Argentina: Rozvoj k zaostalosti (část první)

Sedím v autobuse a potichu nadávám. Poněkolikáté v týdnu je hlavní třída 9 de Julio zablokovaná manifestanty s bubny a Che Guevarou na triku. Když se zeptám lidí okolo, o co zase jde, pokrčí rameny. „To je Argentina,“ řeknou unaveně. Na univerzitě studenti burcují k boji s imperialisty a yanquis, ze stěny na vás kouká Che Guevara s Fidelem a příkladem hodným k následování je Chávezova Venezuela. Z televize se linou několikahodinové projevy prezidentky Cristiny Fernándezové skandující „máme zase vlast“, svou lásku k lidu a nenávist k oligarchům, okořeněné citáty Evity. Lid pod balkónem jásá. Jinou ilustraci poskytne návštěva ulice Florida. Název napovídá, že se na ní kdysi prodávaly květiny. Těch tu pořád pár je, ale květináře vystřídala jiná profese. „Cambio, cambio, dólar, euro...“, slyšíte místo toho od několika týpků na každém rohu. To argentinští veksláci prodávají valuty, ke kterým vláda omezila přístup. Ulici už místní překřtili na la Cueva (doupě). Část článku píši při světle svíčky, protože podruhé za dva týdny vypadl proud... Jinak je ale v Buenos Aires vše v klídku. Porteños, suverénní obyvatelé metropole, vysedávají po evropských kavárnách a parcích a na zemi, která bankrotuje plus minus každých deset let, se příliš nevzrušují. „Tahle země je v krizi posledních 200 let,“ poznamená lakonicky nejeden Argentinec. To znamená, co vznikla.

Nejevropštější země Latinské Ameriky přitom patřila od 30. do 50. let k nejvyspělejším státům světa. V průmyslovém pásu od Buenos Aires po Córdobu se vyráběla letadla, lodě, strojírenství a Argentinci krátce po válce zvládli i jadernou technologii. Okolní nekonečná pampa zase produkovala hory masa a obilí, pralesy na severu pak cenné dřevo. Svahy And ukrývají měď, zlato, lithium a další kovy, zatímco větrem bičované pláně Patagonie bohaté zásoby ropy a zemního plynu. Milióny Evropanů, Židů, Arménů, Arabů a dalších mířily celá desetiletí do Argentiny jako do vyspělé země příležitostí - ještě v 70. letech patřily tři čtvrtiny Argentinců do střední třídy, v chudobě jich žilo nějakých 5 %. Vyjma USA žádná jiná americká země nedala světu tolik vědců a umělců jako Argentina, její obyvatelé se těšili kvalitnímu veřejnému vzdělání i zdravotnictví. Staří lidé dnes s nostalgií vzpomínají, jak nezamykali auta ani domy, kriminalita nebyla vážný problém a země o rozloze víc jak poloviny EU nabízela nepřeberné příležitosti k práci i podnikání.

Tomu je ale dávno konec. V Buenos Aires dnes míjíte honosné majestátní budovy, ale špinavé a s padající omítkou, protože na údržbu není. Zanedbané veřejné i soukromé jakbysmet, společně svědčí o tom, že peníze nemá ani stát ani lidé. „Buenos Aires je jako krásná dáma. Ale s rakovinou,“ řekl mi trefně jeden známý. V Paříži Ameriky teď jsou špinavé matrace s dekou pohozené na chodníku domovem tisíců lidí. Téměř celá provincie Buenos Aires (spolu s městem jedna obrovská 17-ti miliónová konurbace) je po setmění nebezpečná no-go zóna, kde ozbrojená přepadení a vraždy jsou (doslova) na denním pořádku. Villas miseria, odporné slumy často uprostřed města, jsou státy ve státě bez jakékoli přítomnosti vlády. Místo ní tu vládnou paraguayské a peruánské gangy. Průmyslové centrum Rosario už stihli narcos proměnit v malé Mexiko, před „mexikanizací“ své rodné země vládu varoval i papež. Veřejné školy jsou stále horší a každý, kdo může, posílá dítě na soukromou základku a gymnázium. Bezplatné veřejné univerzity si zatím udržují dobrou úroveň, alespoň některé. Byrokracie je příšerná a hraničí s debilitou.

43-miliónová Argentina „se rozvíjí do zaostalosti“, jak trefně shrnul pan Basovnik, předseda spolku českých potomků v Buenos Aires. Po Venezuele je bezkonkurenčně nejhůře řízenou ekonomikou v Latinské Americe. Inflace v zemi je okolo 27 % (loni 37 %),  průmyslová výroba klesá 22. měsíc v pořadí, ztratila jen letos 16 000 pracovních míst. Nejrychleji padá výroba vozidel, dosud pilíř průmyslu. Klesá produkce masa i mléka. Produkce ropy padá už 5. rok za sebou. Loni druhá největší ekonomika Jižní Ameriky vyrostla o 0,5 %, letos se očekává propad okolo 0,2 %. Hlavní starostí běžného Argentince je llegar al fin del mes, vyjít do konce měsíce. Statistiky vláda už roky falšuje, takže jedinými spolehlivými daty jsou průzkumy a odhady univerzit nebo soukromých firem. Nezaměstnanost je únosných 7 %, ale třetina Argentinců pracuje v šedé ekonomice. Roste chudoba, ve které už žije čtvrtina obyvatel. Zaostalé provincie jsou úplně jiný svět, v Saltě pod Andami je šokující dětská úmrtnost, v tropickém Chacu se objevují smrti z podvýživy. Za tvrdě levicové vlády se zvýšila i nerovnost, uznává dokonce oficiální statistický úřad Indec.

Argentinskou ekonomiku nechápe nikdo. Jeden argentinský ekonom ji přirovnává k sisyfovské práci. Žádná země neměla tolik předpokladů k rozvoji, nebyla tolikrát na vrcholu a tolikrát zase nespadla do hlubokého marasu. Někteří dávají Argentinu za příklad národa, který jeho politici cílevědomě zničili. Počínaje Perónem, populistické vlády navykaly Argentince na stále nová a nová práva, kupovaly si je stále vyššími platy, delšími dovolenými, více svátky, až z pracovitého a víceméně evropského národa udělaly líné flinky nerespektující nic, a jejichž hlavní starostí je odjet na (pokud možno prodloužený) víkend do Mar del Plata k moři. K druhému extrému dovedla zemi brutální vojenská junta a neoliberální vlna 90. let. Vše na pozadí bankrotů a inflace několika set až tisíců procent - současné peso je páté za posledních 50 let. Středovou vládu Argentina prakticky nezná. V roce 2003 nastoupil do čela země peronista Néstor Kirchner s populistickým programem tradičního silného protekcionizmu, silné role státu a štědrých sociálních programů. Měl štěstí na vysoké ceny komodit - v případě Argentiny zejména sóji - takže země rostla 9 % a on mohl rozdávat ve velkém. V roce 2011 jej po smrti vystřídala manželka Cristina. Ta označuje svoji i Néstoru vládu jako el Proyecto. Má to být projekt rozvoje vlastními silami k něčemu mezi socializmem a státem blahobytu a na protiimperialistické vlně. Jenže cyklus komodit skončil a Cristině na projekt došly peníze.

S ochranou domácího průmyslu se dá souhlasit. Jenže posedlost Kirchnerů domácím průmyslem hraničí s debilitou, Cristina jednou navrhla, „ať se nedováží jediný šroubek“. Hned na letišti se vám vláda pochlubí novými občankami 100% Industria Nacional. Aby se ale národní průmysl jednou stal konkurenceschopným, musí přijímat investice. Ty zahraniční do země nechodí, protože Argentina, podle WB tradičně jeden z nejochranářštějších států světa, omezuje dovoz i přístup k divizám - nechvalně známý cepo cambiario - a zakazuje repatriaci zisků. Tzn. máte nejen problém dovést si vstupy, protože vám na ně vláda nedá kvóty, a když ano, pak vám na ně nepřidělí dolary, a když i to, ještě vám je proclí, ale také když už zázračně vytvoříte zisk, ještě jej musíte celý proinvestovat v Argentině. Fiat a další investoři to řeší omezováním výroby, zavíráním továren nebo se Argentině obloukem vyhýbají.

Zvlášť Kirchnerové uškodili Argentině tím, že se zemi vyhnuly těžařské společnosti během celého cyklu vysokých cen uhlovodíků. Argentina nepokrývá vlastní spotřebu a musí ropu za cenné devizy dovážet. Nedávno přitom bylo v Patagonii objeveno druhé největší nekonvenční ložisko zemního plynu a ropy na světě - Vaca Muerta. Zemi by mohlo zásobovat 200 let a vytvořit ročně okolo 30 000 pracovních míst. Jenže je potřeba minimálně 40 mld. dolarů investic plus technologie, které státní těžař YPF nemá. A jelikož Cristina před třemi lety znárodnila místní filiálku španělské Repsol, nehledá investory snadno. A současné ceny k novým investicím nelákají. Důlnictví je kompletně „ochromené“. Argentina má významná ložiska lithia, mědi, zlata i stříbra, jenže federální vláda i provincie težaře odírají stále vyššími daněmi a poplatky plus tvrdými regulacemi, v sedmi provinciích se nesmí povrchově vůbec těžit. Argentina vyváží sotva 5 % kovů co sousední Chile, ráj těžařů, přitom by to mohla být celá polovina. A ložiska jsou většinou v těch nejchudších andských provinciích - zoufale hledajících zdroje příjmů i práce.

Domácím i zahraničním firmám pak Argentina nabízí třetí nejhorší podnikatelské prostředí v Latinské Americe (po socialistické Venezuele a nefunkčním Haiti). Česká expedice kolem světa ztvrdla na pět týdnů v Buenos Aires, než za cenu tisíců dolarů, hor papírů, úplatků celníkům a honorářů najatým agentům dostala vlastní auto z buenosaireského přístavu. Mně při pokusu vyřídit si semestrální studentské vízum po vystání 4-hodinové fronty úředník řekl, ať se na to vykašlu, protože dřív odjedu, než mi jej vydají, a bude to stát 2500 Kč a vyžadovat asi 10 úředně ověřených dokumentů (v Chile jsem ho měl do 10 dnů a za 200 Kč...). Pro jistotu ještě Argentina neuznává žádné jiné normy a certifikace než vlastní, takže dovozce čelí absurdní bariéře úžasně drahých a zdlouhavých ověřování a splňování norem. Další problém je, že Argentina zkrátka není Brazílie, která jinak praktikuje obdobně silný protekcionizmus a má obdobně debilní byrokracii. Jenže Brazílie je 200-miliónový trh, který si nikdo nenechá ujít, a zájemci o dovoz tak skutečně do země přesměrovávají výrobu - plus Brazílie neklade překážky kapitálu. Mnohem menší Argentinu s kapitálovou kontrolou většina prostě oželí. O to víc, když už Argentina dodavatelům dluží skoro 7 mld. dolarů na nezaplaceném zboží. Pozor ale: velcí dovozci, nebo takoví s podporou vlády, zde problém nemají. „Mají to prostě podmazané,“ řekla nám důvěrně řada místních podnikatelů. S dolary jde v Argentině úplně vše...

Cristina v tom má každopádně jasno: „Pro zvýšení investic si musíte trošinku snížit zisky,“ poučila v dubnu podnikatele. V tom to bude. El Proyecto už stihl zničit i prosperující zemědělský sektor, třeba zavedením vývozních cel (vedle prohibitivních dovozních). To měla být reakce na vysoké ceny potravin, víc jich zůstane doma, tím budou levnější, plus vláda ještě vydělá na clech - v dolarech. Navíc se prý mají zemědělci „rozdělit s ostatními“. Jenže spiklenecký agrobyznys prostě snížil výrobu a část přesunul do Uruguaye a Paraguaye. Malá Uruguay i zbídačená Paraguay dnes každá produkují více masa než obrovská Argentina. Podobně s obilím, někdejší obilnice světa letos sklidila nejhůře od roku 1978. I ideologicky spřízněná Bolívie se radši rozhodla pěstovat si ho v tropech sama než se spoléhat na Argentinu. Kirchnerové tím připravili zemi o cca 150 mld. dolarů ušlých zisků. A ceny stejně neklesly. Litr mléka stojí od 30 Kč, malý jogurt od 20 Kč, tabulka čokolády od 40 Kč a kilo hovězího přes 120 Kč (neof. kurz). Vláda proto zareagovala znovu, zavedením precios cuidados, stropů u asi 500 základních položek. Jenže ty v regálech rychle mizí, protože výrobci se do jejich produkce neženou. A i mimo precios cuidados je normální, že to, co chcete, zrovna neseženete. Prostě to nedovezli, skončila výroba nebo skončil celý výrobce. Nedostatek zboží ale v Argentině neexistuje (zatím).

Ceny v Argentině vůbec ztratily jakoukoli vypovídací schopnost. Ve změti cel, dotací, daní, poplatků, sociálních dávek a při 30% inflaci už nikdo neví, kolik a komu vlastně platí. Složená daň. kvóta se odhaduje na 33 % HDP. Populistická vláda ale nemůže zavádět nové daně, takže je různě zakrývá v dotacích, příspěvcích, zadrženích apod. Peníze stejně chybí, deficit veřejných financí se letos odhaduje na 6-8,5 % HDP. Vláda pravidelně vyhlašuje daňové amnestie, aby vybrala aspoň něco z obrovských úniků. Od samého začátku utrácí Kirchnerové rok co rok jako smyslu zbavení s několikanásobnými skoky ve volebních letech. Jen letos Cristina zvedla soc. dávky na dítě a v těhotenství, rodinné přídavky, důchody, platy veřejnému sektoru a programy nákupů na splátky. Za prvních pět měsíců roku stoupl deficit o 984 %. Je pravda, že početné planes sociales (sociální dávky) kdysi pomohly vytáhnout statisíce lidí z extrémní chudoby. Mezitím se ale proměnily v demotivující odměnu pro parazity. „Vláda ti dá příspěvek na antikoncepci, když to nevyjde, na těhotenství, když se to narodí, na dítě, a nakonec na celou rodinu,“ shrnula mi systém jedna známá. Desetitisíce obyvatel odporných villas radši dál žije ve slumu a do práce nechodí (eventuálně si přivydělá u narcos), protože s oficiální adresou a prací by na tom byli hůř než na podpoře.

Kirchnerům je třeba uznat rozvoj infrastruktury i železničních a leteckých spojů, jenže mamutí dotace na autobusy, vlaky a letadla stojí ročně 67 mld. pesos (1,3 % HDP), protože směšně nízké ceny už jsou považovány za „sociální právo“ (dvouhodinová cesta do La Plata mě stála 10 Kč oběma směry). Jakmile je někdo bude chtít jednou zrušit, Argentinci se zblázní. Cristina chválí svého ministra vnitra Randazza, že „vytáhl Argentinské aerolinie z trosek“ a „velmi úspěšně je řídí“. Velmi úspěšně národní přepravce ztrácí 2 milióny dolarů denně a směle vede světu v počtu pilotů i dalších zaměstnanců na letadlo. Dotace na energie požírají dalších 256 mld. pesos (3,8 % HDP), vláda navíc zavedla stropy cen elektřiny i plynu. Soukromí koncesionáři jsou proto všichni před krachem a přenosová síť kolabuje. Výpadky jsou poslední roky na týdenním pořádku. S inflací vláda bojuje vyššími dotacemi a mzdami, ty vytvářejí ještě vyšší deficit, který se pokryje další emisí - a ta opět podněcuje inflaci. Krotí ji jen kontrola cen i dovozu, díky kterému má Argentina obchodní bilanci v plusu - ale každým rokem nižší.

Veřejné výdaje dosahují 45 % HDP, jako v Německu nebo Holandsku. Státní, provinční či místní úřady překypují ñoquis, neustále novými zaměstnanci bez jakéhokoli účelu a tím výše postavenými a lépe placenými, čím jsou blíže Cristinině straně nebo jejímu mocnému (a nenáviděnému) politickému sdružení La Cámpora (vedenému jejím synem). Na odpornou pozici si navykly agresivní argentinské odbory. Kdykoli se vám nelíbí propouštění nebo výše platů, prostě jdete do stávky  a ještě zablokujete hlavní tahy a ulice bez ohledu na to, že lidé nemůžou do práce, děti nechodí do školy - někdy odboráři blokují i sanitky a střílí po sobě. Řidiči MHD, kamionů nebo učitelé stále mizernějších veřejných škol tu tak vydělávají přes 40 000 Kč a to vám ještě autobus nezastaví, pokud se řidiči nechce, a učitel běžně chodí do práce, jak se mu zlíbí, čerpá falešné nemocenské apod. Běžně stávkuje i policie, „strážci zákona“ pak se založenýma rukama koukají na rabování nebo se do něho i zapojí (jako před dvěma lety v Entre Ríos)... Víckrát v historii zbankrotovala jen Nigérie. Kirchnerovic Argentinu proto zahraniční kapitálové trhy dlouho ignorovaly a země se musí financovat krátkodobými domácími dluhopisy v pesos (letošní úrok 27 %), které v letošním volebním roce obrovsky narostly. Nedávno vláda udala i zahraniční dluhopisy, ale s úrokem vyšším než Irák nebo Keňa (9 %). I státní těžař YPF si půjčuje levněji než jeho vláda.

(pokračování zanedlouho)

Fotky odshora dolů:

Vestibul Fakulty společenských věd UBA (snímek autora, červen 2015)

Ulice Florida alias Doupě (snímek autora, prosinec 2013)

Villa v Rosariu, provincie Santa Fe, rejdišti argentinských narcos (snímek autora, červen 2015)

Villa 31, Retiro, největší buenosaireský slum (snímek autora, duben 2015)

O pár kilometrů dál, Puerto Madero, nejdražší adresa Buenos Aires i Argentiny (snímek autora, květen 2015)

Ale mnozí Argentinci bydlí i takhle, Resistencia, provincie Chaco (zdroj: La Nación)

Měnová kontrola v praxi, dolar načerno (v Argentině dólar blue) je aktuálně o 50 % výhodnější (snímek autora, březen 2015)

BigTrip, česká expedice oktávkou kolem světa, s autorem článku před prezidentským palácem (autor snímku Ladislav Bezděk, březen 2015)

Rub a líc Argentiny (snímek autora, červen 2015)

Zbožštělí Cristina a Néstor se objímají v dešti konfet a za jásotu lidu (zdroj: Wikipedie)

Cristina milující lid rozdává sociální dávky, nechybí žádný z patolízalů její strany (zdroj: La Nación)

Božská Cristina zdraví lid při státním svátku (zdroj: El Mercurio)