O ekonomii úřednické a zvídavé

Při (ne)udělování profesur v roce 2013 biolog David Storch řekl:

“Když jsem nastoupil na fakultu, s úžasem jsem zjistil něco, co nám na základní a střední škole doslova zatajovali – totiž že v mém oboru se toho mnohem víc neví, než ví, a že to, co se neví, je ve skutečnosti mnohem zajímavější než to, co už se ví. Věci, které nám předtím učitelé předkládali jako hotové, nejsou hotové ani náhodou. Začínal jsem chápat, že skutečnost je otevřená, věci a ideje nejsou jednou provždy dány a že záleží jen na nás, co si z toho odneseme.“

Svobodné a kreativní intelektuální klima však nepřekvapuje studenty přicházející na vysokoškolskou úroveň automaticky. Typickým příkladem, nikoli jedinečným pro Česko, jsou úvodní kurzy ekonomie. Z toho jak se v těchto dnech studenti kolem nás učí na zkoušky z předmětu v zámoří známého jako Econ 101, se táhne dojem, že písemky a rozhovory s profesory se zatím intelektuální výzvou nestaly. Určitě ne plošně. Stále jsou cvičením, při kterých student přidušeně recituje závěry výzkumů druhých, kterým prostě má věřit, a nemusí je umět aplikovat.

Potkal jsem studentku ekonomie. Poté, co jsme si vyměnili zdvořilosti, prohlásila: „Lafferova křivka vyjadřuje závislost daňového výnosu státu na míře zdanění“. Jako kdyby opsala definici z nejpoužívanějších českých učebnic na běžných ekonomických školách.

Profesor by zřejmě byl potěšen její pílí. Přestože tato křivka je vlastně mizerný půlkruh, který řadový ekonom namaloval na ubrousek v restauraci. USA dodnes zápolí s ohromnými rozpočtovými deficity, které okouzlení Lafferovou hypotézou, nepodporovanou empirickými daty tehdy ani teď, přineslo.

Když tuto křivku zmiňuje ve své, metodické, učebnici Paul Samuelson, návodně popisuje, které základní chyby ve vyvozování s ní chodí za ruku – kromě post hoc klamu je to nesplnění podmínky neměnnosti ostatních proměnných (ceteris paribus): Laffer ilustroval platnost své křivky na tom, že snížení daní J. F. Kennedym vedlo k vyšším výnosům státu. Takový příklad byl ale nicneříkající, protože tehdy rostla ekonomika – rostly tedy i mzdy, tudíž rostl i výnos státu, přestože daňové sazby byly nižší.

Druhou světoznámou bibli úvodní ekonomie napsal Greg Mankiw, kterého harvardští studenti během protestů Occupy Wall Street v roce 2011 plísnili za netransparentnost. Jeho exposé křivky sice názorně ukazuje, proti čemu že se to tehdy studenti obtěžovali protestovat, nicméně většina edicí učebnice povzbuzuje jemné rozlišování při práci s nepotvrzenou hypotézou.

Zbytečně známá křivka je přitom jen do očí bijící příklad všeobecného problému v přednášení ekonomie: (běžné české) učebnice neučí myslet. Je to přitom už více než padesát let, co Thomas Kuhn upozornil na vemlouvavé a „učitelské“ podání hotových závěrů vědeckých zkoumání v učebnicích. Američtí politologové popsali, jak samotní výzkumníci často „sundají lešení, poté co vztyčí své intelektuální stavby, a zanechávají tak nepatrnou stopu agónie a nejistoty, jenž provázely výstavbu.“

Snad právě i díky nemetodickému podání ve vlivných úvodních kurzech ekonomie pak stále dochází k paradoxu, který formuloval Alan Blinder: „Ekonomové měli nejméně vlivu na politiku tam, kde věděli nejvíc a souhlasili spolu nejplněji. A naopak nejvíce vlivu tam, kde věděli nejméně a přeli se nejvehementněji.“ Pramálo politiků totiž z ekonomie ochutná víc než ty úvodní kurzy. A tak přestože se ekonomie, jako disciplína, stala v posledních desetiletích mnohem empiričtější, a tedy spolehlivější, z většiny učebnic to nikdo nenasaje.

Nehledě na největší ekonomická faux pas, jako to s Lafferovou křivkou, budou příznivci ‘úřední ekonomie‘ svoji hrdličku s neodmyslitelnými přesahy do politiky dál oddaně stylizovat do„tvrdé vědy“. Pokud studenti studují proto, aby získali větší šanci dostat práci s bílým límcem, nemusí sebou příliš ošívat.

Pokud však horizont hledají dále, musí se dále dívat: Už před šedesáti lety byli ‘úředníci‘ viditelně konfrontováni ekonomy s chutí po zvídavějším stylu. Na univerzitě Carnegie-Mellon se pozdější nositelé Nobelovy ceny Oliver Williamson, Herbert Simon, a další, místo příslovečných deklarací „Tohle je tady zákon“ začali ptát „Co se tady děje?“. Dani Rodrik, další z tlupy, dostal od studentů na kolejích v Londýně přezdívku Pan Kontext. Je nespočet dalších. Je to díky nim, že studenti ekonomie mohou získat přesně takovou studijní zkušenost, jakou popsal David Storch.

Poselství pro studenty běžných kateder tedy zní: Tvůrčí klima v ekonomii existuje, čeká až ho najdete.