Proč pečeme na Husa?

„Postremo, studia humanitatis impigro labore culturos et provecturos, non sordidi lucri causa, nec ad venam captandam gloriam, sed ut veritas propagetur et lux euis, qua salus generis humani continetur, clarius effulgeat.“ (to není „cut and paste“, některé věci je dobré vědět i o půlnoci hned).

Znamená to, že každý magistr na rozdíl od bakalářů slibuje, že se bude s neúnavnou pílí věnovat studiím člověčenstva (divný překlad), ne pro špinavý zisk, ani pro prázdnou slávu, ale aby se jasněji skvělo světlo pravdy, která je základem blaha lidského rodu…

Problém je, že dnes lidé na univerzitě studují magisterské obory především „sordidi lucri causa“ (pro špinavý zisk), případně pro „venam captandam gloriam“ (prázdnou slávu). Protože skoro nikdo neumí pořádně latinsky (ani já), tak na závěr studia ani nevědí, co všechno to vlastně slavnostně slibují (hlavně že se na to celé příbuzenstvo dívá). Ostatně, studenti nemusí slib vůbec umět, stačí říct „Spondeo ac policeor“ a naznačit dotyk posvátného žezla. Mnozí nezvládnou ani to a zamumlají něco nezřetelného, což by v drsných dávných dobách vedlo automaticky k neplatnosti celého aktu.

Hus je jako každá slavná figura z dějin používán jako symbol lecčeho, jak se komu hodí – bojoval proti buržoazii, proti Němcům, proti korupci, za národ, za jazyk, za pravdu, za disent, stačí si vybrat. Připomenout si jeho památku je tedy hodně obtížné, navíc většina českých bohatých katolíků ho z pochopitelných důvodů nemá moc ráda – dodnes existují důvody, proč ho koneckonců ta „jediná správná církev“ upálila už tehdy, a ani papežovy nedávné omluvy Husa plně nerehabilitovaly (http://www.katolik.cz/texty/hus/hus.asp).

Navrhuji tedy připomenout si Jana Husa především pravdou, byl to koneckonců rektor Karlovy univerzity, která tehdy pravdu docela vážně hledala. Tehdy se však na pravdu docela vážně věřilo, někteří byli ochotni se kvůli ní nechat i upálit. Co to ale znamená připomenout si Husa především pravdou? Většina z nás tuší, že jediná pravda neexistuje a různí lidé si okolní realitu interpretují podle svých předchozích zkušeností hodně různě. To ale neznamená, že pravdou může být úplně všechno – Krym nebyl součástí Ruského carství v roce 754 před naším letopočtem, ani kdyby to začaly tvrdit všechny ruské učebnice a televize. Americká vláda také tajně nepřistála na Marsu už v roce 1984, ani kdyby o tom vzniklo na Wikipedii solidní heslo.

O co se tedy můžeme při blížení se pravdě opřít? Především o vlastní zkušenost a celkovou koherenci obrazu okolního světa, který si neustále dotváříme. Ukazuje se ale, že to zdaleka nestačí a reálně hrozí, že skončíme jako „omezenci“. Naše vlastní zkušenosti totiž obsahují pouze nepatrný zlomek relevantních vztahů a událostí. Navíc i proces vytváření koherence obrazu okolního světa je vysoce subjektivní a naše ego je schopné překonat i poměrně dramatické inkonsistence v zájmu zachování takového obrazu, jaký vlastně vidět chceme. Dobrý příklad jsou Republikáni z hnutí „Pro Life“ (za zákaz potratů), kteří jsou ale často i zastánci trestu smrti, „Pro Death“, nebo čeští novorasisté, kteří proti Romům a černochům vůbec nic nemají, jen když nemusí v jejich sousedství bydlet (k tématu pěkná politická píseň „Demokrat“: https://www.youtube.com/watch?v=8yb5AEOogyU).

Naštěstí ale existuje i zkušenost sdílená, kterou si sice každý může zaznamenat dost odlišně, nicméně kromě zkušenosti vlastní tvoří dobrý základ pro rozšiřování toho, o co se můžeme při blížení pravdě opřít. Zejména opakované sdílení zkušeností s lidmi, které dobře známe, umožňuje otestovat hranice koherence jejich vidění světa a tím i relevanci jejich soudů. Každé sdílení zkušeností je nicméně významným rozšířením našeho vlastního omezeného vnímání. Nejen proto jsou sdílené zkušenosti integrální součástí naší identity, bez kterých se těžko obejdeme, i když si to někteří vyhrocení individualisté jen těžko přiznávají.

Problém je samozřejmě s lháři a podvodníky, jako byl i za Husových časů. Ti, co cílí primárně na naivní a nevzdělané, jsou relativně snadno odhalitelní, nicméně sofistikovaní a chytří lháři a podvodníci, kteří dobře ví, že nemluví pravdu, nicméně jsou to schopni říci s tím nejupřímnějším úsměvem, často navíc „sordidi lucri causa“, jsou opravdu nebezpeční, neboť vytvářejí falešný dojem sdílené zkušenosti, který zkresluje naše vnímání. Dají se však porazit, pokud člověk není izolován a může jejich vědomé lži konfrontovat ať už s okolní realitou (sídlo firmy je na neexistující adrese...) nebo sdílením zkušenosti s ostatními (okradení klienti veřejně varují ostatní před koupí údajně magického, ale ve skutečnosti nefunkčního luxu, hrnce, disku na hubnutí).

V médiích jsou lháři obzvláště nebezpeční. Vadí už to, když se určité médium zaměřuje pouze na určité segmenty a témata, nicméně pokud je v rámci tohoto vymezeného výseku zpravodajství upřímné a důkladné, také může trochu rozšířit naše možnosti přiblížení se pravdy, zvláště pokud jsme si tohoto výseku dobře vědomi. Pokud však média vyloženě násilně a soustavně překrucují skutečnosti, opět zpravidla „sordidi lucri causa“, mohou svojí přesvědčivostí napáchat velké škody právě proto, že spoluutváří naši sdílenou zkušenost.

Důležité jsou také knihy, které jsme všichni četli a filmy, které jsme všichni viděli. Opět, i když si je každý interpretuje po svém, tvoří nicméně sdílenou zkušenost, o kterou se dá opřít. Z tohoto pohledu jsou Hvězdné války, Pán prstenů i Harry Potter důležitými pojítky, které dodávají další dimenzi sdílené zkušenosti. Nebezpečí je samozřejmě v tom, že pokud jsme například všichni četli stejné učebnice dějepisu, ovlivňuje to naše historické vědomí, které je také důležitou součástí naší identity. Lehce si tedy můžeme například husitství idealizovat a nebo ho přehnaně démonizovat.

I když interpretací může být nakonec celá řada, důležité je se shodnout alespoň na hlavních konturách a faktech. V tom je Husův odkaz dodnes důležitý, i když on to tehdy tak určitě nemyslel - nevyhraje totiž ta jediná správná pravda, co visí na vlajce na Pražském hradě. Pokud bychom měli opravdu uctít Husovu památku, tak bychom se impigro labore snažili věnovat neustálému zpřesňování obrysů našeho okolního světa, neboť jedině tak pak můžeme činit rozhodnutí, která mají alespoň aspirace na to, být morálně ospravedlnitelné. Právě kritické myšlení a všeobecný rozhled se však ve vzdělávání ocitají pod velkým tlakem na ekonomický výkon, protože nedostatečně přispívají k růstu HDP (a navíc spousta lidí s tituly není vlastně vzdělaná dostatečně).

To je také druhým a dnes poněkud problematickým Husovým odkazem. Proč problematickým? Protože bohužel dnes už často etická a morální hlediska netvoří důležitý argument, který by vyvážil čistý ekonomický kalkul. Morální poselství obsažené v univerzitním slibu se zhusta v průběhu studia v podstatě nijak neprojevuje a není tedy divu, že mnozí studenti uvažují nad vzděláním ryze pragmaticky či ekonomicky, ti lepší pak alespoň „ad venam captandam gloriam“. To ale zdaleka nestačí, a Hus jako bývalý rektor Univerzity Karlovy by z toho zřejmě měl docela upřímnou hrůzu...