Hledání společné visegrádské důvěry

Z fatalistických předpovědí velkého visegrádského úpadku, které zaznívaly především v Polsku a západní Evropě v reakci na absenci důrazné jednotné pozice vůči Kremlu, si lze vzít dvě ponaučení. Zaprvé mnozí od Visegrádské skupiny čekali více, než byla schopna dosáhnout. Především vnější pozorovatelé automaticky čekali, že střední Evropa sdílí jednu bezpečnostní identitu a zahraničněpolitickou kulturu. Předpokládali proto, že všechny čtyři země se zkušeností s životem v sovětském područí nastolí tvrdou linii vůči Rusku, jež zasekává drápky do svých sousedů. Toto přehnané očekávání bylo vlastně pozitivním zjištěním, protože ukázalo, jak dobrou značkou Visegrád je.

Druhé ponaučení přímo souvisí s prvním. Dozvěděli jsme se totiž, že znalost visegrádské spolupráce – jejích limitů, vnitřního fungování, cílů a možností – je mezi experty, novináři či politiky poměrně slabá. Uvědomme si, že země Visegrádu málokdy hovořily společným hlasem vůči Rusku. Vždyť už rusko-gruzínská válka z roku 2008 přinesla názorový rozkol ve střední Evropě. Česko a Polsko prosazovalo velmi ostrý přístup vůči Kremlu a Slovensko s Maďarskem hledalo vyváženou pozici. Rozdílné názory tedy nejsou ničím novým, jen tento visegrádský nesouhlas vzbudil o mnoho větší povyk.

Visegrádská skupina byla tedy v situaci produktu se skvělou reklamou, jež zaznamenal úspěch v celé Evropě. Zapomněli jsme ale k němu přibalit návod k použití. Neznamená to však, že by jeho technická konstrukce vykazovala výrobní vady.

Volební testy

Zkouškou středoevropské spolupráce v následujících měsících budou parlamentní volby v Polsku a na Slovensku. V Polsku pravděpodobně dojde k překreslení politické mapy. Opoziční Právo a spravedlnost, které v předvolebních průzkumech jasně vede, prohlašuje, že bude provádět sebevědomější zahraniční politiku, a to především vůči Rusku a Německu. V obou případech se bude chtít opřít o podporu střední a východní, které se však nedočká. Nikdo si nebude chtít rozházet výborné vztahy s Berlínem.

Ani vůči Moskvě nelze čekat silnější společnou pozici (na polské přání). Rozdílný přístup k Rusku sice fatálně neohrožuje středoevropskou spolupráci, nelze ale pominout fakt, že tlak Kremlu vůči Slovensku či Maďarsku je pro střední Evropu nebezpečím. V obou případech lze čekat jeho stupňování, kterému nebude lehké odolávat, ať už se bude jednat o energetiku nebo pobídky k obchodním kontraktům. Případný spor mezi novou sebevědomou polskou vládou na straně jedné, a předvolební atmosférou rozjitřeným Slovenskem na straně druhé by našemu regionu nic dobrého nepřinesl.

Více politiků a méně politiky

Od 1. července převzala předsednický prapor ve Visegrádské skupině Česká republika, kterou tedy čekají nelehké politické úkoly. Kromě rozvíjení sektorové spolupráce v energetice, obraně nebo digitální agendě se proto Praha chce soustředit i na posilování vnitrovisegrádské soudržnosti. Je to krok správným směrem. Kooperace postavená na husté síti formálních a neformálních kontaktů mezi diplomaty a byrokraty již nestačí a je třeba otevřít Visegrádskou spolupráci politické rovině. Již během minulého slovenského a předminulého maďarského předsednictví spolu začali hovořit národní parlamenty a poslanci Evropského parlamentu z Česka, Polska, Slovenska a Maďarska. Parlamentní dimenze Visegrádu ale může být ještě robustnější.

Zkvalitnění vztahů mezi politiky přinese posílení vzájemné „znalosti“ a minimalizuje různá zaskočení, kterými jsme byli i v minulém roce svědky. Neobelhávejme se. Země střední Evropy nemají identické zájmy a nestaví svoje zahraniční politiky na totožných základech. Přesto dokáží v řadě témat spolupracovat. Ze střední Evropy nelze utéct, a proto je třeba společnou důvěru – motto českého předsednictví ve Visegrádské skupině – vnímat jako cíl i prostředek našeho dobrého soužití.

Text původně vyšel v Denníku N.

Vít Dostál

Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz