Jak se daří Američanům v Africe?

Americké humanitární mise v Africe jsou známou věcí. AFRICOM v podstatě o ničem jiném nahlas nemluví, jakmile ale ztlumí hlas a nejlépe i světlo, už padají slova jako „válka“ nebo „válečná zóna“. Investigativní novinář Nick Turse o celé této tajné záležitosti nedávno vydal moc pěknou knížku, která určitě rozčílila nejednoho zaměstnance Ministerstva Obrany.  Dokazuje zde, že zásady americké přítomnosti v Africe, jež si stanovili sami Američané, si lze upravit k obrazu svému a slavný pojem „minimal footprint“, čili minimální šlépěje, může přeci jenom zanechat hluboký otisk.

Kdybychom se rozhodli hledat největší americkou vojenskou základnu v Africe, patrně bychom začali u velkých a silných afrických států. Opak je pravdou. Největší americká základna se nachází v Džibutsku, státečku na rozháraném Africkém rohu.

Co je tak atraktivního právě na Džibutsku? Určitě jeho lokace. Tento na Afriku miniaturní stát leží v Adenském zálivu při vstupu do Rudého moře, kterýžto je velmi frekventovanou lodní cestou. Takže bod za ekonomické myšlení. A pak je tu jeho relativní stabilita. Když se podíváme kolem, máme tu Jemen, Somálsko a Eritreu, takže nic moc.  Klidná Etiopie zase nedisponuje přístupem k moři a Džibutsko se tedy stává jasnou volbou. Zatímco jsou obyčejní investoři přitahováni klidem, tichem a novou silnicí do vnitrozemské Addis Abeby, americké jednotky zde mají stabilní základny, odkud mohou zasahovat proti neklidným sousedům v regionu. Práce je tu dost, o tom není pochyb.

Stačí připomenout somálské piráty, milice al-Šabáb spojené al-Qáidou, Eritreu, jejíž režim v represích předčil Severní Koreu a stal se světovým číslem 1 (mimochodem, zpráva OSN o současné situaci k nahlédnutí zde – člověk hned lépe pochopí, proč tolik Eritrejců sedá v Libyi na lodě) a nakonec Jemen, nejnovější projekt Saúdské Arábie, kterážto získala na seznamu represivnosti 3. místo a i přesto předsedá Radě OSN pro lidská práva. Oblast Afrického rohu je zkrátka pro Američany atraktivní region, protože je tu vždy do čeho střelit.

Ráj bezpilotních letounů

O tom svědčí nedávno vydané The Drone Papers. Výborná reportáž magazínu The Intercept, jež od svého zdroje obdržel přísně tajné dokumenty o americké politice vraždění v Afghánistánu, Jemenu a Somálsku. Čtení je to strhující, jen je škoda, že málo známé. Z dokumentů vyplývá řada zajímavých čísel – například téměř 90% zabitých nejsou určené cíle. I přesto jsou ale označováni jako EKIA – čili nepřítel zabitý v akci, civilista necivilista. Konkrétněji například do konce června 2012 bylo pro Jemen schváleno (prezidentem USA) 16 „cílů“. Na ty bylo provedeno 54 náletů bezpilotním letounem a zemřelo minimálně 293 osob, z toho potvrzených 55 civilistů.

Nebudeme teoretizovat, jestli je Američanům jedno, na co přesně střílí, zůstaneme u toho, že bojují s takzvanou „tyranny of distance“. Střílí se naslepo, protože Afrika je velká a všude je daleko i pro drony. Kde bezpilotní letadla v Iráku či v Afghánistánu letí sto padesát kilometrů, v Africe je to trojnásobek. A proto americké základy na Černém kontinentu rostou jako houby po dešti. Největší a oficiálně jedinou stálou americkou základnou v Africe je ale stále Camp Lemonnier v Džibutsku, kde je personál v počtu více než čtyři tisíce mužů. Ty ostatní mají ale také solidní základy. Díky vojenským cvičením, výstavbě, poradcům, bezpečnostní spolupráci a výcviku jsou Američané přítomni v 90% afrických státech. 

V říjnu bylo například posláno 300 mužů do Kamerunu, aby bojovali proti Boko Haram. Další vojáci jsou v problémových zemích: v Keni, Čadu, Burkině Faso, Nigeru, Ugandě a Etiopii. Krom toho jsou ale zaměstnanci Ministerstva obrany nastálo umístěni ve 45 afrických státech.

Nečekán, nezván....

Samozřejmě, není všechno jenom o válce. Ve hře jsou i peníze. 29. června prezident Obama podepsal prodloužení projektu Agoa, který se od roku 2000 stará o výměnu zboží mezi USA a Subsaharskou Afrikou. V roce 2014 se jejich vzájemný obchod vyčíslil na 73 miliard dolarů. Pro zajímavost, obchod Afriky s Evropou se pohyboval okolo 140 miliard a Číny s Afrikou okolo 200 miliard. Není tedy divu, že Američané začínají být nervózní. Půda pod nohama jim pomalu hoří i právě v „domovském“ Džibutsku.

Tam se nyní zájmy americké střetnou s těmi čínskými – Čína se rozhodla podpořit své ekonomické snahy v regionu výstavbou vojenské základny v severním regionu Obock. Američané jsou, jak jinak, znepokojeni, ačkoliv to je zatím vše, co se situací dělají. Čínská vojenská přítomnost ostatně narůstá v celé Africe – 700 mužů bylo nasazeno v Jižním Súdánu, aby chránilo čínské obchodní zájmy, a další stovky se účastní na mírových misích. Pro africké země je ale tato rivalita jedině přínosem – více vojenských základen platí více nájmů a rivalové budou nuceni jeden druhého přeplácet, jak se už v Džibutsku ostatně děje.  Zatímco USA platí 63 milionů dolarů ročně, Čína už platí celých 100 milionů.

Američany zatím ale netrápí cena nájmu jejich kousku země, obávají se, že čínská přítomnost ohrozí jejich operace. Džibutský prezident Guelleh se totiž, v návaznosti za kritiku, kterou sklidil v Kongresu za své autokratické chování, obrátil na Čínu a uzavřel s ní (mimo jiné) kontrakt za 185 milionů dolarů na podíl na strategickém přístavu, ležící v blízkosti Camp Lemonnier. A tak musí Američané přemýšlet, jestli brzy nenastane čas přesunout svou jedinou stálou základnu jinam.

Možná, kdyby se tolik neprotivili Guelleho snaze nechat se v dalším roce znovu zvolit za prezidenta, bylo by jim v Džibutsku lépe. Ale jednou se holt uvázali k exportu demokracie do celého světa, tak se tohoto ideálu přeci nemohou jen tak vzdát.