Jak psát o insolvencích (a o světě vůbec)

V LN z 22. května 2015 napsal István Léko pod titulkem „Toxický mix pro Pavla Juříčka“ o tom, že jmenovaný podnikatel „kvůli praktikám insolvenční mafie přišel o firmu Mora-Top“ a nyní přesunuje svůj holding do Nizozemska, protože je „zklamán přístupem vlády, zejména ministerstva spravedlnosti, a soudů, k řešení problémů s insolvenční mafií“. Zbytek sloupku je kombinací reportáže o Juříčkově soudním případu (se kterým, jak šéfredaktor výslovně připustil, nebyl detailně seznámen), Juříčkově následné reformní iniciativě na půdě Svazu průmyslu a obchodu, kritiky výkonu státní moci, včetně manažerských selhání justičních funkcionářů, a rekapitulace Lékovy mnoholeté zkušenosti novináře, marně upozorňujícího na excesy v insolvenčních řízeních.

To je spousta materiálu na jeden krátký páteční sloupek. Taková spousta, až mne to u šéfredaktora novin, které příležitostně kupuji, překvapilo. Jelikož jsem však minulý pátek odjížděl na týden pryč z Prahy, myšlenku na reakci jsem pustil k vodě.

Z Lékova následného sloupku v LN z 29. května 2015 („Kdo je mafián a kdo tunelář?“) je však patrné, že reagoval místopředseda ostravského insolvenčního soudu Rostislav Krhut (můj spolužák a kamarád ze studií, se kterým jsme v posledních cca deseti letech nad reformou českého insolvenčního práva strávili mnoho hodin – tolik k možné podjatosti autora).  Z Lékova druhého sloupku lze dovodit, že Krhutova reakce byla poměrně prudká a příběh insolvence Juříčkovy Mora-Top interpretovala velmi odlišně od interpretace, kterou předkládá sám Pavel Juříček. Šéfredaktor Léko se k nastalé situaci (tedy k zásadnímu rozporu faktických tvrzení ohledně pravé povahy dějů, o nichž v předchozím sloupku jako novinář referoval) vymezil slovy, která stojí za přetištění:

„Jenže pozice médií není snadná, protože insolvenční případy s mnoha desítkami účastníků trvají několik let, jsou velmi složité a nepřehledné, pro novináře ubíjející a pro drtivou většinu čtenářů nezajímavé. Přitom toxických insolvencí běží desítky a zkušení novináři, kteří by je mohli popisovat jakžtakž kompetentně popisovat, jsou v této zemi tak tři nebo čtyři. Četl jsem stručné resumé zmíněného případu Mora-Top. Jen pouhý popis situace a výčet jednání vydá na sedm stran hustě psaného a pro člověka bez právního a ekonomického vzdělání prakticky nesrozumitelného textu! Z toho vyplývá, že není v silách ani schopnostech žádného novináře informovat o insolvenčního kauzách v pro čtenáře přijatelném rozsahu tak, aby nakonec nebyl kritizován jednou či druhou stranou.“

Tak …. Co nám to šéfredaktor Léko vlastně sdělil?

Že svět, o němž noviny píší, je složitý? Že pochopit, co se vůbec kolem děje, vyžaduje ohromné množství času, energie, informací a intelektu (a tedy konec konců peněz), a přesto všechno není vůbec zaručeno, že se nemýlíme? Že redakce českých médií nejsou schopny na popsání (natož pak analýzu) dějů, o kterých referují, vynaložit potřebné zdroje a proto jsou jejich zprávy a analýzy (a to i když odhlédneme od jiných, pravděpodobně ještě destruktivnějších vlivů) často spíše karikaturou žurnalistiky, než žurnalistikou samotnou?

Jak to ti Angličané říkají? Tell us something we don't know?

Ano, v insolvenčních řízeních se hrají velmi nepřehledné hry o majetek dlužníků. Tyto hry se odehrávají často ve velké rychlosti a vždy při informačních asymetriích. Jednání všech je zatíženo morálním hazardem. Z pohledu žurnalistiky je však toto prostředí ve srovnání s jinými společenskými prostředími, o nichž média referují, od roku 2008 nebývale transparentní, a to díky tomu, že všechny insolvenční spisy jsou ve své úplnosti k dispozici on-line. Ano, analyzovat konkrétní insolvenční řízení by znamenalo desítky hodin rešerší, účastí na soudních jednáních, interview, konfrontací odborných názorů a kontrol faktů. Ale i přesto jde stále o luxusně transparentní společenské děje. Porovnejme je zkusmo např. s válkou na Ukrajině, formulací daňové politiky státu ohledně biopaliv, vyjednáváním o transatlantické obchodní dohodě nebo s politickou agendou tzv. Islámského státu – abychom namátkou vyjmenovali jen několik okruhů témat, o nichž noviny (včetně LN) v těchto týdnech píší.

Ano, práce novináře je z definice kombinací amatérismu, arogance, nevděku a nepřiměřeně nízkého finančního ocenění v poměru k potřebnému intelektu a vynaloženému úsilí. Ano, novináři z povahy věci většinu času píší o věcech, o nichž toho nevědí dost na to, aby o nich vlastně mohli legitimně psát. Ano, v Čechách jsme nikdy neměli a bohužel nikdy nebudeme mít redakce a fact checking, jakými disponují legendární západní tištěná média. A ano, LN byly kromě celkové finanční katastrofy odvětví tištěných novin navíc zasaženy ještě personální katastrofou, která následovala po jejich převzetí Andrejem Babišem. Že stále ještě fungují, a dle mého názoru v řadě ohledů velmi dobře, by každého, kdo zde žije, mělo těšit.

Ale o to více pokory před neznámými fakty bychom měli od našich (jejich) novinářů vyžadovat.

Ano, stejně jako István Léko nepochybuji o tom, že v této zemi operují zločinecké skupiny, které si zaslouží označení „insolvenční mafie“. Ano, z vlastní zkušenosti advokáta specializovaného na insolvenci jsem přesvědčen, že členy těchto skupin jsou někteří insolvenční soudci. A ano, souhlasím s tím, že např. předsedové insolvenčních soudů mají dostatečnou manažerskou pravomoc k tomu, aby soudce, o jejichž integritě existují důvodné pochybnosti, přeřadili rozvrhem práce na jiné, méně - ehm - redistributivní agendy. Tím ale můj souhlas končí. Ač disponuji relativně rozsáhlými znalostmi v oblasti insolvenčního práva, nedovolil bych si udělat žádný úsudek o tom, zda případ Mora-Top spadá či nespadá do množiny případů, které byly trestnou činností „insolvenčních mafií“ zasaženy. Za to však nemám žádné pochybnosti o tom, že reformní návrhy, které na platformě Svazu průmyslu a obchodu na podzim 2014 Pavel Juříček představil, jsou tou nejhorší legislativní předlohou, jakou jsem za dlouhou dobu viděl – dost možná, že vůbec nejhorší, jakou jsem kdy viděl.

Seriózní novinář, kterého téma insolvence trápí, by mohl třeba psát o případu Mora-Top – a to by vyžadovalo desítky hodin rešerší, účastí na soudních jednáních, interview, konfrontací odborných názorů a kontrol faktů. Nebo by mohl psát o legislativních návrzích pana Juříčka – a to by vyžadovalo desítky hodin rešerší, účastí na konferencích, interview, konfrontací odborných názorů a kontrol faktů. Pokud na takovou práci nemá prostředky, mohl by šéfredaktor jít za vlastníkem listu a požádat jej o zvýšení rozpočtu redakce. Anebo by mohl o věci pokorně mlčet. Jiný přijatelný postup mne už nenapadá.

V Prachettově románu „Pravda“ se redakční elévka v předzávěrkové panice ptá svého šéfredaktora (žádní další žurnalisté v těch novinách nepracují – Pratchettova Zeměplocha se nám podobá čím dál tím víc), zda to, co se chystají otisknout, je pravda. Šéfredaktor bez zaváhání odpovídá: „To nevím, ale zcela jistě je to novinařina.“

Zda to, co v posledních dvou „Lékárnách“ napsal István Léko je pravda, nevím. Ale novinařina to zcela jistě není.

Autor se v letech 2004 až 2013 podílel na reformě českého insolvenčního práva.