Změnilo by dřívější zrušení nevolnictví vývoj ruských dějin?

Kdo pracuje na vlastním, je produktivnější. Tuto poučku by většina podepsala, včetně těch vychovaných ještě za komunismu. Do debaty, zda tomu tak opravdu bylo vždy a za všech podmínek, přispěli ruští akademici Andrej Markevič a Jekatěrina Žuravskaja, kteří se zaměřili na zrušení nevolnictví v carském Rusku. Jejich závěry nabízejí podnět k zamyšlení nejen pro institucionální ekonomy.

Některé myšlenky se ze západní Evropy na východ dostávaly pomalu. Nejinak tomu bylo s rušením nevolnictví v Rusku, které zakazovalo rolníkům se volně stěhovat. Byli pevně svázáni s půdou, kterou museli obdělávat, a často nepožívali ani další práva, například svobodně se ženit.

Těžký život

Zatímco v západní části Evropy nevolnictví mizí v souvislosti s morovou ranou ve 14. století, v českých zemích přežívá až do roku 1781, kdy ho ruší císař Josef II. Instituce se ovšem mění jen v mírnější poddanství, jehož hlavní součástí je robota, povinnost pracovat na panském (zrušeno 1848). Stěhovat se ale čeští rolníci už směli.

To v Rusku nevolnictví odzvonilo až v roce 1861. Jeho zrušení ale o 40 let dříve zvažoval car Aleksandr I. (1777–1825, vládl v letech 1801 až 1835). Před zrušením nevolnictví tvořili nevolníci, někdy též označovaní za panské rolníky, v evropském Rusku (bez finských a polských provincií) 43 procent venkovské populace, přičemž jen každý desátý Rus tehdy žil ve městě. Zbytek připadal hlavně na státní rolníky (svobodní, obhospodařující státní půdu), méně pak na svobodné poddané a údělné rolníky, patřící carovi a jeho rodině.

Největší podíl na venkovském obyvatelstvu, více než dvě třetiny, měli nevolníci ve Smolenské oblasti, naopak žádní nebyli v baltských provinciích, kde nevolnictví bylo zrušeno už dříve. Avšak nebyl nevolník jako nevolník. Všichni byli majetkem šlechty, která určovala jejich povinnosti, a udržovala na druhou stranu jejich minimální životní úroveň, což čas od času vymáhal stát.

Postupně se ale v Rusku vyvinuly dvě odlišné formy nevolnictví – tužší baršina byla rozšířena zejména v provinciích s bohatými černozeměmi, tedy jižně od Moskvy a na dnešní Ukrajině. Více než dvě třetiny nevolníků v jihoruských provinciích a téměř všichni na dnešní Ukrajině museli pracovat na panském, obvykle tři až čtyři dny v týdnu, během sklizně až šest. V ostatních provinciích byl o něco rozšířenější obrok, kdy nevolníci šlechtě jen odváděli dávky v naturáliích.

Rozvoj životních podmínek

Andrej Markevič a Jekatěrina Žuravskaja ve své studii zveřejněné v Discussion Paper Centre for Economic Policy Research (CEPR) nejdříve na základě údajů pro jednotlivé provincie v evropské části Ruska vypočítali efekt zrušení nevolnictví v roce 1861. Ukazuje se, že po tomto roce rychle narostla zemědělská produktivita a zlepšily se životní podmínky ruských rolníků.

Důkazem jsou vyšší výnosy, o jednu desetinu u obilí a o 15 procent u brambor. U obilí rostla produktivita v průměru jen o 2,5 procenta za deset let, tudíž rozhodně nešlo o zanedbatelné zlepšení. O pětinu také narostly počty drženého skotu. Dále se zvýšila průměrná výška ruských branců – v provinciích, kde panovala baršina, vyrostli o 1,6 centimetru. Rychleji klesala i mortalita.

Zajímavý je také dopad na průmyslovou výrobu v ruských provinciích – v průměru narostla o 60 procent a zaměstnanost v průmyslu se zdvojnásobila. To vše podle Markeviče a Žuravské jako důsledek zrušení nevolnictví. Potud statistická data, u nichž můžeme maximálně zpochybnit metodiku jejich sběru či vyhodnocení.

Mimochodem existují autoři, kteří naopak ukazují nevolnictví jako dynamickou instituci, která zaručovala ekonomický rozvoj. Šlechta udržovala a vynucovala společenský pořádek, mohla nashromáždit prostředky na zahájení nových projektů, když bylo omezeno úvěrové financování, zaváděla nové zemědělské technologie a v dobách hladomoru se postarala nevolníkům o minimální stravu.

Zásadní otázky

Markevič a Žuravskaja ale přidávají ještě jednu úvahu, zajímavou nejen pro institucionální ekonomy. Pokud by Rusko zrušilo nevolnictví o 41 let dříve – v roce 1820 –, bylo by před první světovou válkou dvojnásobně bohaté. V roce 1913 dosahoval ruský hospodářský výkon 1488 dolarů na hlavu. Dřívější zrušení nevolnictví by bylo bývalo mohlo posunout tuto hodnotu mezi 2513 a 2992 dolarů.

Samozřejmě za předpokladu, že by uvolnění pracovní síly bylo doprovázeno odpovídajícím nárůstem kapitálu a dalšími opatřenímu, například zavedením povinné školní docházky. Rychlejší ekonomický růst by carskou říši katapultoval na úroveň Norska (2447 dolarů) nebo Švédska (3073 dolarů) a značně zmenšilo její odstup od spojenecké Francie (3485 dolarů), ale především od nepřátelského Německa (3648 dolarů). V duchu kontrafaktuálního přístupu k dějinám se pak lze ptát:

- Jak by se větší ekonomika projevila na schopnosti Ruska bojovat za první světové války proti Ústředním mocnostem?
- Nastalo by stejné válečné vyčerpání, které vedlo k pádu carského režimu a později k nástupu bolševiků?
- Bylo by bohatší Rusko více pravicové, nebo o to více levicové?
- Vznikla by v Rusku včas střední vrstva, která by kormidlo dějin pootočila k parlamentní demokracii?
- Nebo by masy bývalých nevolníků zaměstnaných v továrnách urychlily přechod k diktatuře proletariátu?

Článek vyšel na České pozici.