Dakar se opět zakousne do Peru

Rallye Dakar je pojem, událost, sportovní fenomén, který hostitelské zemi zřejmě přinese i finanční bonus – ta však nejprve k organizaci závodu s různými právy musí investovat zhruba šest miliónů dolarů. A zisk? Jistě, Peru se opět, po dvou letech, dostane v souvislosti s rallye do hledáčku turistů. Jenže místní obyvatelé na to nehledí s obzvláštní radostí. Pro ně rallye není žádná bohulibá atrakce. Motory totiž s řevem projedou, zanechají po sobě prach, smrad a rozrytou půdu. Pro místní lidi je to spíš „honění trika“ jedněch ve prospěch majitelů značek druhých a na úkor třetích. Ti třetí jsou nejen oni, kteří tam žijí a nikdy si takový kamión či motorku nemohou koupit, nýbrž i ti bývalí - tvůrci dávných kultur, kteří v peruánské půdě zanechali své dědictví, svůj odkaz budoucím pokolením. Navíc o návalech turistů dobře víme, že jsou pro životní prostředí škodlivé a finanční přínos se může nakonec změnit ve ztráty až nevyčíslitelné. Konkrétně v Peru, kde počet návštěvníků incké památky Machu Picchu, jednoho z novodobých divů světa, vzrostl natoliík, až se musí omezovat, regulovat, kontrolovat. Davy chtě nechtě památky, ale i zemi jako takovou ničí. A co teprve pneumatiky automobilových kolosů!

Co to všechno znamená?

S motoristickými závody bývají problémy snad všude. Mně stačí nadržení mladíci u nás na chalupě, kde na svých krosových motorkách ničí břehy poklidné bystřiny Vošmendy v Pojizeří, vyrývají hluboké koleje do louky, ničí vysázené stromky. Pouze tomu nečinně a neklidně přihlížím, protože vlastně nedělají nic nezákonného. Zato obyvatelé Radkova na Opavsku se naopak letos rozhodli rázně: neumožní další ročník závodu veteránů do vrchu. Na jedné straně stojí motoristi, kteří se zlobí a nechápou; na straně druhé místní obyvatelé, již chtějí mít klid ve svých domovech, odmítají dunění motorů, povyk, hlučení a výfukové plyny.     

Peruánská pobřežní poušť je naopak málo obydlená, což – zdá se - organizaci motoristického podniku jen nahrává. Jenže i tam se nachází ALE. Před několika tisíci lety právě na tamějším území kvetly velké a slavné předkolumbovské civilizace, Paracas Necropolis, Paracas Cavernas, Nazca, Ica, Chancay, Inca. Jejich kulturní dědictví a odkaz leží právě v této poušti; odkaz ve své většině stále ještě neobjevený či nevysvětlený. Vzácná dáma této pouště Pampa de Ingenio, německá matematička a archeoložka María Reicheová (1903-1998), která studiu těchto kultur věnovala celý svůj život, se musí v hrobě obracet. Ona zde jemně našlapovala třicet pět let, aby nic neporušila! Snad každý metr skrývá své tajemství, hroby plné vzácné keramiky, podzemní nádrže na vodu, stavební nářadí, látky, jež jsou skvostem textilního umění. Jemně našlapovala, aby nezničila četné linie ubíhající stovky a stovky metrů z jednoho horizontu na druhý, o jejichž významu se přou vědci již desítky let.    

Jsou ty linie, které zde odolávají času již několik tisíc let, ukazateli astronomických údajů určující východy a západy určitých hvězd, souhvězdí, planet a slunce, jak byl přesvědčen americký archeoastronom Paul Kosok? Obrovské geoglyfy ve tvaru zvířat (opice, pavouk, kolibřík) či lidských postav zde také úspěšně zvládají zub času. Co ony představují? Je to opravdu „velká kniha kosmu“, psaná pod vedením předkolumbovských mágů a bohů, kteří se v pradávné minulosti smísili se zástupci mimozemských civilizací, jež se svými stroji podle švýcarského spisovatele a záhadologa Ericha Dänikena (zrovna letos v dubnu oslavil osmdesátiny) přistávali právě zde? Nebo je to mohutný zvěrokruh? Anebo se jedná i totemy předků? - archeolog Hans Horkheymer po druhé světové válce totiž dokazoval, že se jedná o genealogické stromy s totemickými skupinami. Či snad běží o astronomické či astrologické symboly? Nebo jde – jak to viděl kněz a historik Alberto Rossel Castro – o kresby představující praktické projekty i zkoušky nových adeptů zavlažovacího umění, kultivovaná pole, na nichž se obyvatelé Nazky snažili dosáhnout spodní vlhkosti? Či se jedná – jak uvažoval jeden z nejvýznamnějších peruánských archeologů druhé poloviny minulého století Luis Guillermo Lumbreras - o idealizované reprezentanty souhvězdí? A co když má pravdue Maríe Reicheové, podle níž běží o hvězdnou mapu „otištěnou“ v poušti, do níž Nazcané zaznamenali východy a západy své hvězdné oblohy?

Záhady a tajemství těchto památek budou řešit i budoucí generace archeologů, kulturních antropologů, astronomů a jiných odborníků. Tedy jen v případě, že zůstanou zachovány a nepoškozeny. Kdo těmto památkám, kdo Peruáncům a vlastně celému kulturnímu světu toto z realizačního týmu Dakaru zaručí? Pravda, peruánská vláda ujišťuje, že archeologické dědictví bude během Dakaru 2016 uchráněno. “Všichni víme, že Peru je velký důl archeologických a přírodních pokladů, které musíme ochraňovat, a proto vládní autority a organizační tým Dakaru přijme všechny dostupné prostředky, aby naše archeologické dědictví bylo během závodů chráněno,”pravil Aldo Parodi, obchodní rada peruánského ministerstva zahraničního obchodu a turismu. Samozřejmě že i představitelé tohoto megapodniku se bijí v prsa, že zajistí vzorný pořádek a průběh závodu.

Jenže zkušenosti ukazují, že realita samotného závodu byla už v Africe vždy poněkud jiná. Když se ty tuny strojů rozjedou, kdo pak hledí na nějaké hromádky písku, keramických střepů a kamení? Burácení motorů a výfuků je pro motoristické nadšence symbolem nejen naší dovednosti a schopnosti překonávat překážky, nýbrž i bytostnou součástí pokroku a ten nemá příliš velký zájem o archeologiii. Klidně ji zatlačuje do pozadí, podobně jako zatlačuje i živé indiánské kultury v Amazonii. Pro pány velkých motoristických strojů jsou to aspekty omezující jejich cestu za prvenstvími. Ohledy na nějaká zbytná bádání je zdržují v cestě vpřed.

Ale praktičtěji: při závodech v otevřeném a nepřehledném terénu je běžné vybočování z vytčené trasy, bloudění, zkracování cesty. Při Dakaru 2016 se má jednat o tým tří tisíc osob z dvaceti tří zemí a bezmála tisícovky vozidel; těch závodních má být celkem 427. Konkrétně pak 228 čtyřkolek, 140 osobních aut a 59 kamiónů. Když se toto dá do pohybu, žádný pořadatel nebude schopen závodníky udržet na uzdě, rozuměj na předem vytyčené trase, dohodnuté i s představiteli peruánských kulturních institucí. Jedná se vlastně o střet moderního světa tvrdého byznysu, mocných nadnárodních firem, s památkami kulturního dědictví, které se neumí samo bránit. Kdo si však neváží minulosti, nemá ani budoucnost, jen jakoby kočičím zlatem se třpytící současnost, na kterou si mnozí sednou jako na lep s vůní zisků a slávy, jejíž trvání nepřekročí životnost květů polní trávy. Kdo bude za tisíc, dva tisíce let vědět, jaká to motoristická značka vyhrála Dakar 2016? Jestliže tu jako lidé, jako živočišný druh, ještě budeme, pak paracaská textílie bezpochyby nadále zůstane pojmem dokonalosti lidského umu a dovednosti. A nazkanské linie a obrazce geoglyfů nám možná konečně zjeví své mystérium hovořící o inteligenci dávných tvůrců. Toto dědictví pojednává o naší kontinuitě, je nedílnou součástí identity nejen konkrétního národa, nýbrž i lidstva jako takového a bude existovat další stovky a stovky let. Zatímco Dakar je pouhá hra mocných a chvilková atrakce pro diváky otupělé reklamou a řevem mašin.

Abychom však jen neapelovali od pražského stolu. Alberto Benavides Ganoza ze společnosti S.A.C. (Sociedad Agrícola Samaca) z Limy napsal letos v dubnu o přínosu Dakaru pro lidi žijící v místech, kudy budou závodní auta projíždět, toto: „Město Ica má například vodu pouze dvě hodiny denně, ztráty ze zemětřesení z roku 2007 ještě nebyly nahrazeny. Dakar v předcházejících letech v Peru již ničil předhispánské geoglyfy. Dakar zničil v Ice a Nazce přístup k moři. Prachbídné cesty, které vedly k ústí řek, zůstaly navíc zcela neprůjezdné, což poškodilo stovky prostých rybářů. Nepotřebujeme ani hluk a povyk, který zastrašuje a zahání naše lišky, ještěrky a guanaka a v jejichž zájmu také říkám Dakaru NE. Potřebujeme další Marie Reicheové a kvalitní vědecký výzkum.”

Dakar není nic jiného než samoúčelná destrukce životního prostředí, napsal Antonio Ruiz de Elviry již 31. prosince 2005. Tehdy mimo jiné napsal: „Dnes vyjedou smrdutá a řvoucí monstra naplněná benzinem, aby během několika dní ohlušila a zašpinila nejcitlivější oblast planety: poušt Saharu. A kvůli čemu? Aby světu ukázaly, že Pepíček Vonásek je v tomto roce o něco odolnější než Piňda Nováků. Závod napříč pouští nepřinese žádnému z obyvatel tohoto světa ani ten nejmenší užitek, život nikoho z nás nebude lepší, když se uskuteční tohle obří mrhání peněz.”

 Kritické hlasy poukazují například i na to, že když během závodu letí nad účastníky helikoptéry vezoucí jim vodu a teplou stravu, přičemž se nejednou projíždí i územími, kde domorodci hladovějí, vytrácí se tím jak sportovní duch, tak koncept dobrodružství a fakticky neběží o nic jiného než o jednu z forem moderní kolonizace. Výsledkem je velké divadlo, z něhož ovšem nevyroste žádný Livingstone, Amundsen či Kolumbus.

Bůh ochraňuj tu zemi

Příznivci naopak mluví o dobrodružství a o touze překonávat překážky, jež je přirozená lidskému duchu. Když už tu nezbývají žádné Ameriky k objevování, ani děsivé nespoutané šelmy k pokoření, zbývají alespoň výstupy v Himalaji nebo souboje s pískem pouští. Je to součást ducha odvahy a podnikavosti, který lidstvu pomohl dosáhnout na mnoho nádherných výsledků. Je to součást lidského instinktu, a kdybychom jej eliminovali, bylo by to prý svým způsobem kastrace této lidské schopnosti a potřeby. Také peruánští motoristé jsou nadšeni. Řidič čtyřkolky Juan Alonso Pacheco- Benavides už na příští ročník intensivně trénuje. „Motivace je tisíciprocentní!” pravil na svém facebookovém profilu. „Je to příležitost, jak se účastnit velké soutěže, která má mimořádnou publicitu, což umožní, aby nás mecenáši podporovali a abychom my ukázali, že peruánská poušť je pro tento typ závodů vhodná.“

Rallye Dakar je typická ukázka střetu kultury prostředí a expanzivní techniky. Nerad maluji čerta na zeď; jen zkrátka doufám, že se vše podaří tak, aby památky pouštních kultur nebyly poškozeny, aby si poušť Peru zachovala své kulturní bohatství, které je mnohem cennější než zisky motoristických firem a pořadatelské společnosti společnosti Le Groupe Amaury (E.P.A. - Éditions Philippe Amaury). Pradávný bůh Inků Wiracocha nechť ochraňuje jejich zemi Inti llaqta.