Ukrajina a naše špatné svědomí

Česká republika nestihla ratifikovat Asociační dohodu s Ukrajinou před summitem Východního partnerství v Rize. Pro pokračování dřívější aktivní české východní politiky chybí rozhodnost a zároveň se bojíme vlastního špatného svědomí. Výsledkem je polovičatý přístup – vyhnívání, jež nás poškozuje v očích všech relevantních hráčů v EU a u Ukrajinců především.

Česko rozvíjelo východní rozměr zahraniční politiky založený na dvou principech. Na vědomí, že jen demokratická a stabilní východní Evropa je předpokladem pro udržení naší bezpečnosti, a na sdílení našich zkušeností s politickou a ekonomickou transformací a integrací do evropských struktur. Zaměřila se na podporu lidských práv v Bělorusku, transformační pomoc na Ukrajině či v Gruzii i na pragmatičtější a zároveň existenciální otázky, jako je bezpečnost energetických dodávek. Dnes je tento trend v defenzivě. Nové strategické dokumenty, jež vláda postupně schvaluje, na východní politiku pamatují. Východní partnerství je deklarovanou prioritou a pomoc s ukrajinskou transformací pokračuje. Jak ale ukázal tento týden, je český příspěvek v mnoha ohledech nedostatečný.

Pro značnou část politických elit je Ukrajina bolehlavem, kterého by se nejraději zbavili. V horším případě je to nechtěný problém, který komplikuje obchodní vztahy s Ruskem, proto nabíhají kremelské propagandě a tvrdí, že Putin hájí své přirozené zájmy. Umírněnější se bojí špatného svědomí. Mají pocit, že Ukrajinu je třeba přiměřeně podpořit, abychom se zcela neotočili zády vůči udržovanému humanistickému odkazu v zahraniční politice. Obhajoba ve stylu „ale vždyť my taky něco děláme“, kterou lze od některých vyšších státních úředníků zaslechnout, ukazuje, že se jedná o aktivitu bez determinace, bez prozření její potřebnosti, vykonávanou vlastně nechtěně, jen abychom si zachovali tvář.

Šlendrián se schvalováním Asociační dohody je toho ukázkou. Od počátku září 2014, kdy materiál do sněmovny doputoval, si zákonodárci nenašli čas, aby se k němu definitivně vyjádřili. Projednání dokumentu vzhledem k pochybám komunistů, Úsvitu a části ČSSD odkládali a odkládali, až je česká delegace na summitu Východního partnerství v Rize jedinou z nových členských zemí, které ratifikaci nedokončily. Dohodu přijalo už i Maďarsko, na které jindy ukazujeme jako na kremelský hlas v EU. Připomeňme, že k jejímu schválení vyzvala i Evropská rada, čili také premiér Sobotka.

Naše image v sázce

Ukrajinu si nemusíme idealizovat, nicméně v posledním roce převládl v českém prostředí téměř apokalyptický obraz. Je vnímána jako rozpadlý stát, ve kterém vládnou i válčí oligarchové. Jako země rozdělené společnosti, chudoby a zmaru. Přitom tlak na oligarchy ze strany občanské společnosti nebyl díky Majdanu nikdy větší. Ukrajinci se zbavují sovětských a postsovětských nánosů. I v důsledku ruské agrese se národ stmeluje, bez ohledu na jazyk, kterým kdo mluví.

Češi měli na Ukrajině tradičně dobrý zvuk. Za poslední rok však došlo k ruinování naší image. Prezident opakoval teze kremelské propagandy při komentování rusko-ukrajinského konfliktu, kádroval ukrajinské představitele a rozpoutal hysterii kolem údajného ohrožení českých krajanů. Jeho kroky byly pečlivě sledovány ukrajinskými médii a ukrajinské čechofilství mizí. Z průzkumu mezi ukrajinskými zahraničněpolitickými elitami realizovaného Asociací pro mezinárodní otázky vyplynulo, že Česko již není v Kyjevě vnímáno jako jeden nejvýznamnějších obhájců Východního partnerství. Udělala česká vláda dost pro vyvážení hlasu prezidenta? Premiér dostal do Kyjeva pozvánku na konferenci pro podporu Ukrajiny, která se konala v půli dubna. Nejel. Poláci, Briti či Američané pomáhají s výcvikem ukrajinské armády. Česko do Kyjeva poslalo přebytečné ušanky a stejnokroje z armádních skladů.

Neštěstí summitu

Summit Východního partnerství přinese deklaraci, jež bude ohledně evropské perspektivy partnerských zemí (čti: členství v dlouhodobém horizontu) hovořit stejně jako summit ve Vilniusu. Čili Porošenkovi a Ukrajincům, kteří na Majdanu krváceli za právo nebýt ruským vazalem, nýbrž mít naději na postupnou integraci s Evropou, posíláme stejný vzkaz, jaký jsme v listopadu 2013 dali Janukovyčovi. Přitom právě perspektiva členství v dlouhodobém horizontu může být pobídkou k dalším reformám.

Summit Východního partnerství nenaplní ukrajinská očekávání. Česko, jako jedna ze zemí, jež ani neschválila Asociační dohodu, bude právem škatulkováno mezi ty, kteří se vůči ohroženému národu otáčí zády.

Vít Dostál

Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz