Ta hrůza, souhlasit s Milošem Zemanem ohledně imigrace

V tomto turbulentním světě není mnoho jistot, na které se příslušník „pražské kanceláře“ může ráno při cestě na své působiště spolehnout. Snad s výjimkou toho, že Financial Times se objeví na růžovém pozadí, tunel Blanka nebude otevřen, a že po přečtení titulků tuzemských zpráv nebude souhlasit s Ing. Zemanem. (Pokud jde o pojem „pražská kancelář“, používám jej proto, že zásadně, ale opravdu zásadně odmítám představu, že bych mohl být příslušníkem „pražské kavárny“, ať již to je cokoli. Zatímco v pražských kavárnách jsem za posledních 20 let strávil odhadem asi 40 hodin, v pražských kancelářích to bylo odhadem asi 40.000).

V létě 2015 to ovšem začalo vypadat, že pozadí Financial Times se změní na bílé s červeným kruhem uprostřed, že tunel Blanka otevřen bude, a co hůř, že v jedné zvláště vyhrocené otázce naší doby se shodnu s Ing. Zemanem - když ne ve formě, tak v obsahu.

O tématu současné imigrační vlny jsem na tomto blogu stručně psal již v postu Bojuje právě Evropská unie svou bitvu u Adrianopole? Od té doby se objevila řada důležitých příspěvků, které stojí za pozornost. Mezi ně patří i reportáž slovenského novináře Tomáše Belly z uprchlických táborů na Sicílii, publikovaná původně v Denníku N a minulý pátek přetištěná v HN. Reportáž je cenná proto, že dobře nasvěcuje mravní rozpolcenost, v níž se (alespoň doufám) většina Evropanů v nově nastalé historické situaci ocitla.

Afrika

Jen málokdo s trochou lidskosti v těle by nesdílel Bellův soucit s osudy lidí, s nimiž se při pořizování reportáže setkal. Problém je ovšem v analytické a preskriptivní části Bellova textu.

Podle údajů African Development Bank Group, Briefing Note 4: Africa's Demographic Trends, 7 March 2012, Graph 7 na s. 6 (zde) čítala věková kohorta 0 až 19 let v Africe v roce 2010 cca 519 milionů dětí a mladistvých. To je více, než kolik činí celková populace Evropské unie. Ne všichni v této věkové kohortě jistě byli či budou tak nešťastní, jako Musa, který do 16 let nikdy nechodil do školy a mezi 12. a 16. rokem denně pásl dobytek. Ale i kdyby v podobných podmínkách vyrostlo jen 10 procent z nich, jde o téměř 52 milionů dětí a mladistvých (ve skutečnosti předpokládám, že tento podíl bude mnohem vyšší). Podle posledních odhadů OSN ohledně vývoje světové populace je Afrika jediným kontinentem, na němž lze očekávat další silný populační růst (2015 Revision of World Population Prospects). A existuje zajímavý, kontraintuitivní, a na první pohled nikoli nerozumný argument, že vzrůstající bohatství africké populace bude (až do určitého bodu zvratu) znamenat nárůst počtu migrantů vydávajících se Evropy, spíše než jejich pokles (Why a richer Africa means more migrants).

Ano, na bázi dvou individuálních lidských osudů v reportáži Tomáše Belly lze demonstrovat, jak je EU schopna při individualizovaném přístupu a s tím souvisejících nákladech naučit 16-ti letého negramotného afrického chlapce číst a psát v libovolném evropském jazyce, socializovat jej ve společnosti příslušného členského státu, a dát mu slušnou naději na to, že se do této společnosti začlení ve vysněném povolání stavebního dělníka, ale klidně třeba jako mnohem kvalifikovanější účastník pracovního nebo jiného trhu. Cesta odtud k závěru, že by - při zmíněných demografických číslech a trendech - EU něco takového udělat měla a mohla, je ovšem tragickým analytickým zkratem.

Blízký východ

Problém Blízkého východu je z hlediska poměrů populačních čísel méně dramatický, ale i tak neúnosný. Vezmeme-li jen populace Sýrie, Iráku a Afghánistánu, což jsou dnes dle všech definicí, jež občanu EU mohou přijít na mysl, neobyvatelná teritoria ve stavu bezvládí, teroru a pravděpodobně silných rysů genocidy, hovoříme celkem přibližně o 85 milionech potenciálně oprávněných žadatelů o azyl (viz World Population Review). Pro zachování měřítka, to je tolik, kolik činí dohromady počet obyvatel Belgie, Bulharska, České republiky, Dánska, Estonska, Irska, Řecka, Chorvatska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Lucemburska, Maďarska, Malty, Rakouska, Slovinska a velké části Finska (EUROSTAT). Jak v LN přesně poznamenal europoslanec Pavel Svoboda, současný azylový systém je nastaven tak, aby fungoval na individuální bázi, nikoli na bázi celých národů či populačních skupin, prchajících v důsledku zhroucení společenských struktur na rozsáhlých územích. Je-li něco neudržitelné, nelze to udržet, a to platí pro vládní deficity stejně, jako pro azylový systém.

Příčiny a trendy

Zdá se evidentním, že spouštěčem současné migrační vlny byl rozpad státních struktur na východním a jižním pobřeží Středozemního moře. Státy (a vlády) fungující v této oblasti do doby před cca 10 až 5 lety byly sice v řadě ohledů odpudivé, pro EU však fungovaly jako relativně účinný cordon sanitaire, a obávám se, že i většině jejich občanů se za dnešní situace musí po kdysi nenáviděných tyranech krutě stýskat. Tato skutečnost není podstatná ani tak proto, abychom si připomněli svou míru zavinění na dezintegraci regionu (byť jako spojenci USA a Velké Británie v katastrofální druhé irácké válce přirozeně svůj díly viny neseme i my), ale proto, abychom mohli uvážit trend, kterým se situace bude nadále vyvíjet.

Nemůže být sporu o tom, že cca 250,000 uprchlíků a migrantů, kteří do EU v této vlně již dorazili, budou členské státy Unie schopny pojmout. Podstatné ovšem je, že k tomu, aby bylo možno očekávat změnu současného trendu, by muselo dojít k zásadnímu obratu bezpečnostní a ekonomické situace v regionech, z nichž do EU uprchlíci a migranti míří. Možná jsem špatně poslouchal, ale neslyšel jsem dosud žádný argument podporující závěr, že by takový vývoj bylo v postižených oblastech možno rozumně očekávat.

Nelze-li takovou změnu rozumně očekávat a nejsme-li ji reálně schopni intervencí v těchto oblastech ani zajistit (jak s drzostí a brilantností jemu vlastními navrhl v počátcích této debaty Roman Joch zde), je třeba, abychom si nalili čistého vína. Buďto budeme uprchlíky a migranty nadále v principu volně propouštět na území Evropské unie a ex post řešit, co s nimi zde, anebo nutnými prostředky (včetně prostředků vojenských, zejména prostřednictvím středomořského loďstva) obnovíme suverenitu vnější hranice EU, a uprchlíky a imigranty budeme do EU přijímat (nebo nepřijímat) ex ante na základě žádostí podaných mimo teritorium EU.

Pro druhý postup existuje precedent Austrálie, jež ve své části světa v principu čelí podobné civilizační situaci, jako EU (Europe Could Learn from Australia's Though Border Controls, srov. též reportáž „Vítejte v Austrálii. Pardon, tedy v Kambodži“, Týdeník Echo, 4.6.2015). Tento postup rozhodně není nekontroverzní ani útlocitný, evidentně však zafungoval. Jsem připraven naslouchat expertům v oblasti vojenského námořnictva a dalších obranných technologií pokud jde o to, zda situace Austrálie je či není z hlediska technologických parametrů ochrany vnější hranice srovnatelná se situací EU. Velmi bych však pochyboval o tom, že při přesměrování finančních zdrojů, které EU vynakládá na kohezi mezi svými členy a na jiné cíle, reflektující politické priority historické éry bohužel nenávratně minulé, by nebylo možno suverenitu vnější hranice EU v podstatném rozsahu obnovit.

Pokud tomu tak není, nebo pokud EU takové (obtížné) politické rozhodnutí neučiní, pokládám za velmi pravděpodobné – s přihlédnutím k bezpečnostní, ekonomické a demografické situaci v domovských regionech nově příchozích – že stávající počty uprchlíků a migrantů nacházejících se na území EU jsou pouze předzvěstí dalšího vývoje. Kam a kdy takový vývoj povede je těžko říci v detailu, rámcové obrysy jsou však s ohledem na výše uvedená populační data v celku zjevné. Z těchto dat je také vidět, proč na současnou situaci nepřiléhá často zmiňovaná paralela s migrační vlnou v důsledku válek v bývalé Jugoslávii na počátku 90. let minulého století. Ta vlna měla totiž přirozený strop v řádu stovek tisíc, či nejvýše nízkých jednotek milionů osob. Současná imigrační vlna má přirozený strop někde na 1/7 populace planety, a není vlastně důvodu, proč by tento limit neměl ležet výše, podíváme-li se na východ od hranic EU, spíše než na jih. (Tímto směrem ostatně nemusíme ani chodit příliš daleko. To, že Putinovo dobrodružství na Ukrajině zatím zamrzlo ve fiasku ještě neznamená, že tento stav je konečný a že v budoucnu nebudeme např. čelit milionům uprchlíků z Ruskem okupované Ukrajiny).

Evropské hodnoty

Stávající občané EU toho mají bohužel společného méně, než by si chtěli myslet. To platí i o mě a Ing. Zemanovi. Ve skutečnosti máme zpravidla společné jen tři věci – neuvěřitelné štěstí, že jsme se ve velké většině narodili v Evropě po roce 1945 (byť Ing. Zeman ještě jako kojenec druhou světovou válku na tři čtvrtě roku zažil), určitou minimální úroveň shodného vzdělání západního typu, a konsensus na tom, že politické uspořádání společnosti, o kterém se jinak často ostře přeme, má být sekulární.

Bylo by nesmyslné živit představu, že každý z oné více než miliardy méně šťastných potenciálních nových Evropanů, narozených v Africe či na Blízkém východě, přichází s podobnou vzdělanostní výbavou a životní zkušeností, jako měl Bellův nešťastný, ale hodný Musa. Bylo by ovšem stejně pošetilé předstírat, že podstatné procento z nich se v těchto ohledech z pohledu standardů vzdělání v EU od Musy příliš neodlišuje.

Ať tak či onak, významná (dost možná, že převažující) část těchto potenciálních nových Evropanů přichází z kulturních prostředí, v nichž náboženství není věcí individuální spirituality svobodného jednotlivce, ale organizačním principem fungování společnosti, a to nejen pokud jde o společenství souvěrců v té které víře, ale společnosti jako celku. Je-li přitom něco zcela neslučitelné s EU jak ji dnes obýváme, pak je to organizované náboženství mající politické ambice. Nad iniciativami typu „Islám v ČR nechceme“ je mi trapně nikoli pouze kvůli jejich ubohé rétorice, ale proto, že úplně stejně přeci „v ČR nechceme“ katolicismus, kalvinismum, judaismus či jakoukoli jinou formu organizovaného náboženství, pokud by měla ambice zasahovat do politického uspořádání společnosti. Pro nahlédnutí této perspektivy není třeba chodit zpět 600 let k Janu Husovi, stačí zalistovat o 100 let zpět k nenáviděné C. a K. jednotě „trůnu a kříže“. Anebo si něco přečíst o problémech, které má se svou ortodoxní náboženskou populací sekulární stát Izrael. Zajímavé vysvětlení volebních úspěchů islámských stran po tzv. „arabském jaru“ nabízí izraelský politolog Šlomo Avineri („Problémy jsou i v Utopii“, Týdeník Echo, 24.7.2015). Jeho slova stojí za ocitování: „Sekularismus v západním pojetí je spojen s osvícenstvím, liberalismem a demokracií. Na Blízkém východě, nejen v arabských zemích, má velmi odlišné konotace. Pokusy zavést v tamních společnostech sekularismus vždy podnikaly autoritářské režimy – šáh v Iránu, Atatürk v Turecku, lidé jako Násir nebo Mubárak v Egyptě, Asad v Sýrii. Takže sekularismus je na Blízkém východě spojován s útlakem. Pokud dáte lidem možnost svobodně hlasovat – tak jako v Egyptě -, projeví se to, že většina lidí je konzervativní, tradiční a sekularismus vnímá jako západní import.“

Zkušenosti členských států jako je Francie, Británie nebo Německo, jež přijaly celé skupiny imigrantů nebo uprchlíků s takto definovaným postojem k roli náboženství ve společnosti, nenasvědčují myslím teorii, že nově příchozí Evropané budou sekulární charakter EU hromadně akceptovat jako osvobození od předcházejícího jha.

Ve srovnání s rizikem ztráty širokého sekulárního konsensu evropské populace jsou pak ekonomická rizika, plynoucí z nákladů na přijetí a integraci uprchlíků či migrantů druhotná, byť s ohledem na počty, o nichž potenciálně hovoříme, znamenají významné riziko uspíšení kolapsu veřejných financí členských států. (Než začneme rozvíjet teorii, že imigrace z regionů, odkud uprchlíci a migranti do EU nyní přicházejí, zvrátí nepříznivý vývoj evropských důchodových, zdravotních, a dalších průběžně financovaných sociálních systémů, bylo by dobré podívat se blíže např. na fiskální bilanci té části francouzské populace, která do Francie imigrovala z jejích bývalých koloniálních území. Při tomto výzkumu by ovšem bylo nutno zohlednit v Evropě unikátní a – snad s výjimkou Belgie, Británie a Irska neopakovatelnou - skutečnost, že tito imigranti již při příchodu ovládali obtížný jazyk hostitelské evropské země. Metodologie takového výzkumu je dobře propracovaná v USA - srov. shrnutí empirických zjištění o ekonomické výkonnosti neevropské imigrace zde).

Civilizační sebevražda ….. nebo abdikace na nezasloužené štěstí

Petr Robejšek nazývá politické rozhodnutí (resp. tacitní nerozhodnutí) neobnovit suverenitu hranic EU civilizační sebevraždou (na DVTV). Myslím, že má pravdu, ale dá se to nazvat také rozhodnutím vzdát se onoho neuvěřitelného (a individuálně zpravidla nezaslouženého) štěstí, jež nás každého potkalo prostě tím, že žijeme na začátku 21. stolení v EU takové, jaká je.

Nemyslím, že na zachování tohoto štěstí bychom jako občané EU měli nějaký morální nárok.

Nemyslím ovšem také – a tím se odlišuji od většiny místního komentariátu - že bychom jako občané EU měli nějakou morální povinnost se tohoto štěstí tváří v tvář neštěstí rozsáhlých populací na východ a jih od hranic EU zříci.

PS:

Dovětek pro příslušníky „pražské kanceláře“: pokud se příležitostně přistihnete, že souhlasíte s Ing. Zemanem, příliš se tím netrapte. Není to kauzalita, jen korelace. Jak vždycky říkám, i špatná kapela může nahrát dobrý singl.

A třeba alespoň ty FT zůstanou růžové …..