Druhá senátní platforma pro migraci

Předevčírem se na půdě senátního evropského výboru uskutečnilo druhé setkání v rámci platformy pro migraci. Je to iniciativa, v rámci které se snažíme prostřednictvím diskuse detailních aktuálních informací od relevantních aktérů (zejména vláda a příslušná ministerstva) oddělit pojmy a dojmy. Jsem totiž přesvědčen, že racionální diskurz je nejen jedním z nejvýznamnějším přínosů evropské civilizace světu, ale také jedním z  nejosvědčenějších nástrojů na řešení složitých problémů. A to, že současná migrační krize je velmi složitý problém, je stejně jisté jako to, že jeho veřejné pojímání ovládají emočně vypjaté postoje mnohem víc, než uvážlivá racionalita. Chci se proto podělit o některé postřehy z našeho jednání a také o určitý náznak optimismu. 

Především uprchlické kvóty. Senát opakovaně uváděl podrobné důvody, proč je nepovažuje za dobrý krok a nesouhlasí s nimi. To samozřejmě trvá. Tváří v tvář přehlasování Česka v této věci minulý týden je nicméně na místě nepodléhat hysterii. Jednak pokud jde o toto jednorázové opatření, je v silách ČR konkrétní čísla migrantů zvládnout - svědčí pro to i naše zkušenosti z dob války v bývalé Jugoslávii, kdy počty běženců (a hodně z nich muslimů) u nás byly větší, než tomu má být pode kvót nyní, a nezpůsobilo to žádný problém. Navíc, vzhledem k právně-technické a administrativní nedořešenosti kvót bude příchodtěchto běženců k nám opožděný a pozvolný a možná nakonec v menších počtech, než bylo nyní dohodnuto.

Ale především, a to považuji za opravdu důležité, schválení kvót je výslovně podmíněno doložitelným a termínovaným pokrokem v konkrétních opatřeních pro zvládnutí a zpomalení migrační tsunami (v prvním kole zejm. zprovoznění tzv. "hotspots" jako míst nejen řádné registrace migrantů, ale i humanitární podpory a organizovaného boje s organizovaným zločinem). Škoda, že se ČR nepodařilo vytvořit trochu pozitivnější obraz vlastního postoje ve smyslu: pomůžeme vám, nejvíce postižené země, když konečně začnete dělat to, co domluveno. Ale alespoň že je věcně právě to výsledkem celé anabáze. 

Neméně důležité je výslovné potvrzení, že dublinský systém nadále platí. Tedy chaos, vzniklý (nebo spíš posílený) dočasným jednostranným faktickým ústupem některých členských států od tohoto společného principu administrování azylantských žádostí, by měl být minulostí. 

Další velmi významná informace, kterou jsem se předevčírem dozvěděl, je, že zavedení trvalého relokačního mechanismu je vysoce nepravděpodobné. Zatímco pokud jde o jednorázové opatření, byl zbytek visegrádské čtyřky přehlasován, tak pokud jde o trvalý mechanismus, má vážné výhrady celá řada zemí. Blokační skupina by měla být velká s dostatečnou rezervou. Nemusíme se tedy bát nějakého automatického trvalého přísunu migrantů z dalších zemí EU. Pro obavy z nezvladatelných počtů migrantů v Česku tedy nezbývá mnoho reálného prostoru. 

Dobrou zprávou také je, že naše policie patří ke špičce, pokud jde o odhalování padělaných dokladů. To je velmi důležité z hlediska kvalitního azylového řízení (poněkud smutnější druhou stránkou téže mince je, že u nás také vznikají některé kvalitní padělky). 

A snad nejdůležitější, na čem jsme se shodli nejen tentokrát, ale už dříve, je, že odmítání povinných kvót neznamená mytí si rukou nad společným problémem Evropy. ČR už delší dobu stupňuje své dobrovolné solidární příspěvky ke zmírňování migrační krize. Příkladem může být třeba program pro asistenci uprchlíkům v regionech původu, na nějž dáváme 100 milionů Kč ročně, či stipendijní program pro syrské uprchlíky (program Nové elity pro Sýrii). Máme dobré zkušenosti s přijímáním uprchlíků z Uzbekistánu (2005), Kuby (2007), Barmy (2008-2010), a ze zmíněné jugoslávské krize. Běží také program humanitárních evakuací zdravotně postižených obyvatel (MEDEVAC). A v plném proudu jsou i práce na přípravě hladkého průběhu výběru, přemístění a integrace 1 500 uprchlíků, které se na základě celoevropské dohody zavázala vláda ČR přijmout v následujících dvou letech. A především, ČR dlouhodobě prosazuje a podporuje společné aktivity EU a členských zemí na ochranu vnějších hranic a zmírnění důvodů pro migraci v zemích původu migrantů. 

Ještě nám zbývá na řešení migrační krize odpracovat opravdu hodně, ale vykročeno již máme, a ne špatným směrem. Co za nás žádná vláda ale udělat nemůže, je kultivace naší veřejné debaty tak, aby z ní pro samou obezřetnost nemizel soucit s lidmi v tísni a aby věcnou argumentaci nenahrazovala nenávist k nositelům jiného názoru.