Oddělení, ale rovní

Rosa Parksová se 1. prosince 1955 odmítla zvednout a místo toho se posunula k okénku autobusu č. 2857. Odepřela uvolnit své místo pro pasažéra bílé barvy pleti, tak jak to požadoval přepravní řád dané společnosti.  Spustila tak zhroucení segregace na americkém jihu v duchu hesla „separated but equal“.

Litoměřický obvodní soud dal v pátek 14.8.2015 za pravdu Romce Lence Balogové a přiznal ji nárok na omluvu od realitní makléřky Elišky Noskové. Ta se na ní podle soudu dopustila přímé diskriminace, když ji sdělila, že se nemůžete ucházet o nájem bytu 2+1 v ulici 28. října v Lovosicích, protože je romské etnické příslušnosti.

Balogové soud nepřiznal nárok na dále požadované zadostiučinění ve výši 100 000,- Kč s poměrně jasnou argumentací. Figurantka totiž byt ve skutečnosti vůbec nechtěla, jen prováděla průzkum pro Úřad Veřejného ochránce práv (tehdy vedený Pavlem Varvařovským), který si „akci“ objednal. S určitou diskriminací tedy programově počítala. Tuto otázku však ponechme stranou.

Celá tato kauza vzedmula již před časem bouřlivou diskuzi. Předseda Strany svobodných občanů Petr Mach se zastal žalované makléřky a dokonce na transparentním účtu začal vybírat prostředky na úhradu případného zadostiučinění.

V čem je však spojitost příběhu Rosy Parksové a Lenky Balogové? Samozřejmě nejsou zdaleka stejné a v mnohém nesrovnatelné.

Zatímco dnes většina společnosti odsuzuje pokryteckou segregaci v dopravním podniku či na univerzitách, mnoho lidí naopak kritizuje zásah státu do „svatého“ práva pronajímatele nevzít si „pod střechu“ neoblíbené Romy. Samozřejmě, málo kdo by dobrovolně vyhledával souseda zatíženého „společenským“ negativním glejtem.

Neřítíme se však do začarovaného kruhu? Nedávno jsem na toto téma zažil naplňující diskuzi se svými kolegy. Na jedné straně byl hájen názor, že bydlení je skutečně nejsoukromější záležitost, do které by antidiskriminační pravidla neměla zasahovat. Není přeci možné hluboce věřícího člověka nutit, aby svůj nejcennější majetek (byt) pronajal extravagantnímu aktivistovi za práva sexuálních menšin.

Na straně druhé však dle mého názoru zazněl pádnější argument. Bydlení je skutečně nejdůležitější potřeba na trhu. Je to totiž potřeba, která určuje status člověka.  Pokud stát posvětí praxi „výběrových“ čtvrtí a ghett na druhé straně, celá společnost bude dlouhodobě poškozena. Pokud Rose Parksové vadila segregace v dopravě či ve vzdělání, segregace v bydlení je na úplně stejné úrovni.  

Je to vskutku začarovaný kruh, který se Litoměřický soud správně pokusil rozseknout. Dané menšiny budou mít špatnou pověst (a často oprávněnou) právě proto, že jsou segregované do svých uzavřených komunit. V době zjitřených nálad stan všeho cizího je navíc tato teze ještě pravdivější.

Moderní města si to uvědomují. Bojí se sociální stratifikace a naopak hledají prostředky, jak zajistit sociální diverzitu. Např. nová vzorová pařížská čtvrť Clichy-Battignolles rezervovala plnou polovinu bytových jednotek pro sociálně slabší.

To by mohla být zcela pragmatická cesta i pro českou společnost.