Hrdinové, které má dnešní Česko

Hrdiny dneska žádné nemáme, to snad vidí každý. Česká společnost je v krizi a tahle země je jedna velká zlodějena!!!!

Tuhle generickou větu jsem si nedávno zkopíroval z jakési diskuse na Facebooku, abych si užil její rozstřelení na kusy.

Tady jsou tři příběhy lidí, které mě zaujaly na předávání filantropických Cen Via Bona (přehled všech nominovaných a oceněných zde). Ty každoročně oceňují mimořádné činy lidí, kteří darují druhým svůj čas, peníze nebo energii. Ukazují, že filantropie není jen pro bohaté, ale že filantropem může být úplně kdokoliv. A že i dnešní Česko má možná své hrdiny, i když jim by se takové označení nejspíš nelíbilo.

Příběh první. Jak přesvědčit 7700 lidí k dobré věci

Před osmnácti lety její vnuk onemocněl leukémií. Ze své nemoci se vyléčil, ale tříletý chlapec, který ležel na vedlejší posteli, zemřel. Kdyby měl dárce kostní dřeně, přežil by. Pro Zdenku Wasserbauerovou, účetní v otrokovické továrně na pneumatiky, to byl zlomový moment života.

Nastudovala si o kostní dřeni vše, co šlo. Zjistila, že v registru je v Česku mnohonásobně míň lidí než třeba v Německu. Kdyby jich bylo více, vyléčilo by se z leukémie více dětí a mladých lidí.

Začala obcházet všechny mladé lidi ve fabrice, aby se do registru zapsali. Přesvědčila jich 300, kteří vyrazili k doktorovi – a šest z nich v následujících letech skutečně dřeň i darovalo.

V posledních 18 letech objížděla školy, přednášela, přesvědčovala dělníky v továrnách. Podle odhadů národního registru dárců díky ní nabídlo svou kostní dřeň okolo 7700 lidí, svou energií tedy zachránila řadu nemocných dětí a mladých lidí. Když jsem jí potkal na předávání filantropických Cen Via Bona, její první otázka byla jasná. „A co ty, už jsi v registru?“ Ne. Zatím. A co vy?

Příběh druhý. Odrážet lidi ode dna

Pomáhat se rozhodl těm, na které společnost kašle.

Tak například: Vojtěch Sedláček zaměstnává postižené a lidi z okraje společnosti. Podniká v mnoha odvětvích, například má byznys se včelími produkty, s plakáty, reklamními předměty, provozuje muzeum a kavárnu.

Vojtěch Sedláček je svéráz. V životě zkusil leccost, byl členem Světového ekonomického fóra, ale i oblastním šéfem svazu zahrádkářů. S lidma jedná přímo, včetně třeba amerického velvyslance, který mu předával Cenu Via Bona za kategorii „Otevírání nových cest“.

Cenu Vojtěch Sedláček dostal za rozjezd projektu Nejřív střecha. Lidé bez domova mohou žít 30 dní pod střechou zdarma. Mají čas a sílu zajít na úřady, pozjišťovat, jestli mají nárok na nějaký příspěvek a kde najít práci. Přijde jim první dávka od úřadu, mohou nastoupit do zaměstnání, přestěhovat se třeba na ubytovnu.

Vojtěch Sedláček je v celé věci ten, který je nejvíc vidět, ale pochopitelně je projekt výsledkem stovek hodin práce mnoha lidí, a také spolupráce s neziskovkou Naděje. Co je důležité, funguje to: zatím projekt využilo 140 lidí bez domova. Více než polovině z nich se skutečně podařilo odrazit se ode dna.

Příběh třetí. Srdcař

„Sedm minut před koncem operace zhasnou světla. Jsem rád, že se nám to stalo v momentě, kdy už šijeme kůži... ve světle tří mobilů. Je to skoro dojemné, jak se tady pachtíme při moderních svíčkách v těhle podmínkách. Sbližuje to lidi i národy. Než stačím dopsat operační protokol, naváží postřeleného pacienta...“ To je krátký úryvek ze zápisků chirurga Tomáše Šebka (na Cenu Via Bona nominován v kategorii "Srdcař") z jeho afghánské mise, kde pracoval v nemocnici Lékařů bez hranic. Často od rána do rána, kdy operoval těžká zranění hlavy, srdce, všeho.

Pro Lékaře bez hranic pracuje v zemích, kde je válka nebo které zasáhla přírodní katastrofa. Na Haiti se spřátelil s tlumočníkem Lyonelem, který se chtěl stát lékařem. Tomáš zjistil co a jak a zařídil Lyonelovi a celé rodině stěhování a zázemí v Česku. Shání peníze na jejich živobytí a sám přispívá na Lyonelovo školné. Cílem je, aby se Lyonel vrátil se svým vzděláním na Haiti, takové lidi totiž země potřebuje. 

Před týdnem zasáhly afghánskou nemocnici Lékařů bez hranic, kde Tomáš před pár měsíci při světle z mobilů operoval, rakety. „Zemřelo tam 12 afghánských zdravotníků, všechny jsem znal. Několik z nich bylo mými přáteli,“ říká.

Za rok by chtěl vyrazit na další misi.