Úvod

Po porovnání cen a časů odletů/příletů zvítězila varianta letu s Wizz Airem z Prahy (5098,-Kč) nad variantami z Katovic nebo Vídně. Na pražském letišti jsem si chtěl předem vyměnit nějaké americké dolary na izraelské šekely (NIS – New Israel Shekel/Nový Izraelský Šekel – 1NIS/ILS za cca 6,3Kč), ale ani ve směnárně na pražském letišti je neměli a nakonec jsem je tak mohl směnit až na Ben Gurion Airport Tel Aviv, kde to stejně bylo kvůli dobrému kurzu doporučováno. Dále bylo doporučováno zavolat si pro ověření podmínek vstupu na izraelské velvyslanectví, což jsem neudělal a zaregistrovat se v aplikaci DROZD MZV ČR, což jsem udělal.

Kromě základních informací o historii a informací z webu z posledních dnů jsem měl o Izraeli pozitivní informace ze zpracování svých dřívějších článků blogu: Kniha "Start-up nation: Příběh izraelského hospodářského zázraku" a Armáda ČR po vzoru Švýcarska, Izraele a Taiwanu a negativní informace z článku Brazilské kreslené vtipy o světové politice - Carlos Latuff. Na realitu jsem byl tedy zvědavý, včetně místní bezpečnosti. Blízký východ je přece jen blízký východ.

Ze zpráv na Googlu z Izraele, facebook profilů izraelských zpravodajství a doporučení MZV ČR, jsem se dozvěděl, že tam občas dochází k útokům Palestinců na Izraelce a turisty v zásadě třemi způsoby – bodání nožem v davu/knife attack, najíždění autem do davu na zastávkách/car-ramming attack a neřízené raketové střely převážně z Gazy/Gaza Rocket attack (od 90. let vystřeleno cca 15 tisíc raket), o nichž vytvořili i aplikaci Red Alert: Visualization of the rocket attacks on Israel, která pěkně graficky ukazuje kdy a kam která dopadla. Nicméně ukazuje, že až do velkých měst málokdy Palestinci dostřelí a uvádí se, že izraelská protivzdušná obrana Iron Dome má účinnost asi 85% v jejich sestřelování. Navíc z webu jejich obdoby civilní ochrany/Home Front Command jsem z mapy vyčetl, jak dlouho trvá zasažení té které oblasti Izraele raketou (0 až 3 minuty) a že, když uslyším sirény/Red Alert/Tzeva Adom, tak se mám na určitých místech schovat na 10 minut (zazpívat si 4 písničky kdybych neměl hodinky) a po opuštění krytu se k případně dopadeným raketám nepřibližovat. Čtyři dny před odletem se navíc objevily zprávy o větších protestech etiopských židů, kteří v Tel Avivu zranili přes 50 policistů. Nezajímavou dovolenou tedy Izrael, nesliboval.

Izrael řádově rozlohou odpovídá Moravě a vzdálenosti mezi největšími městy Jeruzalém - Tel Aviv - Haifa jsou jako mezi Kroměříž - Olomouc - Zábřeh, či-li oblasti Hané.

 

Průběh cesty

Cesta po Izraeli proběhla ve stručnosti: v pátek ráno přílet na letiště Tel Aviv, dopoledne odjezd vlakem z letiště do Haify (42NIS/260Kč), v poledne prohlídka Haify, v podvečer příjezd vlakem zpět do centra Tel Avivu (36NIS/230Kč), ubytování v Dizengoff 89 Studios (55 dolarů/1340Kč/osobu), později večer a v noci prohlídka Tel Avivu. V sobotu ráno prohlídka Tel Avivu a starého města Jaffa. V poledne přesun sdíleným taxi (tzv. sherut - zpravidla 10místná dodávka se 4mi sedadly vzadu a 3mi po stranách) do Jeruzaléma (35NIS/220Kč).

Ubytování v Abraham Hostel Jerusalem (54 dolarů/1320Kč/osobu). Odpoledne prohlídka starého města Jeruzaléma a večer Jeruzaléma. V neděli ráno prohlídka starého města Jeruzaléma a muzea holokaustu Yad Vashem (vstupné dobrovolné - 100Kč za 2 osoby). V poledne odjezd autobusem (25NIS/160Kč) k mrtvému moři, v podvečer odjezd autobusem (25NIS/160Kč) zpět do Jeruzaléma a ubytování v Zion Hotel (54 dolarů/1320Kč/osobu). Večer a v noci prohlídka Jeruzaléma. V pondělí dopoledne odjezd taxi airport shuttlem (obdoba sherutu za 36NIS/230Kč) na letiště a odlet. 

 

Zážitky, zkušenosti a situace z Izraele

Izrael na mě působil především díky své hebrejské abecedě a zvýšené vojenské bezpečnosti jako jiný svět. Po čtyřech hodinách letu se tak lze ocitnout na místě, kde ke kromě vlastního charakteru a koloritu, který má každý stát, patří všudypřítomní muži a ženy v uniformách se samopalem a dvěma zásobníky na zádech, nadnárodní řetězce jsou oproti místním obchodům tak třikrát méně časté a všichni se kterými se dáte do řeči mluví anglicky a ti starší alespoň rusky. Všichni lidé neuvěřitelně vstřícní, přátelští, komunikativní a pro středoevropana většina svým vzhledem jižansky exotičtí a naopak.

Kromě samotných návštěv velkého množství památek z biblických časů mezi zajímavé zážitky a situace patřilo:

 

V izraelském vzdušném prostoru nesmíte v letadle na WC

Asi 25 minut před přistáním v Tel Avivu ohlásila posádka letadla, že za 10 minut vstoupíme do izraelského vzdušného prostoru a od té doby, že musí být WC z bezpečnostních důvodů zamčené. Po té co se tam vystřídali 3 lidé se tam po probuzení se chtěla dostat i izraelská žena v asi 8 měsíci těhotenství. Posádka jí už vstup na WC ale nedovolila, následovala delší diskuse u jejího sedadla, pak delší diskuse jejího manžela v pracovním zázemí posádky, při němž dostala posádka telefonem udělení výjimky od kapitána a použití WC ji asi 5 minut před přistáním umožnili. Později jsem zjistil, že uzamčené a nepřístupné WC jsou také ve vlacích, které jinak připomínají RegioPantery ČD i s možností připojení se k Wi-Fi (stejně jako v autobusech).

 

Polské zkušenosti z cestování po Izraeli

Při prohlídce Haify jsme se seznámili s jednou turistkou z Polska, která už byla v Izraeli 10 dní a jejíž zkušenosti, rady a zážitky byly celkem zajímavé a pro další cestování poučné. Kromě toho, že se jí líbí české filmy jako "Jak utopit doktora Mráčka" a "Arabela" vyprávěla, že ona a skupina katolíků se kterou přijela, řešila ubytování přes placenou obdobu couchsurfingu na www.airnbnb.com, kde platí asi 30 dolarů/osobu/noc, oproti našim celkem dobrým cenám v hotelích cca 55 dolarům/osobu/noc. Také že ji překvapilo, jaký je všude v ulicích, kromě Jeruzaléma, zpravidla celkem nepořádek připomínající cikánské/romské čtvrti, což zpětně musím také potvrdit.

Dále, že i když lidé z Polska, stejně jako my z ČR, nemusí mít víza pro vstup do Izraele, tak musela projít obdobným pohovorem jako při pasové kontrole ještě u nich v Polsku a že když se její známá zmínila, že v Izraeli někoho zná a že se spolu bavili na Facebook chatu, tak danou konverzaci poté musela danému úředníkovi ukázat a on si přečetl o čem byla. I když jsem se já osobně za celou dobu pobytu naučil pouze v arabštině "rychle, rychle - jala, jala" a hebrejsky "děkuji - toda", tak Polka znala více frází a dokázala přečíst i 3 písmena, přičemž osvětlila původ moderní hebrejštiny/ivritu, že ji v roce 1881 stvořil litevský židovský obroditel Eliezer Ben Jehuda a jejíž gramatická pravidla jsou obdobná jako v polštině, takže jí byla blízká.

 

Bary a restaurace v Tel Avivu

První navštívenou restaurací byl Ozen Bar, kde byl točený půllitr místního nejrozšířenějšího piva Goldstar za obvyklou cenu 27NIS/170Kč (v obchodě stála plechovka 12NIS/75Kč). Barmanem byl jeden z celkem dvou dredařů, které jsem v celém Izraeli viděl a celkově to tam připomínalo kolejní hospodu, kde se konají hudební akce. Hrál tam výborný spíš rockový playlist, obsahující i pro mě neznámé písničky od izraelských kapel, jako třeba od Combine píseň Stories. Seznámili jsme se s pohodářem barmanem a probrali ČR, rady co kde vidět v Tel Avivu a obecně různé zvyklosti. Během toho nabídl zdarma místní drink podobný vodce Arak Askalon za asi 12NIS/43Kč.

I když byl pátek večer, tak tento podnik patřil mezi ty co před sobotním šabatem zavíral už ve 20:00. Co bylo dále překvapující bylo, že vedle na židli a baru byl vytuhlý asi 25 letý týpek a barman a dvě servírky se jej marně snažili vzbudit. Já už jsem teda viděl v podnicích a barech kde co, ale s tímhle tam vyloženě neměli zkušenosti. Decentě na něj střikali vodu, jemně dotýkali, fotili a smáli se tomu a ptali se ho jestli nepotřebuje zavolat ambulanci. Ten ale jen tvrdě spal. V noci po koncertech že už pár takových případů měli, ale že v tuto dobu ne a vypadali zoufale a už chtěli zavřít. Když jsem šel platit ke kase, tak jsem jím normálně zatřásl a v angličtině budil stejně jako se to dělá u nás než mu naběhl systém a byl schopný komunikovat. Do 5 minut se pak už úplně vzpamatoval, zaplatil a odešel a obsluha tak šťastná a vděčná, že za útratu 2 piv a 2 drinků Aratu, že ani nemusím platit. Z  dalších navštívených podniků bylo nejzajímavější, že v restauraci na ulici Dizengoff podávali ke klasickému řízku (schnitzel) s bramborovou kaší kečup a majonézu a nejkrásnější a nejzajímavější interiér měla vegetariánská restaurace Noa Bistro Bar ve starém městě Jaffa.

 

Sobota (svátek šabat): Město plné ozvěn

V sobotu je v Izraeli skutečně všude zavřeno a mrtvo, nejezdí vlaky ani autobusy, ulice jsou prázdné. Ideální pro natáčení postapokalyptických filmových scén. Občas lze narazit na místní otevřené obchody typu našich večerek. Vlaky se rozjíždí až později večer a místo autobusů lze na autobusových zastávkách nastupovat do sdílených taxíků (sherutů) za 16NIS/100Kč kopírujících trasy autobusů. V průběhu dne se přece jen začala prázdnota z ulic vytrácet, ale rozdíl byl přesto zřetelný.

 

Tunely u Zdi nářků

Zajímavé bylo, že Zeď nářků/Západní zeď/Kotel má na The Western Wall Plaza délku asi 70m, přičemž je vpravo oddělený, asi 25m dlouhý, prostor jen pro ženy a vlevo je zbytek jen pro muže a kde je povinná jarmulka, přičemž lze z toho prostoru vstoupit i dál do tunelů, kde Zeď nářků překvapivě pokračuje dalšími asi 60 metry. V tunelu kolem ní jsou židle, stoly a knihovny plné svitků a knih. Posedává zde, klečí, stojí, diskutuje, modlí se, káže, brečí a čte si plno různě ortodoxně oblečených židů a mezi nimi několik běžně oblečených lidí. A turistů ještě méně (poznali se podle zdarma rozdávané jarmulky). Neuvěřitelná atmosféra. Obecně většina ortodoxně oblečených židů nosila nepadnoucí saka a obleky a ve tváři měla roztržitý pohled a výraz připomínající profesory matematiky z našich prvorepublikových filmů.

 

Všudypřítomní muži a ženy v uniformách

Armáda Izraele je na hranici vojenských možností státu s 8,2 miliony obyvatel a je asi 8x větší než armáda ČR. Jeho situace, kdy je obklopen více než 50ti islámskými státy s cca 1,6 miliardou obyvatel, odpovídá stavu Moravy mezi 20 Německy. Všudypřítomné velké množství vojáků v ulicích však překonalo i mé představy, ale člověk si na jejich přítomnost rychle zvykne. Dokonce mi po návratu do ČR ještě dva dny u nás v ulicích „něco“ chybělo. Překvapilo mě také prakticky rovnocenné zastoupení žen v uniformě, které jsou samy o sobě prakticky 3x větší vojenskou silou než Armáda ČR. Dále mě také překvapilo, že kromě Židů, kteří mají službu v armádě povinnou, v ní dobrovolně slouží i 5-10% z izraelských Arabů jako občané nežidovského původu. 

Zajímavé bylo také vidět vojáky mimo službu, když se třeba ve fastfoodu, během jídla, snažili někam umístit samopaly, aby jim u stolu nepřekážely nebo když s nimi šla skupinka asi 5 holek kolem 19 let nakupovat v civilním oblečení v místním nákupním centru do obchůdků typu GATE nebo NEWYORKER. To prostě v ČR ani snad nikde jinde nezažijete a odpovídalo to fotkám z IDF Women Off Duty Album.

 

Smlouvání v muslimské čtvrti starého města Jeruzaléma

Z úzkých historických uliček muslimské čtvrti starého města Jeruzaléma je jedno velké tržiště, kde je jak zboží pro turisty, tak pro místní. Jezdí tam traktory, skůtry, osobní auta a dodávky rychlostí až 40km/h a míjí se těsně vedle sebe, když se vyhýbají. Smlouvání je zde normální a nesmlouvat na správnou cenu urážlivé. Mezi prohlíženým zbožím jsem na zkoušku zkusil průběh smlouvání na kožený náramek za 40NIS/250Kč, za 20 vteřin prohlížení a povídání šel s cenou na 30NIS/190Kč a když jsme odcházeli volal ještě z dálky cenu 15NIS/95Kč. Tento průběh jsem si tak vzal jako vzor a etalon čeho lze asi dosáhnout a chtěl si už vážně koupit originální arabský šátek Kefíja/Palestina/Arafat (v ČR za cca 150,- Kč, ale nyní často vyráběno v Číně). Arabský obchodník, kupec a stánkař v jedné osobě začal s jeho cenou na 60NIS/380Kč, pak šel na 50NIS/315Kč. Já jsem začal smlouvat na 20NIS/130Kč, na což on reagoval nabídkou na 35NIS/220Kč, já však říkal, že pokrývka hlavy má u mě cenu 20NIS/130Kč, na což mi nabídl méně kvalitní šátky za tuto cenu. Nakonec jsme se dohodli na ceně 30NIS/190Kč a byli spokojení. Jediné co jsem si pak zpětně vyčítal bylo, že jsem mu neřekl, ať mě naučí uvazovat ten bílo-černý šátek na hlavu, protože na webu jsem pak našel jen nějaké jiné návody, které ve výsledku ale vypadají jinak a hůř než jak jej uvazoval on. Na hlavu jsem si jej už ale kvůli počasí stejně brát nemusel a současně si začal všímat, že jej tam snad nikdo na hlavě nenosí a ani jsem si zpětně nevybavil, že by někdo Kefíju/Palestinu na hlavě měl - oproti četným ženským muslimským hidžábům nebo mužským židovským jarmulkám.

Až zpětně jsem zjistil, že nošení šátku Kefíja je pro místní 21% arabskou menšinu více než jen módním doplňkem. Kefíja symbolizuje projevování sympatií k palestinskému nacionalismu a dle jeho barvy je vyjadřována podpora jednotlivým frakcím - bílý pro umírněný-socialistický Fatah (má 45 z 132 křesel palestinského zastupitelstva a dominuje na palestinských samosprávných oblastech na Západním břehu), zelený pro islamistický-teroristický Hamás (má 74 z 132 křesel a dominuje v oblasti Gazy) a červený pro radikální-komunistickou Lidovou frontu (má 3 z 132 křesel).

 

Muzeum holokaustu Yad Vashem

Do muzea jsme dojeli po jediné tramvajové trati v Izraeli za 7NIS/45Kč, kdy je muzeum Yad Vashem na její západní konečné stanici, přičemž opačná východní konečná stanice končí v palestinské části Jeruzaléma, kde ji ale místní bojkotují jako symbol izraelského útlaku a házívají na ni kameny (rock attacks). Dvě rozbitá skla jsme sami během jízd viděli (tramvaje jezdily co 6 minut a z 5ti jízd nás 2x kontrolovali revizoři – v podnikovém stejnokroji, digitální čtečky, jednou vstoupili oba prostředními dveřmi a postupovali každý sám ke krajním dveřím a v druhém případě naopak, ve vozech byly u stropu také kamery). Loni v červenci dokonce palestinské útoky dosáhly velikosti zničení 3 zastávek a vyřazení z provozu 16 z 23 souprav. V samotném muzeu lze za 12NIS/75Kč koupit informační brožurku, přičemž mezi 12 jazykovými mutacemi je překvapivě také čeština. Při prohlídce lze narazit na mnoho informací z území ČR jako Terezín, odkazy na „Czechlands“, osudy Otto Polaka, Petra Ginze, vystaven občanský průkaz Alžběty Broderové z Olomoucka a mezi novinami informujících o konci války je i výtisk česky psaných „Amerických dělnických listů“ z Chicaga. V muzeu jsme však nenarazili nebo přehlédli odkaz na osobu Rudolfa Vrby a jeho svědectví z útěku a zvěrstvech v koncentračních táborech, které bylo spojenci jako první úznáno za věrohodné a na základě nichž zohlednili další politicko-vojenský tlak spojenců v Evropě.

 

Koupání v mrtvém moři

Hladina Mrtvého moře je asi 430m pod hladinou moře a stále vysychá rychlostí asi 1m/rok. 15 minut dlouhou cestou od autobusové zastávky jsme viděli asi 20 opuštěných budov, které kvůli ústupu hladiny ztratily svůj účel. Celkově to také působilo dost postapokalypticky, včetně skutečnosti, že hned 5m od silnice byl plot s nápisy „Pozor minové pole“.

Osobně jsem přesto čekal zázemí odpovídající zájmu turistů z celého světa, ale bylo na úrovni Plumlovské přehrady, včetně toho, že zde jezdilo velké množství aut typu Škoda Octavia a na druhý břeh do Jordánska jsme také bez problému dohlédli. Přitom se dané místo nacházelo nejblíže Jeruzalému a šlo o placenou páž (Biankini Resort – vstup za 50NIS/315Kč za osobu). V areálu jsme také měli obědové menu za cca 50NIS/315Kč, což odpovídalo i ceně obědu v centru Jeruzaléma v libanonské restauraci na ulici Shlomtsiyon HaMalka, kde jsme byli den předtím. Samotné koupání je ale zážitek. Je to opravdu jako ležet na zádech v peřinách. Že se nemáme kvůli očím potápět upozorňoval ale pouze barman z Tel Avivu a že se má plavat jen na zádech, bylo k přečtení jen na vzdálenější ceduli. Což jsem zjistil až po prvním koupání, kdy jsem bez potopení hlavy dal nějaká tempa kraulem a silně to potom dráždilo oči a i v nadechovaném vzduchu to bylo nepříjemně cítit. Přesto zážitek pro mě, jako dříve závodního plavce, opravdu nezapomenutelný.

   

 

Bary a restaurace v Jeruzalémě

Co lze každému doporučit k ubytování jako nejlepší volbu pro zázemí pro poznávání nejen Jeruzaléma, ale i celého Izraele, je Abraham Hostel Jerusalem, který má mj. i společenskou místnost, kde je pořád živo. V neděli večer se konají hudební produkce v Bolinat Cafe Bar, kde se občas pořádají také větší street party. Sami jsme tam přišli náhodou protože to bylo prakticky vedle Zion Hotel a kvůli tomu, že tam hráli naživo karaoke písničky. Od cca 21:00 do 22:57 se ale akce, prý už tradičně, více rozrostla až do atmosféry, která mi připomínala majáles nebo Trutnovský festival.

 

Půlnoční workout v parku u parlamentu s ortodoxními židy

Jelikož jsem chtěl před odjezdem vidět ještě budovu místního parlamentu (Knesetu), tak jsem se poslední večer vydal na půlnoční procházku s tímto cílem. Cestou jsem v celkem prázdných ulicích centra Jeruzaléma potkal kromě 3 skupinek vracejících se z restaurací i 2 bezdomovce-žebráky v oblečení ortodoxních židů, tzn. v černých kalhotách, bílé košili, kabátu a klobouku. Osobně mě to překvapilo, protože do té doby jsem to bral, že je to svátečnější židovský dress code. To ale byl jen začátek. Při procházení Sacher parkem u nějž Kneset stojí, jsem tam byl kolem 1:00 v pondělí ráno svědkem toho, jak tam v tom samém dress kódu hrají fotbal někteří z asi 20 členné skupinky hráčů, jak v něm sami nebo ve dvou po parku běhají sprint nebo vytrvalostní běh. Dále byl v parku plácek s workout posilovacími stroji na kterém jiní dva opět v černých kalhotách a bílých košilích, jen s bokem odloženými klobouky, cvičili shyby, sedy-lehy a jiné cviky, co asi 20 strojů umožňovalo. Tak jsem se k nim asi na 20 minut přidal a vyzkoušel všechny cviky, co stroje umožňovaly a ubezpečoval se, že se mi to nezdá. Na druhou stranu mě pak napadlo, že ze mě můžou mít podobný dojem, protože jak mám teď zase hlavu ostříhanou na 3mm, na Izrael exoticky árijštější rysy a přišel tam ve Venum boxerské mikině, tak zas pro ně jsem možná dělal dojem regulérního skinheada. Kolem 1:30 jsme pak společně docvičili a z parku odešli.

 

Češi v Izraeli

Kromě nás jsme v Izraeli potkali 2 ubytované Čechy v Abraham hostel Jerusalem, rodinné skupinky 4 Čechů u Mrtvého moře a 6 Čechů u Starého města v Jeruzalémě. Mezi cestujícími ve zpátečním letu bylo řádově 20 stejných Čechů co se mnou v pátečním spoji přiletělo a od pohledu asi také zpěvačka Tonya Graves z kapely Monkey Business.

Zajímalo mě samozřejmě také, jak Izraelci vnímají Českou republiku a její občany. Přece jen kromě celkem bohaté židovské kultury u nás jsme se zapsali do dějin při vzniku Izraele po druhé světové válce, kdy Československo patřilo k největším zastáncům jeho vzniku. Dále pak v roce 1948 výcvikem jeho pilotů, kteří sice do probíhající války nezasáhli, ale vznikly z nich později Izraelské vzdušné obranné síly. A ikdyž dodávky zbraní v témže roce byly více výnosnou zakázkou než altruistickým činem, tak jiné země ani nebyly ochotny porušit ve prospěch Izraele embargo OSN a vyrovnat stejné porušování arabskou stranou. Jicchak Rabin později prohlásil, že "bez zbraní z Československa...je velmi pochybné, zda by jsme byli schopni vést válku." Na druhou stranu pak v dalších desetiletích Československo podporovalo arabské státy, přerušilo diplomatické styky a podporovalo protiizraelskou politiku. Přesto v Izraeli nese několik ulic, náměstí v Tel Avivu a jeden z kibuců jméno Masaryk. V současnosti je pak ČR téměř jedinou přáletelskou zemí Izraele, kdy v roce 2012 spolu jen s dalšími 8 zeměmi (jako jediná země EU) hlasovala v OSN proti tomu, aby se statut samosprávných palestinských území povýšil na nečlenský pozorovatelský stát. Exministr zahraničních věcí Moshe Arens letos také prohlásil, že vzájemné vztahy jsou vynikající a nejlepší ze všech zemí EU a premiér Benjamin Netanyahu, že "Izrael nemá v Evropě lepšího přítele než Českou republiku".

Realita o znalosti ČR však byla taková, že lidé reagovali různě. Někteří, že Prahu a ČR znají, byli tam nebo se tam chystají. Dokonce, že je to jedno z jejich oblíbených měst. Dalším se muselo říkat bývalé Československo, aby se zorientovali a ve dvou případech neměli ani ponětí. V prvním případě asi 18letá spolucestující v autobuse za námi, která nás slyšela se bavit a zeptala se, jakou řečí to mluvíme, že to připomíná ruštinu. Ale ani při bližším vysvětlování, že: "Praha, Československo, Kafka, Rabbi Low/MaHaRal nebo Golem", tak nevěděla až jí s úsměvem jiné spolucestující kolem ní v hebrejštině vysvětlily, co ta Česká republika je. Druhým případem byla vojačka bezpečnostní hlídky na letišti, která se ptala, kde ČR leží a když jsme jí vysvětlili, že zhruba mezi Německem a Polskem, tak ji pak ale stejně v následné konverzaci umístila mezi Německo a Francii.

 

"You are from Dubai? It´s amazing..." 

...byla typická reakce Izraelek a začaly projevovat silný zájem o bližší seznámení se, když se Zuzana během konverzací zmiňovala, kde pracuje. "A není to tam nebezpečné?" ptaly se dál a bylo na nich znát, jak jim daná informace rozbíjí zažité paradigma, když odpovídala: "Ne není, je to bezpečnější a kosmopolitnější než tady a ano může se chodit i v bikinách na pláži a v normálním oblečení po ulicích". Rodilých občanů Spojených Arabských Emirátů (federace dědičných absulutních monarchií) je přibližně jeden milion a tvoří tak dokonce ve vlastní zemi jen 11% celkové populace. No a Izraelci ani nic slyšet nepotřebovali a že je "amazing" projevovali občasným troubením a vykláněním se z oken aut.

 

 

Bezpečnostní kontroly

Za čtyři dny pobytu jsem byl osobně kontrolován celkem 7x. Po výstupu z letadla před pasovou kontrolu – Z letadla jsem vystupoval asi jako desátý v pořadí a před pasovou kontrolou mě v koridoru jako prvního zastavil jeden z úředníků a pokládal totožné dotazy jako byly uváděny na internetu: „Předložení pasu, účel cesty, proč chci Izrael vidět, jestli někoho v Izraeli znám, jestli mám zajištěné ubytování, jestli mám zpáteční letenku a kolik peněz mám (doporučováno 80 dolarů/den).“ Při příletové pasové kontrole – úředník položil stejné otázky jako ten před asi 5 minutami. Navíc se zeptal „jaké mám povolání, na jméno otce a jméno dědy“. Poté mi vrátil pas s přiloženým modrým kuponem, který se předkládá při bezpečnostních kontrolách a při ubytování.

 

Při vstupu na nádraží v Haifě – Při vstupu do nádražní budovy bylo nutné projít bezpečnostním rámem a ukázat věci v batohu hlídkující vojačce. Při vstupu ke zdi nářků – Při vstupu ke Zdi nářků na The Western Wall Plaza bylo nutné projít bezpečnostním rámem a nechat si zrentgenovat batoh. Při vstupu na letiště – Při dotazování se hlídkující vojačky na cestu jsme museli projít bezpečnostním rámem, ukázat kupon a pas, z kterého si na A4 vypsala jeho číslo. Při odletové pasové kontrole – úřednice zkontrolovala letenku a po předložení kuponu a pasu si vyžádala i jiné průkazy, protože mě z něj nemohla rozpoznat.

 

Nicméně tato kontrola byla nejsympatičtější ze všech kontrol a to nejen, že se úsmívala a nechovala se vyloženě striktně, ale také, že se chvíli snažila naučit, jak správně vyslovovat Zbořil, ale nic lepšího než Zbožil vyslovit nedokázala. Nakonec vytiskla čárový kód na žlutou samolepku a přilepila ji na zadní stranu pasu a vytiskla červený kupon, kterým jsem se dál prokazoval místo modrého.

Červený kupon nahrazuje razítko v pasu, takže pak návštěva Izraele není v pasu dohledatelná (tedy pokud to není nějak jinak veřejně dohledatelné, jako třeba zveřejněné na internetu na blogu) a návštěvníky nijak nelimituje při návštěvě některých muslimských zemí, které s ním mají přerušené diplomatické styky nebo jej jako stát vůbec neuznávají a chápou jej jako dočasnou (teroristickou) entitu a nejraději by jej "zničili a zahnali všechny Židy do moře".

Před vstupem do letadla po pasové kontrole – poslední kontrola proběhla před vstupem do letadla, kde se po projití rámem předkládal pas, červený kupon a letenka. Jako většina jsem rámem bez problémů neprošel, tak mě úřednice kontrolovala ještě ručně a při vyskládávání všech věcí z batohu mi vyhodila, pro velký objem, balíček soli z Mrtvého moře (za 10NIS/63Kč) a při pohledu na šátek kefíju se změnila její řeč těla i tón v hlase a začala pokládat otázky: „Co to je? Dárek. Kdo vám to dal? Nikdo. Koupil jsem si ho v Jeruzaléme. Proč jste si ho koupil? Líbil se mi, u nás to normálně nosíme a chtěl jsem něco na hlavu a žádná čepice se mi nelíbila“. Přičemž konec věty ... and I didn´t like any caps (čepice), vyzněl jako cops (policisté) a její tón a gesta se ještě posunuly, když se zeptala: "Vy nemáte rád policisty? Ne myslím, čepice na hlavu na trhu, že se mi žádné nelíbily." Po vyjasnění mi pak nakonec popřála šťastnou cestu.

Celkově tak až na jeden případ byly bezpečností kontroly vždy bez úsměvu a hodně striktní, kdy si člověk připadá najednou jako podezřelý a pod silným tlakem, což v kontrastu s pohodovým a otevřeným přístupem běžných Izraelců to o to více najednou razilo. A to jsou pocity celkem "neutrálního" až "pro-izraelského" turisty. Emoce asi musí vřít u všech těch "protiizaelských" a ani se jim nedivím, že běžné kontroly můžou prociťovat jako policejní šikanu nebo podřadné postavení v apartheidu. Ale je to jen pocit a korektnost a profesionalita u absolvovaných izraelských bezpečnostních kontrol tam byla vždy.

 

Závěr

Izrael je nyní zřejmě jedinou zemí, kde se jak poušť, tak islám nejen nerozšiřuje, ale ustupuje. Už proto by v dnešním dominantním světovém trendu "salafisticko-wahhábistické" islamizace měl každý, kdo se s ní "inkluzivně a multikulturně" neztotožňuje, Izrael navštívit a na vlastní oči vidět, jak se s ní lze vypořádávat. I když je součástí islámské kultury i "až osvíceně pokrokový" premiér Spojených Arabských Emirátů a vládce Dubaje Jeho Výsost Mohammed bin Rashid Al Maktoum nebo v minulosti "racionalistický" andaluský filozof Averroes či "moudrý a láskyplný" perský mudrc Rúmí, tak obecně dnešní projevy islamizace rezonují v oblasti euroatlantické civilizace zcela jinými přívlastky. Z mojí osobní zkušenosti Izraele, tak na závěr nelze než souhlasit s tvrzením, že "většina civilizovaných zemí by se ve stejném konfliktu chovala naprosto stejně jako Izrael, ne-li ještě hůře", jak se uvádí v obdobném článku jiného blogera, popisujícího svoji cestovatelskou zkušenost, Malé cesty na východ - Izrael.