Čím více neshod, tím méně rozhodnutí: běžný den v Bruselu?

S přibývajícím časem a zesilujícím tlakem uprchlíků, kdy pouze v pondělí (14. září 2015) přišlo do Maďarska odhadem 6.000 dalších utečenců, je každé další setkání evropských politiků podrobeno rostoucímu zájmu a očekáváním. Bohužel, jak se již stalo od počátku současné krize zvykem, bruselské diskuze politiků dosud nepřinesly jakýkoli hmatatelný výsledek, který by přinesl okamžitou úlevu a zároveň dlouhodobé řešení situace. Ministři vnitra členských zemí, tváří v tvář potřebě vyjednat přesídlení 120.000 uprchlíků, nebyli schopni na pondělní schůzce v Bruselu najít jakoukoli shodu. Tato situace přispívá k tomu, že se nadále zvětšuje propast mezi pozicemi zemí jako je Německo a Francie, které podporují společnou politiku přerozdělování uprchlíků podle kvót, a zeměmi Visegrádské čtyřky a Pobaltím, jejichž pozice odmítání jakékoli formy povinného mechanismu se nezměnila, a to i kvůli neexistenci reálných řešení na celoevropské úrovni.

Včerejším tématem číslo jedna bylo slovo solidarita. Tedy slovo, které v posledních týdnech nabývalo tolika významů, že o něj nakonec přišlo zcela. Německý ministr vnitra, Thomas de Maizière zcela otevřeně prohlásil, že Evropané „musí mluvit o nátlakových metodách“ směrem k zemím, „které daleko více strukturální fondy přijímají, než že by je nevyužívali,“ zatímco francouzský ministr vnitra Bernard Cazeneuve nabádal váhající země k tomu, „aby se se situací smířili,“ přičemž zdůraznil, že „každá minuta zbytečné diskuze přináší další úmrtí.“ Dosavadní reakce zemí střední Evropy na tato emocionální vyjádření u západoevropských politiků bohužel nenašla mnoho posluchačů, jak ilustruje mediální zájem především o otevřený konflikt mezi Bernardem Cazeneuvem a jeho slovenským protějškem, Robertem Kaliňákem.

Zatím je jasné, že pojem solidarita již nepřináší žádný pokrok v řešení krize. Tento argument totiž donutil evropské lídry reagovat daleko více pocitově, než pomocí rozumu, a podstatně tak poškodil vnitřní unijní debatu. Nicméně důraz na emoce v prohlášeních západoevropských politiků dokládá rostoucí frustraci ze způsobu, jakým středoevropští lídři doposud k situaci přistupují, a zároveň apel na to, aby téma řešili více s celoevropským nadhledem a nejen prizmatem národních zájmů. Thomas de Maizière a Bernard Cazeneuve očekávají, že státy jako Polsko či Česká republika přijdou s vlastními návrhy, jak krizi řešit, přičemž jsou již frustrováni z opakování frází jako „nalézt dlouhodobé řešení“. Rovněž středoevropské očekávání přenechat celé břemeno odpovědnosti pouze několika ochotným členským státům nenachází v Německu a Francii pochopení.

Takové přestřelky názorně ilustrují vratkou pozici, ve které se země Visegrádu a Pobaltí nacházejí;přitom jsou vystaveny největší pozornosti evropských médií od doby svého přistoupení do Unie. Jedná se o první skutečný problém, který tyto země musí řešit již jako členové EU, a západoevropští politici očekávají, že střední a východní Evropa projeví solidaritu, aniž by tyto členské státy dostaly cokoli na oplátku. Projev solidarity byla cesta, jak ukázat, že země Visegrádské čtyřky jsou pravými členy EU, a to v dobrých i horších časech. Vstřícná reakce by bývala posloužila jako symbol toho, že „Visegrádské země dorazily na scénu“, a že se staly plnohodnotnými členy. Neochotný, ne-li zcela negativní tón, kterým země s Bruselem místo toho komunikovaly, bohužel přispívá k formování nepříliš lichotivého obrazu celého regionu. Taková poškozená image může v nejbližší budoucnosti vyústit v okrajový vliv celého regionu při významných evropských diskuzích. Visegradská čtyřka, která byla schopna v poslední době efektivně koordinovat své postoje, bude muset čelit poškozenému obrazu svého regionu v Bruselu. Propast, která během krize vznikla, nebude v blízké budoucnosti snadné překonat a politická reprezentace střední Evropy může dříve či později pocítit důsledky svého odmítnutí společně se podílet na pomoci těm, kteří si ji opravdu zasluhují, tedy konkrétním ženám, mužům a dětem, kteří prchají před bytostnou chudobou, válkou a útiskem ve svých zemích.

Středoevropským politikům dochází čas, aby změnili názor a zahájili užitečný dialog se svými západoevropskými kolegy. Donald Tusk prohlásil, že svolá mimořádné setkání hlav států EU, pokud současná jednání nepřinesou viditelné zlepšení. Včerejší schůze zlepšení rozhodně nepřinesla, neboť ministři vnitra o politice přesidlování a rozdělování uprchlíků ani nemluvili.

Po nekonečných jarních a letních jednáních o pomoci Řecku si mnoho evropských politiků zvyklo na „summity poslední šance.“ Kolik takovýchto jednání však bude potřeba, aby se našlo schůdné řešení uprchlické krize? Břímě tentokrát připadlo střední Evropě. Má šanci chovat se zodpovědně a projevit, že plně přistoupila k hodnotám, které Evropany spojují.