Bojuje právě Evropská unie svou bitvu u Andrianopole?

Detaily bitvy, která se odehrála v roce 378 n.l. u Adrianopole (na dnešních hranicích Bulharska a Turecka) a v níž jako v jedné z mála v historii padl římský císař, nejsou tak podstatné, jako její příčiny, a jejich dnešní paralely. Gothská vojska, jež tehdy porazila římské legie vedené takticky chybujícím císařem Valentem, útočila na východní hranice impéria opakovaně a se střídavými úspěchy nikoli proto, že by jej chtěla vyvrátit, ale naopak – protože životní podmínky na východ od hranic říše byly natolik nesnesitelné, že celé populační skupiny hledaly útočiště a lepší životní standard uvnitř jejích hranic a pod ochranou jejích institucí. Jak to dopadlo, víme z učebnic dějepisu. Za 32 let poté byl poprvé dobyt a vypleněn sám Řím a za nějakých sto let po Adrianopoli formálně datujeme zánik západní části říše – s následující mnohasetletou civilizační katastrofou jak pro původní občany a obyvatele říše, tak pro migranty, kteří v jejích hranicích hledali lepší zítřek.

Stávající situace na jihovýchodní hranici Evropské unie je samozřejmě v mnohém odlišná – již proto, že EU nemá žádné legie a proto, že populační skupiny, hledající záchranu před nesnesitelnými životními podmínkami v jihovýchodním sousedství EU, naštěstí nedisponují organizovanou vojenskou mocí (odhlédneme-li od ozbrojených sil tzv. Islámského státu, který prozatím zjevně nemá expanzivní ambice směrem na západ - skvělá analýza je k dispozici zde: http://www.theatlantic.com/features/archive/2015/02/what-isis-really-wants/384980/).

Shodná je však v tom, že Evropská unie evidentně nemá kapacitu absorbovat veškerou sousedící populaci, jež by přesídlením dovnitř Unie prudce zvýšila kvalitu života. Žije-li v Africe cca 1,1 miliardy lidí a na Blízkém Východě (podle toho, jak jej definujeme) další desítky či stovky milionů lidí, je aritmetika celé situace zjevná. To samozřejmě nijak nezmenšuje tragédii individuálních osudů obyvatel těchto oblastí, postižených nedávným rozkladem (či dlouhodobou absencí) společenských institucí, jež v Evropské unii - za dané situace dosti nejapně - považujeme za holé minimum slušného života. Konstatuje to pouze, že není v moci Evropské unie pomoci všem potřebným, aniž by se sama proměnila v repliku teritorií, z nichž se nynější migranti tak zoufale snaží odejít. To není cynismus, jak říká Martin Škabraha (http://skabraha.blog.ihned.cz/c1-64120370-filozof-skabraha-prijmout-uprchliky-my-nic-my-cesi ), ale realismus.

Jean-Claude Juncker, v naznačené paralele úřadující „císař“, pravděpodobně v nejbližších týdnech nepadne v boji na východní hranici "říše". Jeho návrh na zavedení povinných kvót pro přijímání a rozmisťování migrantů však má kapacitu zapůsobit v procesu úpadku Evropské unie jako podobný bod zlomu. Potíž není ani tak v tom, že členské státy by nebyly schopny absorbovat počty, o kterých Junckerův návrh hovoří (http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropskaunie/_zprava/staty-eu-se-neshodly-na-postoji-k-navrhu-na-povinne-prijimani-uprchliku--1502371), ale v možné politické reakci lokálních elektorátů na ně. Vzpomeňme, jaké emoce tradičně vyvolávají vcelku zcela bezvýznamné, avšak obecně velmi viditelné, regulatorní iniciativy EU u českých voličů – stačí pomyslet na neuvěřitelné reakce vyvolané třeba zákazem silných žárovek nebo pomazánkového másla. Připomeňme dále, že na xenofobní politické síly uvnitř EU cílí jako na své užitečné idioty putinistické Rusko, pikantně pro nás mj. i prostřednictvím expozitury disponující českou bankovní licencí. (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/293412-francii-sokovala-ruska-pujcka-pro-nacionalisty-le-penove )

Hraniční „provincie“ – dosud především Itálii a Řecko, dále však také v rostoucí míře Bulharsko a další země na jihovýchodní hranici Unie – nesmíme pochopitelně ponechat napospas imigrační vlně. Italskému premiérovi nelze mít za zlé, že v zoufalství vyhrožuje nám, severozápadnějším členům EU, že migrační vlnu propustí dovnitř schengenského prostoru (http://blisty.cz/art/77786.html ). V Řecku navíc v případě blížícího se defaultu na mezinárodní finanční závazky může v řádu několika týdnů zcela reálně dojít k ochromení základních funkcí státu, včetně funkcí policejních a vojenských, a tedy k úplnému „otevření“ jihovýchodní hranice Unie.

Odmítneme-li za této situace akceptovat imigrační kvóty – což je zcela legitimní politické rozhodnutí – nemůžeme se přesto zříci finanční a institucionální odpovědnosti za výsledek „bitvy u Andrianopole II“.

Konkrétně by Česká republika, stejně jako všechny ostatní členské státy Unie, měla okamžitě zastavit čerpání všech evropských fondů, již přidělených a nečerpaných alokací se vzdát, a EU by měla tyto prostředky ihned přesměrovat na financování ochrany vnějších hranic Evropské unie. To zahrnuje jednak okamžitou finanční a institucionální pomoc těm členským státům, na jejichž území se migranti již nacházejí, za druhé financování masivní policejní a vojenské operace k zajištění suverenity vnějších hranic EU, a za třetí financování zpravodajských, humanitárních a dalších operací mimo teritorium EU, směřujících k zastavení či alespoň podstatnému zpomalení migračního pohybu na územích, odkud se do EU migranti vydávají.  

Toto použití strukturálních fondů EU bude politicky zcela benigní – v ČR bezprostředně zasáhne životní standardy několika stovek či tisíců vykradačů dotací, ale s politickým dopadem nucených imigračních kvót se nedá srovnat.

Pokud rozsah strukturálních fondů nebude k zajištění suverenity vnější hranice EU stačit, bude třeba tyto operace financovat z dalších zdrojů – nutně tedy z daňových příjmů členských států unie.

A v momentě, kdy nebudou stačit ani ty, nezbude než připravit se na opakování situace po roce 378 n.l. – což ovšem při porovnání sofistikovanosti (a tedy křehkosti) života v Evropě nyní a tehdy nebude snadné ani příjemné civilizační přizpůsobení.