Zemanův velký plán

Prezident Zeman přednesl na Valném shromáždění OSN svůj plán pro boj s terorismem. Všechno nasvědčuje tomu, že je přesvědčen o jeho původnosti a pronikavosti. Dle vlastních slov na něm pracoval měsíce. Terorismus je téma, ke kterému se vyjadřuje často a rád.

Ať už si to ale prezident uvědomuje či nikoliv, na obecné rovině je jím navrhované řešení pouhým odrazem Putinova plánu široké protiteroristické koalice. Na konkrétní rovině je z podstaty nefunkční.

Rusko, Sýrie a světový (ne)řád

Stejně jako při brutálním potlačování separatismu na severním Kavkaze i nyní Moskva využívá instrumentálně protiteroristické politiky k prosazování zcela jiných zájmů. V tomto případě jde hlavně o zájem geopolitický: zachování režimu Bašára Asada, který se přes podporu, kterou mu vedle Íránu a libanonského Hizballáhu dlouhodobě poskytuje, ocitá v úzkých – jen od začátku roku přišel přibližně o šestnáct procent území.

Dva dny po Putinově projevu na půdě OSN začaly ruské letouny v Sýrii bombardovat. Protivládní opozici, ne Islámský stát (ISIS). Kontingent sestávající z námořní pěchoty na základně v Tartu, třiceti čtyř letadel, dvaceti vrtulníků, bezpilotních dronů a zpravodajských kapacit (GRU) je stále velmi skromný a těžko by se beztak v kampani proti ISIS stal rozhodující silou. Bezpečnost Asadova režimu ale posílit může.

Bez zajímavosti nicméně není, že podle obvykle dobře informovaného magazínu Jane’s Intelligence Review působí v Damašku i malý speciální tým pravděpodobně z vysoce utajovaných jednotek Zaslon zahraniční rozvědky SVR (Služba vnější rozvědky). Bezpečnostní analytik Mark Galleotti vzhledem k minulému nasazení této jednotky v Bagdádu těsně před pádem Saddáma Husajna usuzuje, že si Rusko může připravovat zadní vrátka pro ústup v případě Asadova pádu.

Dalším cílem volání po široké koalici zahrnující i Asada, „hrdinně bojujícího“ proti ISIS vedle Kurdů, je náprava mezinárodní reputace otřesené záborem Krymu a vůbec zaujetí role advokáta těch, kdo nejsou spokojeni se stávajícím řádem světové politiky a pozicí Spojených států.

Tu si vzal Putin ve svém projevu ostatně na paškál. Výsledkem americké hegemonické politiky na Blízkém východě, založené na „aroganci, výjimečnosti a beztrestnosti“, je podle něj jenom chaos a nestabilita. „Nemohu se nezeptat těch, kdo tuto situaci přivodili: Uvědomujete si vůbec, co jste provedli?“

Že sotva předloni Rusko podkopalo základní pilíře evropské bezpečnostní architektury záborem části území suverénního státu, kterému navíc dlužilo bezpečnostní záruky, a od té doby ho destabilizuje podporou separatistických aktérů, je zanedbatelný detail.

Prezident sekundantem

New York se v minulých týdnech stal hlavním městem světové diplomacie a odehrála se tu řada vrcholných schůzek nad tématy, jako jsou udržitelné cíle rozvoje, mírové mise nebo právě terorismus. Do toho kuloárová jednání, pracovní obědy a recepce.

Bylo o čem jednat. Za posledních pětadvacet let se sice snížil počet lidí žijících v krajní chudobě na polovinu, osm set milionů ale pořád trpí podvýživou. Na globálním Severu se sociální nerovnost nestírá, ale naopak prohlubuje. Modrých přileb je dnes ve službě víc než sto tisíc, ale řada z šestnácti aktivních misí nemá plné stavy a některé čelí kromě toho například bezprecedentní hrozbě asymetrických útoků, což platí i pro misi MINUSMA v Mali, kam se teď chystají i čeští vojáci. A po více než roce převážně amerického bombardování není ISIS nijak zásadněji oslaben – jenom po ztrátách území v Iráku a při syrské hranici s Tureckem přesunul těžiště svého působení do střední Sýrie a počet jeho bojovníků zůstává podle západních zpravodajských služeb víceméně stejný jako loni.

Na první pohled by takový diplomatický rej mohl snad připomenout Vídeňský kongres, od kterého letos uplynula právě dvě století a který si za cíl vytkl obnovit mezinárodní řád –soubor uznávaných norem a pravidel – po francouzských revolučních a napoleonských válkách (1789–1815).

Jenom kdyby tento „newyorský kongres“ nepřicházel v době, kdy se stávající liberální řád do čím dál hlubší krize propadá. Na globálním Severu přichází ke slovu postindustriální despotismus, jenž kombinuje autoritářskou politiku s neoliberální pěstí trhu, demontující sociální instituce, které krotily jeho destruktivní tendence. V zahraniční politice se prosazují revizionistické projekty. Mezinárodní autorita a legitimita jsou zpochybňovány a globální komunikační prostor se rozpadá na „pluriversa“ faktů a neotřesitelných pravd.

V této situaci vystupuje prezident Zeman jako zdatný sekundant revizionistické (a dílem taky čistě revanšistické) ruské politiky. Stejně jako Putin volá po nové koalici, byť už Česká republika členem jedné koalice v boji proti ISIS je. Nevyzdvihuje jako Putin Asada, válečného zločince dosud neusvědčeného jen proto, že Moskva zablokovala řízení u Mezinárodního trestního soudu; varuje ale před jeho odstraněním a zamlčuje jeho zločiny.

Podle prezidenta je příčinou směřování běženců do Evropy terorismus na Blízkém východě. ISIS se zde bezpochyby dopouští závažných zločinů. Přesto je taková analýza lichá. Například v první polovině tohoto roku podle nevládní organizace Syrian Network for Human Rights se sídlem v Londýně zabil ISIS v Sýrii přes tisíc lidí; Asadova armáda a prorežimní milice osmkrát tolik.

Postkoloniální autoritářské režimy na Blízkém východě nejsou součástí řešení tamních politických a bezpečnostních problémů, nýbrž součástí těchto problémů. Asadův režim, nasazující v boji proti povstalcům všech barev zbraně hromadného ničení a barelové bomby, jež vedou k početným ztrátám na civilních životech, není žádnou výjimkou.

Dekapitace není inovace

V konkrétnosti prezidentův plán spočívá v nasazení malých taktických uskupení speciálních jednotek, které by měly odstraňovat vůdce a paralyzovat nervová centra teroristických skupin. To lze za inovaci považovat jenom stěží. Státy se ke strategii dekapitace v boji s teroristickými skupinami uchylují ve skutečnosti dost často. Její výsledky jsou přitom velmi různorodé a nezobecnitelné: závisí na struktuře skupiny, přítomnosti designovaných náhradníků, ideologii nebo politickém kontextu.

Co je ještě podstatnější, prezident nijak nevysvětluje, jak by si taková uskupení měla poradit s ISIS, který není teroristickou skupinou, ale protostátní strukturou s třicetitisícovou armádou, kontrolující rozsáhlé území s osmi miliony lidí a relativně efektivní ekonomikou a (fundamentalistickým) právním řádem.

Je škoda, že Česká republika část již tak malého politického kapitálu, který na mezinárodní scéně má, utrácí na podporu revizionistického ruského projektu místo to, aby se snažila o účinnou reformu multilaterálního řádu založeného na spravedlivých pravidlech: řádu stojícího na normách liberální politiky, která nebude imperiální, ale autenticky kosmopolitní a bude vycházet ze společného univerzálního minima.

Ve světě podle Putina, v němž vládne právo silnějšího, bude své zájmy prosazovat těžko.

Psáno pro A2larm (5.10.2015).