Armáda? Jedna ruka netleská

Statisticky se alespoň jedna starostlivá maminka zeptá na to, jestli nebudeme kvůli novému brannému zákonu vysílat naše české hochy do zahraničních misí, kde mohou nejen ztratit svoji duši přispíváním k nemorálním „agresivním výbojům“ jiných velmocí, ale navíc i ztratit svůj vlastní život.  Pravděpodobně padne otázka na aktuální téma – v dnešním kontextu je to vyslání 21 českých vojáků na pomoc s ochranou hranic Maďarska. Může následovat dotaz, zda má armáda vytipovaná místa, kam by mohla vyslat své příslušníky. Všechny spojuje to, že jde o tzv. cimrmanovské zbytečné otázky (původně v kriminalistice).

Naši armádu si udržujeme jako pojistku pro zajištění existence státu proti vnějšímu nepříteli. Primárně tedy proto, aby v situaci, kdy o tom rozhodne vláda, organizovaně zabíjela jiné lidi, kteří vojensky napadnou nás nebo naše smluvní spojence v rámci Severoatlantické aliance. Nasazení českých vojáků v Afghánistánu, což, předpokládám (možná mylně), je ten „agresivní výboj,“ vycházelo z mandátu mise na vynucování míru schválené českým parlamentem na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN (tedy včetně Ruska a Číny). Od roku 2015 pak mise pokračuje díky souhlasu vlády Afghánistánu. Jednalo se také o první a, doufejme, na dlouhou dobu poslední aktivací článku 5 Washingtonské smlouvy NATO o společné obraně v reakci na útoky z 11. září 2001.

Podobně je to s vysláním českých vojáků do Maďarska. Zájem o popis toho, co tam vlastně čeští vojáci budou dělat, je logický, ale veřejnosti a médiím vesměs uniklo, že se v menší míře armáda a ve větší míře ministerstvo obrany a vláda dopustily na parlamentu v podstatě „obchvatného manévru“. Čeští vojáci nejedou do Maďarska cvičit, jak bylo toto vyslání oficiálně schváleno vládou (cvičení Balaton 2015), ale podporovat maďarskou armádu v oblasti logistiky (polní kuchyně) a ženijních prací (zemní vrták) v rámci jejího operačního nasazení při ochraně maďarské hranice. Došlo tak přinejmenším k porušení „ducha ústavy,“ neboť zahraniční nasazení, byť jako nebojové podpory, by mělo podléhat, a za normálních okolností vždy podléhá, parlamentnímu schválení.

Stejným zásahem mimo terč je i úloha armády při vytipovávání míst pro potenciální zahraniční nasazení. V tomto směru nese primární odpovědnost vláda potažmo ministr obrany. Ti Armádě České republiky vytyčují úkoly ozbrojených sil tak, aby odpovídaly národním zájmům země. Úlohou vojáků je konstatovat, jestli operaci, jejíž provedení diktuje politický zájem, je schopna AČR provést, případně jakými prostředky do ní přispět. Jinými slovy armáda jde tam, kam ji vládnoucí politici řeknou, aby šla. To je základ primátu civilní sféry při podřízení ozbrojených sil politickým cílům společnosti.

Dlouhodobě se v odborných kruzích kritizují politici za to, že nejsou schopni naší armádě poskytnout ani jasné zadání, ani odpovídající finance. Nespočívá ale alespoň část problému v neschopnosti veřejnosti rozlišit mezi úlohou armády, ministerstva obrany a potažmo parlamentu, a umění klást ty správné otázky? Armáda České republiky patří právem k nejrespektovanějším institucím našeho státu – důvěřuje jí 75 % populace. Ministerstvo obrany a parlament veřejnost vidí spíše na opačném pólu, často neprávem.

Blog byl připraven v rámci projektu Tam a zpět: reflexe zkušeností českých účastníků vojenských a humanitárních misí podpořeném Ministerstvem obrany České republiky.

Jakub Kufčák

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz