Souzení po Havlínovsku

Pan soudce přitom zjevně moc dobře věděl, o čem mluví. Jinými slovy tím sdělil, že několik důkazně zadokumentovaných skutků korupčně-klientelistické skupiny kolem soudce Havlína je jen pověstnou špičkou ledovce a při delším sledování by případů zmanipulovaných soudních řízení bylo mnohem více.

Jistě by bylo zajímavé vědět, jaký je skutečný poměr mezi ovlivněnými a podplacenými případy a kauzami, které byly Havlínem souzeny tak, jak být měly. Nicméně, na základě zveřejněných informací ze spisu je možno učinit jednoduchý závěr, že byla-li vznesena korupční nabídka či akceptován korupční požadavek, řízení bylo ovlivněno vždy. Jinými slovy – na veškeré rozsudky, kterými soudce Havlín rozhodl o zproštění viny obžalovaného či o jen jeho malém a spíše symbolickém trestu, je možno zpětně pohlížet s odůvodněnými pochybnostmi. A propos, neměl by se na takové případy ještě někdo autoritativně podívat a znovu je otevřít?

Nedělejme si však iluze, že se v nich zpětně zjistí něco konkrétního a silného tak, aby za to byl někdo trestně stíhán či dokonce odsouzen. To by jedině musel protiprávní jednání, jež se ho osobně týká, někdo z osobně zainteresovaných potvrdit. A to je samozřejmě naprostá utopie.

Velmi hezky jednu z těchto kauz popisují zveřejněné informace ze spisu o okolnostech zproštění viny u politika Karla Březiny. Tam, aspoň dle toho, co řešil s tzv. třetí osobou, Havlín suploval roli obhajoby a usilovně hledal (až našel) toliko argumenty odůvodňující zproštění, ostatní skutečnosti účelově přehlížel. Dokonce se neopomněl pochválit, že rozsudek napsal tak dobře, že už s ním nic nemohl udělat ani soud odvolací... Dle všeho samozřejmě nerozhodoval na základě svého právního názoru a volného uvážení, ale jen pod vlivem příslibu protislužby, v daném případě ve formě pomoci při projednávání územního plánu pro kamarády a postu v diplomacii pro sebe.

Jistě – jakkoliv konkrétnější rozhovor mezi Havlínem a třetí osobou sám o sobě nic nedokazuje. Rozhodně nelze hovořit o nějaké důkazně silné situaci. Ostatně, tak to i orgány činné v trestním řízení vyhodnotily. Navíc je znám nespočet případů, kdy si jen někdo někde skutečně „natřásá peříčka“ a svoji roli při ovlivnění něčeho ve prospěch někoho nepravdivě zveličuje. Nicméně ve světle bezskrupulóznosti a jednoznačnosti nyní odsouzených případů a toho, jak Březinův případ nakonec skutečně dopadl, je poměrně konkrétní popis a řetězec událostí v této konkrétní kauze velmi uvěřitelný až pravděpodobný. Tedy, zřejmě to tak bylo, ale nejsou a nebudou pro to důkazy.

Případ Havlín je v oblasti korupce v justici průlomový zejména v tom, že poprvé velmi názorně popsal to, o čem se léta zejména v odborných kruzích pouze šeptalo, případně nejvýše v obecné rovině psalo ve výročních zprávách tajných služeb. Sice, že existují celé skupiny, pro úspěšnost celého spolčení nejlépe v „ideálním“ půdorysu soudce, státní zástupce a spřátelení advokáti. Ty spravedlnost nenalézají transparentně v soudních síních, nýbrž jí konspirativně a za úplatu ohýbají někde po chodbách, restauracích, autech či kancelářích. Dosud si to žádná z justičních autorit víceméně nedokázala připustit; nyní je na světě první, byť protazím nepravomocná vlaštovka. Kolik takových soudců Havlínů má asi česká justice?