Kdo zbrojí Afriku a kdo zbrojí v Africe

Africké vlády investují stále větší obnosy peněz do svých armád a zbraní a zaručily tak svému kontinentu nové prvenství. Afrika, jejíž pobřeží sužují piráti a o jejíž vnitrozemí bojují kmeny a náboženské frakce, se stala nejrychleji zbrojícím kontinentem na světě. Právě neustálé vnitřní hrozby a snahy diktátorů upevnit si své pozice jsou hlavními důvody k horečnatému posilování armád. Kde se ale zbraně berou, když většina afrických zemí na tom není ekonomicky tak dobře, aby je nakoupila podle svého gusta, natož aby si je vyrobila?

Prodejci a prodávané

Kvůli nedostatkům v technologiích a prostředcích pro masovou výrobu jsou armád chtivé vlády odkázány z velké části na import. V roce 2007 bylo 95% zbraní v Africe vyrobeno mimo tento kontinent. Zbývajících 5% dodávají jediní větší výrobci a to Jihoafrická republika, Súdán, Egypt a Nigérie, kteří ale ani zdaleka nestačí pokrýt své vlastní potřeby. A proto přichází na řadu země, které tradičně dováží zbraně komukoliv, kdo zaplatí. Seznam pěti největších dovozců do Afriky asi nikoho nepřekvapí: Rusko, Francie, Čína, Spojené státy a Ukrajina, která patřila k největším dodavatelům, než se propadla do svého vlastního vnitřního chaosu. Abych ale nechodila pro příklady daleko a neukazovala prstem na všechny směry, z dodávek zbraní k pochybným účelům není bez viny ani Česká republika. V prosinci 2013 jsme sklidili kritiku Amnesty International za odeslání patnácti tisíc zbraní do Egypta, které byly použity k potlačení protestů proti svržení demokraticky zvoleného prezidenta Mursího. Ale co si budeme říkat, co se Blízkého východu týče, svoje stabilní zákazníky tam máme už přes šedesát let.

Afrika je nejrychleji rostoucí odbytiště zbraní s velmi dlouhou nákupní tradicí. Za desetiletí Studené války se na černém kontinentu zbraní nahromadilo obrovské množství a větší otevření trhu hromadění ještě napomohlo. Po smrti plukovníka Kaddáfího se ukázalo, jak moc je slepý import zbraní do regionu dobrý nápad. Libyjské sklady byly rozkradeny a jejich obsah udělal radost všem separatistům, radikálům a islamistům v Sahelu a na Sahaře. Od berberských Tuaregů, přes al-Kajdu po bojovníky Islámského státu v oblasti libyjské Derny. Ani to ale nikoho nevedlo k většímu zamyšlení a vesele se nakupuje dál.

Etiopie čeká na dodávku dvou set ukrajinských tanků, Jižní Súdán na něco okolo stovky. Maroko zatoužilo po obrovské válečné lodi a bezpilotních letounech Heron, které mu od Izraele zprostředkovala Francie. A tak zatímco miliardy proudí do stíhaček a protiraketových systémů, mírové akce, humanitární zásahy a rozvojové programy zaštiťují z velké části západní země. Na druhou stranu, ani vojenské konflikty se často bez pomoci Západu neobejdou. Vzpomeňme na Francouze v Mali a americké základny v Nigérii. Ta je ostatně jedním z dobrých příkladů toho, jak vypadá africké zbrojení v reálu.

Nigérie měla v roce 2014 jednu z největších armád v Africe a všichni jsme mohli sledovat její neúspěchy v bojích proti Boko Haram. Islamisté mizerně vycvičené nigerijské jednotky několikrát rozprášili a bez zásahu Kamerunu a Čadu, který má zkušenosti z krize v Mali, by v Nigérii nedošlo ani k tomu krátkodobému úspěchu, jakého jsme se dočkali letos na jaře. Armáda Čadu si v Mali, kde zasahovala pod hlavičkou Africké unie, získala dobrou reputaci. Podobně slaví úspěchy například i Rwanda, která se od občanské války dala pozoruhodně do kupy. A tak ať už jsou tedy něčí rozpočty na armádu absurdně velké nebo ne, úspěch ve válce tím zaručen není. S miliardami utracenými za armády je to v některých případech jako házet hrách na zeď. Teď jde jenom o to, kolik toho hrachu je.

Miliardy z rozpočtů

V roce 2013 se výdaje na zbrojení v Africe zvedly o 8,3% , a bylo utraceno 44,9 miliard dolarů; pro srovnání, Čína ve stejném roce utratila 188 miliard dolarů, Spojené státy 640. Ačkoliv je částka utracená Afričany proti zbrojním velikánům zlomková, je zapotřebí si uvědomit rozdíly v ekonomickém potenciálu a také ve stabilitě jednotlivých zemí a regionů, která představuje značné riziko.

V čele afrických zemí stojí Alžírsko, jehož náklady činí 10 miliard dolarů s navýšením o 8,8%. Největším skokanem se stala Angola, která navýšila výdaje o 36% a stala se tím i číslem dva na kontinentě, čímž posunula Jihoafrickou republiku na třetí příčku. Angola i Alžírsko vděčí za tento svůj pokrok bohatým nalezištím ropy, které výrazně vylepšují jejich rozpočty. Na druhou stranu, v obou zemích stále žijí miliony lidí pod hranicí chudoby (tzn. méně než 1,25 dolaru na den). V Angole to bylo v roce 2008 43,4% a v Alžírsku v roce 1995 6,4%, alespoň podle dat Světové banky. Podle jiných je to až 23%. V pouštích a pustinách se holt počty provádějí špatně. Důvodem zbrojení pro obě země je vliv v regionech. Alžírsko se snaží zlepšit svou pozici, která byla oslabena mocenskými aspiracemi Maroka a Angola má zájem o vliv v DR Kongu, kde v minulosti už zasahovala. Ve vzduchu visí snad i soupeření o moc s Jihoafrickou republikou.

Rozumněji s penězi daňových poplatníků zachází Ghana, která sice rozpočet na vojenské výdaje zdvojnásobila, i tak se ale jedná pouze o 0,6% jejího celkového rozpočtu, tedy 306 milionů dolarů. Na rozdíl od dvou výše zmíněných, Ghana je stabilní demokratická země, která využívá armádu k zajištění vlastní bezpečnosti a klidu. Vedle toho je nutné ještě zmínit, že (pouze) pět afrických zemí své náklady snížilo. Jsou jimi Burundi, Kapverdy, Sierra Leone, Seychely a Etiopie, která se konečně vymanila z následků dlouhé války s Eritreou.

Jiná prvenství

Rok 2013 se stal také rokem, kdy se na Afriku upřela pozornost mírových jednotek, do té doby zabývajících se hlavně Afghánistánem. Mírové mise proběhly v DR Kongo, Mali, Středoafrické republice, Somálsku, Súdánu a Jižním Súdánu, na Pobřeží slonoviny, v Libérii, Sieře Leoně a Guinei-Bissau. Osm z těchto misí bylo nově zahájeno a Afrika se tak stala regionem s největší koncentrací mírových operací. A čemu se taky divit, když si kdejaký diktátor, kmenový vůdce nebo náboženský radikál může zakoupit zbraně od sousedních zkorumpovaných vlád, nebo přímo od dodavatelů.

Až si bude jednou OSN stěžovat, že mírové operace kradou příliš mnoho z jejího rozpočtu (7,06 miliardy od června 2014 do června 2015), možná padne i návrh na to, aby se zbraně neposílaly kamkoliv, kde si místní diktátor dupne nožkou. K čemu si ale dělat nějaké iluze, trh zůstane trhem. Mírové operace OSN z 28,3% hradí Spojené státy, které jsou zároveň největší vývozcem zbraní na světě. V letech 2009-2013 vyvezly 29% z celkového objemu. V roce 2013 celosvětové zbrojení spolklo 1 747 miliard dolarů a tak je matematika snadná. Necelé 2 miliardy se ve Státech utratí na podporu míru a dalších 506 miliard se vydělá na exportu zbraní. Z něčeho se prostě Health care platit musí, že jo.