Další kolo německého jaderného ping-pongu

Kolik chybí na pohřeb

V polovině září informoval týdeník Der Spiegel, že podle předběžných výsledků odborného posudku, který si zadalo německé ministerstvo hospodářství, nevytvořili provozovatelé jaderných reaktorů dostatečné rezervy na jejich úplnou likvidaci. E.on, RWE, Vattenfall a EnBW sice na tento účel už vyčlenily 35,8 miliard eur, ale ty stačí jen na odstranění jaderných elektráren samotných. Na nalezení a vybudování konečného úložiště odpadu bude potřeba dalších třicet miliard. Problém spočívá v očekávaném zhodnocení rezerv – zatímco elektrárenské koncerny počítají někdy s nominálními úroky ve výši až 4,7 % a vždy předjímají kladné reálné úroky, posudek vychází z daleko nižších hodnot. V centrálách elektrárenských společností se brání tím, že při vytváření rezervy byly dodrženy veškeré zákonné podmínky. Trhy si to stejně vyhodnotily po svém a krátkodobě poslaly akcie RWE a E.onu o 14 % dolů. Poslední zpráva ovšem mluví o tom, že rezervy by stačit mohly.

Tak to nevyšlo

Pochybnosti nahrávají německému ministru hospodářství Sigmaru Gabrielovi a jeho tažení proti plánu některých koncernů odštěpit jaderné elektrárny do nových dceřiných společností. Podle současné legislativy by totiž mateřský koncern přestal po pěti letech za reaktory ručit. Sigmar Gabriel chce legislativní cestou zabránit, aby se problematické reaktory „zaparkovaly“ dostatečně daleko od vlastního koncernu. Možná se to nakonec obejde bez nového zákona – v polovině září koncern E.on oznámil, že si tedy nakonec své reaktory ponechá a nevyčlení je do nové společnosti Uniper, ve které mají skončit všechna fosilní aktiva.

Jen se neradujte

Nicméně šéf E.onu Johannes Teyssen si neodpustil poznamenat, že Gabrielův návrh je patrně protiústavní. Podle navrhované úpravy by totiž koncerny za reaktory ručily až do úplného konce, a to i v případě, že by ztratily kontrolu nad dceřinou společností. Ručit za něco, co nemá člověk pod kontrolou, je ale značně riskantní (a být k tomu přinucen možná protiústavní). Než čekat na výsledek politického procesu, rozhodl se E.on neprovokovat. Mimochodem, plán ministra Gabriela nevzbuzuje žádné nadšení ani v Bádensku-Wittembersku – tamní zemská vláda, spolu s některými obcemi a okresy, totiž vlastní koncern EnBW, který má ve svém portfoliu několik reaktorů. Finanční odpovědnost za uskladnění jaderného odpadu by nesli i tamní daňoví poplatníci.

Jaderný fond?

I když jaderné elektrárny zůstanou u mateřských koncernů, ve kterých se jako v E.onu ponechají ta hodnotnější, zisková aktiva, obavy nekončí. Co když koncern zkrachuje a černý Petr stejně nakonec zůstane v rukou vlády? Zabránit by tomu mohl fond, do kterého se převedou úspory na pohřeb jádra v Německu. S tím elektrárenské společnosti souhlasí, ovšem s malou změnou – do fondu by se převedly nejen našetřené prostředky, ale i reaktory. Z jejich strany se jedná o elegantní řešení, protože tím by pro ně celá záležitost skončila. Pro stát to není zrovna vábná představa, vždyť na jaderný pohřeb by nějaké miliardy chybět mohly.

Ani stát nemůže vše

Aby toho nebylo málo, vrátila se na stránky novin žaloba o náhradu škody, kterou Vattenfall podal proti německému státu za rozhodnutí o uzavření jaderných elektráren z roku 2011. Vedle nemalé sumy, 4,7 mld. eur, přidává žalobě na brizanci skutečnost, že Vattenfall tak učinil u arbitrážního soudu v USA. Evropská komise se sice na tento postup švédské firmy dívá skepticky, ale to nemusí nic znamenat. Aby bylo vše sicher, podal Vattenfall, stejně jako RWE a E.on, obdobnou žalobu ještě u Spolkového ústavního soudu.

Mač ani zdaleka nekončí. Brzy by se poprvé měla sejít odborná komise s jedním jediným úkolem – vymyslet, jak se vypořádat s koncem jaderného věku v Německu.

Vyšlo 14. října 2015 na energymotejlek.com.