žádná vláda (a tím méně ta australská) knížectví nikdy oficiálně neuznala, přesto se Huttova řeka rozvinula ve vzkvétajíc atrakci s vlastní měnou a úřady. Knížectví nerespektuje australské úřady a odmítá jim platit daně. Nicméně zcela náhodou každý rok odevzdá australské vládě finanční dar, který se rovná právě zjištěné daňové povinnosti.

Druhým známým mikronárodem je Sealand. Jedná se vlastně o bývalou britskou námořní pevnost v Severním moři, kterou vojáci opustili v 50. letech minulého století a v 60. letech ji naopak zabrala rodina Paddyho Roye Batese. Tento mikronárod dokonce tvrdí, že byl mezinárodně uznán. Na konci 60. let totiž syn samozvaného knížete střílel po nevítaném britském plavidle, za což byl posléze předvolán k soudu. Anglický soud však rozhodl, že se událost stala mimo jeho působnost, což bývá vykládáno jako nepřímé uznání. V 70. letech čelil Sealand revoltě, když se jeho dosavadní předseda vlády, německý dobrodruh a přítel vládnoucí rodiny, pokusil o státní převrat. Byl však za pomocí helikoptéry přemožen a o jeho propuštění nakonec přijel na plošinu vyjednávat i německý vyslanec. Tím mělo Německo podle Batese také nepřímo Sealand uznat.

Jak je to však z hlediska mezinárodního a ústavního práva se vznikem státu? Existuje nepřeberné množství teorií o vzniku a původu států (státy tak zakládá bůh, rozum či čisté násilí). V roce 1933 se však v Úmluvě z Montevidea o právech a povinnostech států podařilo najít poměrně sdílenou definici suverénního státu. Kritéria vychází ze starších prací slavného rakouského státovědce Georga Jellinka a jsou jimi trvalá populace, definované teritorium, vláda a schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy.

Tato definice však musí být naplněna materiálně a nikoliv jen formálně, jak je tomu u Liberlandu. Zejména státní moc musí být efektivní a reálná. Pokud neexistuje moc schopná alespoň částečně garantovat právo a pořádek dovnitř i navenek, neexistuje stát, neexistuje suverenita.

Je sice pravdou, že již často není nezbytné, aby byl stát formálně přijat do mezinárodního společenství a uznán ostatními státy (konstitutivní teorie vzniku států). Na druhou stranu stát, který není uznáván, není plně suverénní.

Ostatně si toho velmi správně všiml i český ústavní soud ve svém „Lisabonském“ rozhodnutí: Soud zde dovozuje, že z moderního ústavněprávního pohledu nemusí svrchovanost (suverenita) znamenat pouze „nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak navenek (v oblasti mezinárodních vztahů), tak i ve vnitřních věcech“. Takto dnes již (pravděpodobně) není suverenita chápána v žádné tradiční demokratické zemi, a stricto sensu by pak nesplňoval znaky suverenity žádný stát včetně USA….Pro stát, který se nachází v těsném, navzájem závislém systému, praktická suverenita spočívá v tom, být chápán jako hráč, kterému sousední státy naslouchají, s nímž aktivně jednají a jehož národní zájmy jsou brány v potaz.

J.B. Miller k tomu poznamenal, že stejně jako poznáme velblouda nebo židli, když je spatříme, poznáme také suverénní stát.

Liberland selhává právě v těchto aspektech. Má sice sporné území (které si nenárokuje Chorvatsko ani Srbsko, aby se vzájemně nepřipravily o jiná lukrativnější teritoria podél svých hranic), nemá však stálou populaci (už vůbec ne uvědomělý lid). Zejména však postrádá jakoukoliv reálnou moc a uznání mezinárodního společenství.

Vítu Jedličkovi tak zbývá jen účel jeho státu. Tím je vytvořit nový daňový ráj a napodobit tak např. Monako. Je vzletné hovořit o svobodě a do ústavy vytesat, že stát nikdy nebude dělat dluhy, vytvářet systémy veřejného pojištění a bude vybírat jen dobrovolné daně. Takové cíle by však byly ospravedlnitelné jen ve fungujícím ekonomicky nezávislém státě. Nikoliv ve státě na papíře, který by pouze parazitoval na okolních útvarech.

Není divu, že francouzský prezident Charles de Gaulle na počátku 60. let neváhal užít sílu, aby donutil Monako odmítnout francouzské žadatele o daňový domicil (jinými slovy vyhnutí se francouzskému zdanění).

Není nic špatného na dobrovolné dani. Nechť ji však vybírá stát za aktivitu učiněnou v jeho ekonomice a ne od občanů, kteří u něj sídlí jen formálně a pracují či podnikají v systému zajišťovaném jiným státem. Kdo chce využívat právní rámec, bezpečnostní záruky, komunikace či třeba kulturní podněty např. České republiky, ať daně platí v České republice, ne na své formální adrese v dunajské mokřině.

Jak řekl slavný americký soudce, Oliver Wendell Holmes, daně platím rád, kupuji si za ně civilizaci.