O nenásilné invazi do Evropy, německém paradoxu a lehkosti eurokrize

Ne snad proto, že by členské státy EU měly kdovíjak bojeschopné armády, ale především proto, že násilně vedené invazi lze alespoň legitimně čelit standardními obrannými prostředky. Zvláštností probíhající invaze, jak ji Roman Joch nazývá, je, že je vedena „lidskými projektily“ – a to je pro liberální demokratické cíle invaze v podstatě neřešitelná situace.

Je celkem jedno, zda jsou tyto "projektily" vysílány organizovaně (jak si - na rozdíl ode mne - myslí např. generál Šedivý), nebo zda se ve větším či menším zoufalství vypouštějí samy. Výsledek je pořád stejný – jak bylo vidět např. na několik dnech starých záběrech z makedonské hranice, kde byl policejní kordon prostě převálcován lidskou vlnou, zahrnující v první řadách malé děti. Nebo jak je vidět na otřesném včerejším výsledku „sebevražedného útoku“ syrské rodiny, který přežil jen otec, jenž svou utonulou ženu a dvě děti naložil (po třech letech strávených v Turecku, a tedy zřejmě mimo bezprostřední ohrožení na životě) bez záchranných vest do člunu směřujícího do Řecka.

Ze zpráv a filmů víme, jak obtížnému dilematu čelí strana, jejíž protivník používá v boji tzv. „lidské štíty“. Tam ale pořád existuje volba prostě nezaútočit, a protistranu nechat třeba ustoupit z dostřelu. Tváří v tvář útoku vedenému „lidskými projektily“ je však výběr složitější – buďto se cíl útoku pokusí nějak bránit nesmrtícími prostředky, nebo se bránit prostě nebudete. První postup zvolila vloni Austrálie, druhý letos Evropská unie. Oba postupy jsou v určitém smyslu pochopitelné, oba jsou legitimní -- a to je vše, co o nich lze nyní říci. Zbytek bude za nějakou dobu historií obou kontinentů, která se právě nově píše.

Postoj EU je však unikátní nejen v tom, že její vedoucí členové v čele s Německem se rozhodli invazi se nebránit (dosavadní postup projektu Triton vedeného agenturou Frontex za obranu ve skutečnosti považovat nelze – srov. např. The Economist z 29/08/2015, sekce Europe, text „Looking for Home“), ale i v tom, že nadto vysílají navenek signály, které nemohou mít jiný důsledek, než že imigrační tok, a s ním související lidské strádání a politické škody, dále zesilují. Po ohlášení německého rozhodnutí přestat vůči občanům Syrie aplikovat dublinský azylový režim se nejen rozběhl čilý obchod se syrskými cestovními pasy, ale do smrtícího člunu nastoupila i ona nebohá rodina z Kobani, která před tím již tři roky žila v Turecku – jistě nekomfortně, ale žila.

Německá reakce na imigrační vlnu je v každém ohledu obdivuhodná – a to platí o to více, že podle všeho nejde jen o reakci politického vedení země, ale o zcela převažující postoj tamního obyvatelstva. U národa, který teprve před nějakými dvěma až třemi generacemi uvrhl na základě extrémní rasové a náboženské nenávisti Evropu a s ní většinu světa do katastrofy druhé světové války, jde o posun, k němuž by asi bylo obtížné najít dějinnou paralelu (rád se ale nechám historiky opravit). Německé stanovisko obdivuji o to více, že já osobně pro něj nenacházím odvahu, a nejsem v tom v této zemi zjevně výjimkou. Kladu si ovšem otázku, zda o německém postoji v této otázce nebude jednou historie psát jako o „německém paradoxu.“ Ne jen pro kontrast s postoji a skutky generací předešlých, ale v užším, sociálně-vědním smyslu slova.

Jedním z dobře popsaných z paradoxů kolektivního jednání je stav, kdy jednotlivci svým individuálně racionálním (tj. v podstatě sobeckým) chováním přesto přivodí celku kolektivní zkázu. Jde o známý problém společně užívaného statku (common pool), objevující se v lidské interakci v nekonečným proměnách stále dokola. Když v těchto dnech čtu zprávy z Německa, říkám si, zda německá reakce na imigrační vlnu nemůže skončit v podobném výsledku – tj. kolektivní zkáze, ovšem nikoli na základě sobeckého jednání jednotlivců, ale naopak na bázi jejich individuálního altruismu.

Za hlavní nebezpečí letošního vývoje v imigraci do EU jsem dosud považoval pravděpodobné politické reakce uvnitř zemí, kam vlna příchozích zejména směřuje. Zdá se ale, že ještě rychleji povede postup těchto cílových zemí k politické krizi v rámci EU jako takové. Německo totiž zjevně není připraveno nést důsledky svého altruismu samo (při počtu žádostí o azyl v loňském a letošním roce by to bylo i při jeho velikosti a bohatství s podivem), ale bude požadovat redistribuci přijatých příchozích do ostatních států EU. Pokud se na tomto požadavku nyní Německo shodlo s Francií, lze očekávat extrémní tlak na jeho přijetí. V případě, že se tomuto tlaku některé členské státy nepodvolí (např. s argumentem, že takové rozhodnutí nutně povede k dalšímu zvýšení počtu příchozích, že mnohem méně politicky destruktivní je požadovat od jiných členských států solidaritu finanční, a že fondy používané nyní např. k opravě historických hřbitovů na Smíchově, výstavbě golfových hřišť v Čeladné nebo k pěstování vinné révy v Bordeaux by EU měla napříště věnovat na obnovení suverenity své vnější hranice a s ní spojeným vytvářením bezpečných zón vně této hranice), lze uvnitř Unie očekávat dezintegrační pnutí, jaké jsme od našeho vstupu do EU nezažili. Pokud se naopak všechny státy EU tomuto tlaku podvolí a jejich vlády přesídlovací kvóty akceptují, myslím, že v některých z nich lze očekávat politickou reakci, jakou jsme od našeho vstupu do EU také ještě nezažili.

Není to tak dávno, co jsem měl pocit, že EU se může docela klidně dezintegrovat pod tlakem eurokrize. Nyní mám pocit, že pokud političtí leadeři EU v nastalé imigrační krizi rychle nepřeřadí z režimu ucpávání děr v podpalubí do režimu příčetnějšího, budeme brzy vzpomínat na eurokrizi pro její nesnesitelnou lehkost.