Jaká práva má v EU LGBTI komunita?

Reforma evropského řízení o drobných pohledávkách

Reform of the European Small Claims Procedure [EU Legislation in Progress]

Rafał Mańko; The European Parliamentary Research Service

Evropské řízení o drobných pohledávkách (ESCP) bylo spuštěno v roce 2009 jako speciální procedura dostupná jak pro spotřebitele, tak pro obchodníky, kteří mohou usilovat o přeshraniční pohledávky v rámci vnitřního trhu. Ve znění současné legislativy musí pohledávka splňovat několik požadavků, aby mohla být zařazena do tohoto řízení. První požadavek stanovuje výši pohledávky v maximální hodnotě 2000 eur, dále pak musí pohledávka vyplývat ze soukromého práva a poslední podmínkou je přeshraniční charakter pohledávky mezi dvěma členskými státy EU. V prvních pěti letech od spuštění však tato procedura byla využívána zřídka a bylo zaznamenáno pouze 120 případů ročně.

V roce 2013 proto Evropská komise (EK) vytvořila reformovaný návrh pro ESCP, který přináší několik změn.  V první řadě by měl být strop zvýšen z 2 000 eur na 10 000 eur, což by mělo zapříčinit zpřístupnění tohoto řízení pro malé a střední podniky. Dále by měla být upravena definice přeshraniční pohledávky, zajištěno lepší využití elektronické komunikace a představen strop pro soudní poplatky v maximální výši 10 % pohledávky.  Tento návrh byl v průběhu let 2013 – 2015 představen všem zainteresovaným aktérům a institucím, které vyjádřily svůj postoj a připomínky pro jeho úpravu.

V dubnu 2015 bylo výborem pro právní záležitosti přijato finální znění návrhu. Ten mění dosavadní název ESCP na „Evropskou zjednodušenou proceduru“ pro pohledávky do 10 000 eur. Výše stropů pohledávek pro fyzické osoby vzroste na 5 000 eur a pro právnické subjekty na 10 000 eur. Návrh dále zachovává status quo v definici přeshraniční pohledávky, kterou EK měla v úmyslu upravit a zmírnit.  Poslední změnou v oblasti stropů soudních poplatků je také jejich snížení z 10 % na 5 % z pohledávky.

Tento reformovaný návrh se bude dále projednávat na podzim 2015 a jeho reportérka Linda de Oedenberg již dostala od výboru mandát pro vyjednávání a připravení návrhu k prvnímu čtení v Radě EU.

Balíček pro lepší regulaci: Příliš dobrý na to, aby to byla pravda?

Too good to be true?: A quick assessment of the European Commission’s new Better Regulation Package

Andrea Renda; Centre for European Policy Studies

Evropská komise přijala 19. května 2015 nový komplexní balíček pro regulaci, tedy program sloužící k lepší právní úpravě legislativy Evropské unie. Díky tomuto balíčku by měl být proces vytváření a schvalování nové legislativy jednodušší, transparentnější a lépe dostupný občanům Unie, firmám, odborům i zájmovým skupinám. Snížení administrativní zátěže dlouhodobě vyžadují jak evropští podnikatelé, tak i občané. Kabinet předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera těmto potřebám vyšel vstříc a učinil tak tento požadavek jednou ze svých hlavních priorit.

Zjednodušování pravidel a zlepšení posuzování přiměřenosti legislativních opatření povede k úpravám již platné směrnice a nařízení a zároveň bude platné pro nově vzniklé návrhy. Komise společně s novým programem nastavila laťku velmi vysoko. Její hlavní prioritou bude především efektivnější vyhodnocování dopadů legislativního procesu EU na každodenní život fyzických, ale i právnických osob. Z toho důvodu, že nová regulace zahrnuje všechny hlavní unijní instituce, by měla navrhovaný program spravovat meziinstitucionální dohoda mezi Evropskou komisí, Radou EU a Evropským parlamentem. Předpokladem je, že bude uzavřena na konci roku 2015.

Z návrhu jsou však již nyní patrné i některé trhliny, jejichž řešení by bylo důležité znát. Týkají se například kapacity zaměstnanců, jelikož nový program s sebou přináší znásobení jejich aktivit a jen nepatrné zvýšení jejich počtu v dané oblasti. Pochybnosti se dotýkají také jejich nedostatečné kvalifikace. Další slabina se týká například reálného zapojení členských států Unie. Zatímco se některé národní vlády problematikou zabývají již dlouho a dlouhodobě přijímají nástroje pro lepší regulaci (např. Velká Británie, Německo, Česká republika), zbylá většina zemí přijaté nástroje nikdy nezrealizovala, případně s velmi malým dopadem. Vina je však i na unijní úrovni. Právě z důvodu netransparentního a složitého používání nástrojů nelze posoudit efektivitu a účinnost opatření v rámci jednotlivých národních vlád. Očekávání, která plynou z nového balíčku, jsou tedy veliká.

Práva LGBTI komunity v Evropské unii

The Rights of LGBTI People in the European Union

Piotr Bakowski, Marc Lilienkamp a Rosamund Shreeves; European Parliamentary Research Service

Příslušníci LGBTI komunity, tedy lesby, gayové, bisexuálové, transsexuálové a intersexuální osoby, jsou stále předmětem diskriminace, a to napříč EU. Ta se na druhé straně pyšní jednou z nejvíce antidiskriminačních legislativ na světě a propaguje práva LGBT mezinárodně. I přesto ale celounijní průzkum u členů této skupiny prokázal častou zkušenost s homofobií a slovním i fyzickým napadáním. Jak je v „tolerantní“ Unii něco takového možné?

Primárním problémem EU je to, že oblast rodinného práva zůstává v tradiční pravomoci členských států a Unie do nich nemůže zasahovat. Podoba právní úpravy této problematiky se od sebe navíc v jednotlivých zemích poměrně zásadně liší. Některé povolují manželství pro páry stejného pohlaví, jiné nabízí alternativu v podobě registrace a další jim neposkytují žádnou možnost nabytí právního statusu. Evropské precedenční právo určuje, že vytvoří-li členský stát nějakou formu svazku srovnatelnou s manželstvím, nemůže mezi nimi dělat rozdíl. To ale neznamená, že by země musely takovou instituci vytvořit. Právě různé nastavení standardů může mít významné důsledky pro partnery ze dvou zemí EU, kteří chtějí formalizovat nebo legalizovat svůj vztah. Stejně tak problematické je vzájemné uznávání svazků párů mezi zeměmi. I proto se dvojice stejného pohlaví a jejich rodiny během pohybu po Unii mohou v současné době setkávat s nepřiměřenými překážkami. Podobně složité je to také s právem LGBT komunity na adopci, což je oblast, ve které jsou státy méně benevolentní než v ohledu homosexuálního sňatku. Adopci v plném rozsahu dosud povolilo pouze 14 zemí.

Boj s diskriminací na základě sexuální orientace se stal součástí vnitřní i vnější politiky EU. Současný předseda Komise Jean-Claude Juncker vrátil na stůl návrh směrnice, která chce rozšířit zákaz diskriminace na základě víry, postižení, věku nebo sexuální orientace na širší škálu subjektů. Dosud tento zákaz platí pouze v oblasti zaměstnanosti. Evropská společnost ale na tuto problematiku stále nereaguje jednotně, což se projevilo například během masových protestů ve Francii v květnu 2013, když byl schvalován zákon povolující manželství a adopci homosexuálním párům.

Východní partnerství po Rize: Přehodnocení, reformy, odolnost

Eastern Partnership after Riga: rethink, reforms, resilience

Jana Kobzova; European Council on Foreign Relations

Ruské akce na Ukrajině nestraší jen Moldavsko a Gruzii, které chtěly uvolnit své vztahy s Moskvou, ale i země, jejichž vztahy s Ruskem byly doposud vřelé. Vývoj ve všech šesti zemích Východního partnerství ukazuje, že by akce Moskvy ve východním sousedství EU dosáhly mála, pokud by tyto země během posledních dvou desetiletí snížily svou zranitelnost vůči vnějšímu tlaku Ruska. Tamní elity se místo toho mnohdy soustředily spíše na udržení své moci a prostředků. Region má s ohledem na Moskvu dvě klíčová zranitelná místa. Prvním je slabost ekonomik, pro které je ruský trh v krátkodobém horizontu nepostradatelný a které Moskvě umožnily, aby řídila několik strategických odvětví ve státech Východního partnerství. Druhou ze slabin je politická korupce a autoritářství, které často vysály zdroje potřebné pro budování státu a otevřely zadní dveře pro ruský vliv na politiku zemí Východního partnerství.

EU musí urgentně řešit krizi ve svém sousedství. Nadále by však měla zaujímat jiný přístup ke Gruzii, Moldavsku a Ukrajině, které se zajímají o hlubší integraci s EU, a k Arménii, Ázerbájdžánu a Bělorusku, které chtějí spolupracovat v různých zahraničně-politických otázkách, ale neplánují přijmout reformy k demokratické transformaci. Větší schopnost pomoci prvním třem zemím se opírá i o skutečnost, že dochází k pomalé proměně zdejší společnosti, která volá po lepší správě věcí veřejných a usiluje o více zodpovědnosti vlastních vlád. Největší potenciál možných reforem proto neleží jen na vládní úrovni. EU by měla posílit komunikaci nejen s politickými elitami, ale také s kruhy občanské společnosti, které jsou otevřeny reformám. Vzhledem k ukrajinské krizi jsou však i zbylé tři země nakloněny podpoře EU, především v otázce zachování jejich suverenity a posílení schopnosti odolávat tlakům Ruska. EU by nicméně měla být realistická, alespoň co se týče dosahu její pomoci a výsledků, kterých může v krátkodobém horizontu docílit. 

Nová Evropská politika sousedství vyžaduje diferencovaný a politicky řízený přístup

The New European neighbourhood policies require a differentiated and politically driven approach

Michel Foucher a Gilles Lepesant; Robert Schuman Foundation

Způsob, jakým Komise v roce 2003 nastavila Evropskou politiku sousedství, se nyní ukazuje jako nereálný. Tento plán byl původně zamýšlen spíše jako opatření, jež má pomoci daným státům na cestě k modernizaci, nikoliv jako politický nástroj. Mezinárodní situace se však za posledních dvanáct let radikálně změnila, a to především kvůli vlně povstání v arabském světě a ruské zahraniční politice. Zmíněná taktika Evropské unie navíc ignorovala vzájemné rozdíly mezi zeměmi v jejím sousedství, což se vzhledem k proběhlým událostem nejeví jako příliš vhodná strategie.

Nejprve je zapotřebí si uvědomit, že partnerské státy nejsou bývalé kandidátské země střední Evropy z počátku devadesátých let. Ukrajinu z roku 2015 nelze srovnávat s Polskem z roku 1990. Národní identita nebyla formována podle stejných kritérií, vztah k Rusku se liší, státní záležitosti jsou řešeny jiným způsobem atd. Tyto rozdíly vyplývají z faktu, že všechny země východního sousedství byly v minulých dekádách interní součástí Sovětského svazu, nikoliv samostatnými státy. Dále je též důležité připomenout, že se partnerské země liší i samy mezi sebou. Přestože tento regionální přístup poskytuje určité výhody - například rozvíjí vzájemnou spolupráci či zprostředkovává dialog o přeshraničních otázkách - dnes působí spíše jako nadbytečný byrokratický nástroj.

Navrhovaný individuální přístup je v současnosti vyžadován speciálně u států na jihu a jihovýchodě EU, neboť téměř všechny procházejí kritickým stádiem vývoje. Evropská politika se tak musí přizpůsobit vysoce kontrastním podmínkám od demokraticky vyspělého Tuniska až po občanskou válkou sužovanou Sýrii. Důraz by měl být kladen hlavně na podporu vzdělávání mladých lidí. Zvláštním případem je zapojení Ruska do Evropské politiky sousedství. EU by se měla snažit přesvědčit ruské elity, že cílem její sousedské politiky není kontrola daného území, nýbrž vzájemná spolupráce.

Transatlantická tržní integrace, obchod a regulace: Diskriminace třetích zemí?

Transatlantic Market Integration, Business and Regulation: Building on the WTO

Bernard Hoekman a Petros C. Mavroidis; Swedish Institute for European Policy Studies

Účelem probíhajících jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) mezi Evropskou unií a USA a nedávného uzavření Komplexní hospodářské a obchodní dohody (CETA) mezi EU a Kanadou je širší integrace transatlantických trhů. Toho by mělo být dosaženo odstraněním zbývajících cel a podobných politických opatření diskriminujících ve prospěch tuzemských poskytovatelů zboží a služeb, a dále snížením negativních dopadů rozdílů v regulačních režimech a normách na obou stranách Atlantiku. Mnohé třetí země, které nemají uzavřené dohody o volném obchodu ani preferenční přístup na trhy EU a USA, se obávají, že budou kvůli zrušení zmíněných cel čelit na tamějších trzích větší konkurenci ze strany firem se sídlem v EU nebo USA. Odhady nicméně naznačují, že efekt dohod tyto především rozvojové země s nejnižšími příjmy pocítí minimálně, jelikož výrobci z EU a USA přesunuli většinu výroby nižší kvality s vysokým podílem méně kvalifikované lidské páce do zahraničí.

Mnohem větší problém nastává u zmírňování účinků netarifních opatření, která často přímo diskriminují zahraniční výrobce, a nediskriminačních vnitrostátních regulací, které vedou k dodatečným nákladům společností věnujících se transatlantickému obchodu. Existují silné pochyby o tom, do jaké míry mohou být dohody s USA a Kanadou v tomto ohledu efektivní. Vše závisí zejména na účinnosti iniciativ regulační spolupráce. Bude potřeba implementovat instituce a postupy, které budou podporovat vzájemnou výměnu informací a budování důvěry prostřednictvím pravidelné komunikace mezi zeměmi a úřady, které v těchto zemích zavádějí předpisy a vymáhají jejich dodržování. Jedná se o politickou výzvu pro USA, Kanadu i Evropskou unii. Pokud bude sbližování právních předpisů úspěšné, vyplynou z toho výhody pro všechny firmy nezávisle na jejich sídle. Pro třetí země pak bude klíčové pouze to, zda USA a EU budou ochotny aplikovat mechanismy transatlantické spolupráce na země, které přijaly odpovídající regulační mechanismy a normy. Nutnou podmínkou v tomto případě samozřejmě bude, aby dotčené jurisdikce sledovaly srovnatelné cíle a disponovaly důvěryhodnými postupy a institucemi.

Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 66 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.