Nobelova cena míru Tunisanům připomíná, v čem tamní revoluce neuspěla

Nobelův výbor letošní cenu míru věnoval čtyřem ústředním organizacím tuniské občanské společnosti, takzvanému Kvartetu. Během parného léta v roce 2013 byla totiž malá země na severu Afriky na pokraji zásadní politické krize a nikdo netušil, že zanedlouho bude oslavovaná jako jediné demokratické pozlátko arabského jara. Dialog zprostředkovaný Kvartetem ji tehdy pomohl zažehnat a cena pro tuniské vyjednavače je rozhodně zasloužená. Tunisko se ale dál potýká s vážnými sociálními problémy, a pro mnohé revoluce neskončila.

Odejděte!

Začněme ale tím, proč vlastně Kvartet Nobelovu cenu dostal. V den oslav Tuniské republiky, 25. července 2013, byla atmosféra v Národním ústavodárném shromáždění obzvlášť dusná. Tento tuniský parlament byl po revoluci zvolen především proto, aby napsal novou ústavu a v přechodném období také kontroloval vládu a vydával zákony. V onen den se ale poslanci dozvěděli už o druhé politické vraždě v témže roce: jejich kolega a opoziční politik Muhamed Bráhmí byl před svým domem v tuniské residenční čtvrti několikrát postřelen neznámými útočníky.

K incidentu došlo ve chvíli, kdy byly vztahy mezi opozicí a vládnoucí „Trojkou“, koalicí, které dominovala umírněná islamistická strana Nahda, obzvláště napjaté. Vláda totiž v červnu předložila už několikátý návrh ústavy, který se setkal s hlasitým nesouhlasem ostatních stran. Asi šedesát z 210 poslanců po zprávě o Bráhmího smrti z parlamentu vystoupilo. Opozice podpořená tuniskými osobnostmi a stovkami protestujících se pak přesunula jen o několik metrů dál – před sídlo parlamentu ve čtvrti Bardu. Několik týdnů trvající protesty měly jasný požadavek: rozpuštění parlamentu a odchod islamisty vedené trojkoalice.

Musíme něco udělat

Opozice si stála za svým – Trojka nedokázala politickým atentátům zabránit a ztratila tak svoji legitimitu. Musí odejít. Vláda ale měla i po odchodu několika desítek poslanců v parlamentu pořád pohodlnou většinu, a práce na ústavě mohla pokračovat. Parlament byl přece zvolený demokraticky v nedávných volbách a Nahda získala velkou podporu voličů. Proč by se měla tak silného mandátu po takové chvíli kompletně vzdát? Nahdu navíc děsila představa nedalekého Egypta, kde armáda v červenci po velkých protestech vládnoucí islamisty sesadila a začala je masově zavírat do vězení.

Zatímco politici na obou stranách nechtěli ustupovat, situace v ulicích se vyhrocovala. Nedaleko shromáždění v Bardu se setkali i příznivci Nahdy a počáteční slovní přestřelky s opozicí místy přešly v násilí. A demonstrace se rychle rozšířily i do chudého vnitrozemí, kde ostatně celé arabské jaro před téměř pěti lety začalo. Lidé zapalovali policejní stanice a místní pobočky Nahdy, a střety s policií si vyžádaly první oběť.

„Všichni jsme byli přesvědčeni, že musíme jednat,“ vzpomíná na tehdejší krizi s potenciálem přerůst v násilný konflikt předseda parlamentu a šéf koaličního partnera Nahdy Mustafa bin Džáfar. Ten své kolegy 6. srpna překvapil, když na plenárním zasedání prohlásil, že pozastavuje práci parlamentu, v té době jediné demokraticky zvolené instituce v zemi. A právě tehdy uzrála myšlenka na vytvoření nyní tolik skloňovaného Kvartetu.

Čtyři organizace

Mezi čtyřmi organizacemi ověnčenými Nobelovou cenou míru jsou tuniské odbory, známé pod svým francouzským akronymem UGTT, Tuniská liga na obranu lidských práv a Národní spolek tuniských právníků. Jsou to historicky zásadní organizace, ve kterých se za vlády dvou minulých prezidentů, autokratů Burgíby a bin Alího, sdružovala opozice, a kterým se i přes nelehké podmínky víceméně podařilo udržet si na režimu nezávislost. Jejich členové navíc sehráli klíčovou roli při revoluci proti bin Alímu – organizovali protesty napříč tuniskými regiony a nepřestali, dokud neodstoupil jeho poslední ministr. Současně se v jejich kancelářích domlouvaly politické plány na přechodné období.

Silná historická pozice, neutralita a k tomu dobré kontakty na politiky zprava do leva z nich učinily ideální vyjednavače. Především šéf odborů Husín Abásí v Tunisku platí za jakousi šedou eminenci, která se se všemi dobře zná a je široce respektovaná. Tři organizace reprezentující převážně zaměstnance k sobě navíc přizvaly Tuniský svaz průmyslu, obchodu a řemesel, tedy organizaci sdružující zaměstnavatele, aby byly zastoupeny opravdu všechny zájmy. A mohlo se začít.

Vůle jednat

Stovky hodin vyjednávání mezi šéfy čtyř zmíněných organizací a zástupci důležitých politických stran včetně těch nezastoupených v parlamentu v říjnu přinesly svoje ovoce. Kvartetu se podařilo prolomit politický pat a dostat všechny včetně Nahdy k jednomu stolu, kde tak mohla začít jednání Národního dialogu. Strany tu bez ohledu na své volební výsledky byly zastoupeny dvěma osobami, což opozici přesvědčilo, aby se zapojila. Jejich rukama pak prošly veškeré sporné body ústavy, na kterých se předtím politici nedokázali dohodnout. Nahda zároveň přistoupila na to, že její vláda odstoupí a zemi k novým volbám dovedou technokrati.

Nobelovu cenu si za svoje nadlidské úsilí a schopnost dovést politiky ke kompromisu čtyři tuniské organizace určitě zaslouží. Nebýt ale politické vůle hledat dohodu a dělat ústupky na straně opozice a především pak vládnoucí Nahdy, ani sebelepší vyjednavači by letní krizi nedokázali zažehnat.

Nobelovka to nevyřeší

Twitter i Facebook byly v pátek plné gratulací Tunisanů, kteří Nobelovu cenu přijali s velkou národní hrdostí. Jsou slyšet ale i méně optimistické hlasy. „Vypadá to všechno moc hezky, ale my víme, jak to skutečně je,“ říká mi tuniský aktivista Ašraf Aúdí. Po revoluci spolu s přáteli založil neziskovou organizaci IWatch, jejímž cílem je odhalovat korupční praktiky tuniských úředníků a politiků, které byly velmi rozšířené za minulého režimu. A i přes drobné pokroky se podle něj od té doby mnohé nezměnilo. Jeho pohled sdílí i mladý inženýr z Ariany, čtvrti v hlavním městě, kde byl předloni v létě zastřelen opoziční politik Bráhmí. Stěžuje si jak na korupci, tak na šikanu ze strany policie, která před revolucí tvořila hlavní pilíř bin Alího moci. A Nobelova cena na tom podle něj nic nezmění.

Tunisko ale nebojuje jen s pomalou reformou státních složek včetně policie a pokračující korupcí. Protesty proti prezidentovi bin Alímu, které ho nakonec donutily z Tuniska odletět, začaly v chudých vnitrozemských regionech, které trpí vysokou nezaměstnaností a špatnou infrastrukturou. Právě v těchto oblastech se nejvíce daří náboženským extremistům, kteří tu mladé muže verbují pro boj za Islámský stát. Cenu za to zaplatili mimo jiné zahraniční turisté – při útoku na pláž v letovisku Sús letos v červnu zemřelo téměř čtyřicet lidí. Úbytek turistů, kteří se nyní obávají v Tunisku trávit svou dovolenou, ale hospodářskou situaci ještě zhorší.

Další Buazízí

Vysoká nezaměstnanost a špatná sociální situace velké části obyvatel, tedy důvody, pro které, vedle demokracie, lidé vyšli před několika lety do ulic, zůstávají nezměněné. Když světová média v pátek oslavovala roli Kvartetu v tuniském přechodu k demokracii, jen málokdo informoval o tom, že se ve stejný den v pobřežním městě Sfax zapálil mladý muž. I když se o jeho důvodech můžeme jen dohadovat, smutná událost pozorovatelům okamžitě připomněla jiný takový čin z roku 2010 – smrt Muhameda Buazízího, který se tehdy upálil na protest proti policejní šikaně a rozpoutal tím arabské jaro.

Mnozí Tunisané páteční ocenění Nobelovou cenou uchopili jako příležitost k reflexi. A shodují se, že ta opravdová revoluce je teprve čeká. 

Tereza Jermanová

Autorka je spolupracovnice AMO a doktorandka politologie.

Follow @AMO_cz