Kdo pracuje na vlastním, je produktivnější. Tuto poučku by většina podepsala, včetně těch vychovaných ještě za komunismu. Do debaty, zda tomu tak opravdu bylo vždy a za všech podmínek, přispěli ruští akademici Andrej Markevič a Jekatěrina Žuravskaja, kteří se zaměřili na zrušení nevolnictví v carském Rusku. Jejich závěry nabízejí podnět k zamyšlení nejen pro institucionální ekonomy.

Některé myšlenky se ze západní Evropy na východ dostávaly pomalu. Nejinak tomu bylo s rušením nevolnictví v Rusku, které zakazovalo rolníkům se volně stěhovat. Byli pevně svázáni s půdou, kterou museli obdělávat, a často nepožívali ani další práva, například svobodně se ženit.

Těžký život

Zatímco v západní části Evropy nevolnictví mizí v souvislosti s morovou ranou ve 14. století, v českých zemích přežívá až do roku 1781, kdy ho ruší císař Josef II. Instituce se ovšem mění jen v mírnější poddanství, jehož hlavní součástí je robota, povinnost pracovat na panském (zrušeno 1848). Stěhovat se ale čeští rolníci už směli.

To v Rusku nevolnictví odzvonilo až v roce 1861. Jeho zrušení ale o 40 let dříve zvažoval car Aleksandr I. (1777–1825, vládl v letech 1801 až 1835). Před zrušením nevolnictví tvořili nevolníci, někdy též označovaní za panské rolníky, v evropském Rusku (bez finských a polských provincií) 43 procent venkovské populace, přičemž jen každý desátý Rus tehdy žil ve městě. Zbytek připadal hlavně na státní rolníky (svobodní, obhospodařující státní půdu), méně pak na svobodné poddané a údělné rolníky, patřící carovi a jeho rodině.

Největší podíl na venkovském obyvatelstvu, více než dvě třetiny, měli nevolníci ve Smolenské oblasti, naopak žádní nebyli v baltských provinciích, kde nevolnictví bylo zrušeno už dříve. Avšak nebyl nevolník jako nevolník. Všichni byli majetkem šlechty, která určovala jejich povinnosti, a udržovala na druhou stranu jejich minimální životní úroveň, což čas od času vymáhal stát.

Postupně se ale v Rusku vyvinuly dvě odlišné formy nevolnictví – tužší baršina byla rozšířena zejména v provinciích s bohatými černozeměmi, tedy jižně od Moskvy a na dnešní Ukrajině. Více než dvě třetiny nevolníků v jihoruských provinciích a téměř všichni na dnešní Ukrajině museli pracovat na panském, obvykle tři až čtyři dny v týdnu, během sklizně až šest. V ostatních provinciích byl o něco rozšířenější obrok, kdy nevolníci šlechtě jen odváděli dávky v naturáliích.

Rozvoj životních podmínek

Andrej Markevič a Jekatěrina Žuravskaja ve své studii zveřejněné v Discussion Paper Centre for Economic Policy Research (CEPR) nejdříve na základě údajů pro jednotlivé provincie v evropské části Ruska vypočítali efekt zrušení nevolnictví v roce 1861. Ukazuje se, že po tomto roce rychle narostla zemědělská produktivita a zlepšily se životní podmínky ruských rolníků.

Důkazem jsou vyšší výnosy, o jednu desetinu u obilí a o 15 procent u brambor. U obilí rostla produktivita v průměru jen o 2,5 procenta za deset let, tudíž rozhodně nešlo o zanedbatelné zlepšení. O pětinu také narostly počty drženého skotu. Dále se zvýšila průměrná výška ruských branců – v provinciích, kde panovala baršina, vyrostli o 1,6 centimetru. Rychleji klesala i mortalita.

Zajímavý je také dopad na průmyslovou výrobu v ruských provinciích – v průměru narostla o 60 procent a zaměstnanost v průmyslu se zdvojnásobila. To vše podle Markeviče a Žuravské jako důsledek zrušení nevolnictví. Potud statistická data, u nichž můžeme maximálně zpochybnit metodiku jejich sběru či vyhodnocení.

Mimochodem existují autoři, kteří naopak ukazují nevolnictví jako dynamickou instituci, která zaručovala ekonomický rozvoj. Šlechta udržovala a vynucovala společenský pořádek, mohla nashromáždit prostředky na zahájení nových projektů, když bylo omezeno úvěrové financování, zaváděla nové zemědělské technologie a v dobách hladomoru se postarala nevolníkům o minimální stravu.

Zásadní otázky

Markevič a Žuravskaja ale přidávají ještě jednu úvahu, zajímavou nejen pro institucionální ekonomy. Pokud by Rusko zrušilo nevolnictví o 41 let dříve – v roce 1820 –, bylo by před první světovou válkou dvojnásobně bohaté. V roce 1913 dosahoval ruský hospodářský výkon 1488 dolarů na hlavu. Dřívější zrušení nevolnictví by bylo bývalo mohlo posunout tuto hodnotu mezi 2513 a 2992 dolarů.

Samozřejmě za předpokladu, že by uvolnění pracovní síly bylo doprovázeno odpovídajícím nárůstem kapitálu a dalšími opatřenímu, například zavedením povinné školní docházky. Rychlejší ekonomický růst by carskou říši katapultoval na úroveň Norska (2447 dolarů) nebo Švédska (3073 dolarů) a značně zmenšilo její odstup od spojenecké Francie (3485 dolarů), ale především od nepřátelského Německa (3648 dolarů). V duchu kontrafaktuálního přístupu k dějinám se pak lze ptát:

- Jak by se větší ekonomika projevila na schopnosti Ruska bojovat za první světové války proti Ústředním mocnostem?
- Nastalo by stejné válečné vyčerpání, které vedlo k pádu carského režimu a později k nástupu bolševiků?
- Bylo by bohatší Rusko více pravicové, nebo o to více levicové?
- Vznikla by v Rusku včas střední vrstva, která by kormidlo dějin pootočila k parlamentní demokracii?
- Nebo by masy bývalých nevolníků zaměstnaných v továrnách urychlily přechod k diktatuře proletariátu?

Článek vyšel na České pozici.