Skutečně Polsko čeká konzervativní armagedon?

Polské parlamentní volby ukázaly tři obecné trendy, které mnohé překvapily. Za prvé, polští voliči podobně jako v Maďarsku a na Slovensku touží po stabilitě. Současně nerozlišují, zda je vyvažování moci vhodné či nikoli. Za druhé, obdobně jako v obou zmíněných zemích je emoční substance politiky v podobě tematizace národa mnohem výrazněji přítomna než v České republice.  To se ukázalo na příkladu vítězství strany Právo a spravedlnost (PiS), kdy strana nabídla svoji vizi státu v podobě občana-Poláka angažovaného pro rozvoj země. Občanská platforma (PO) tento svůj občanský potenciál užila ve volbách v roce 2011 a nyní nebyla schopna nabídnout odpovídající příběh. Tento fakt ukazuje, nakolik je nutné vnímat širší společenský vývoj a nikoli jen osobní soupeření. Za třetí, v Polsku stále existuje poptávka po obskurních politických formacích od Ligy polských rodin (úspěch ve volbách v roce 2005), přes Janusze Palikota v roce 2011, až po Pawla Kukize v letošních volbách. Tato hnutí naplňují poptávku části voličů po stranách obviňujících vše kolem sebe bez jakékoli soudnosti.

Z širšího pohledu volby ukázaly, že dělicí linie polské politiky je stále založena na emočním znázornění utváření národa. V tomto pohledu PiS předvedlo zdařilou a ve srovnání s minulými lety umírněnou kampaň. PO doplatila na rozdrolení svého ideologického tábora a samozřejmě na břímě představující 8 let vládnoucí zodpovědnosti.

Skutečně tedy přichází konzervativní armagedon srovnatelný s Viktorem Orbánem? Ačkoli budou mnozí nesouhlasit, tak se domnívám, že nikoli. Polsko je pestrá země, ve které se nachází několik silných liberálních a konzervativních intelektuálních center. V Maďarsku prakticky neexistuje nic jiného než Budapešť. PiS je po vládní zkušenosti z let 2005 - 2007 mnohem poučenější a rétorika budování státu v době vládní odpovědnosti se na rozdíl od Fideszu zakládá na reálné hrozbě v podobě sousedního Ruska. Viktor Orbán vybudoval systém, který je určen výhradně pro domácí „publikum“, kdežto Polsko touží po mezinárodním uznání. A tohoto faktu jsou si stratégové PiS velmi dobře vědomi.