Netolerovat netoleranci nestačí

„Není možné tolerovat netoleranci“, řekl Cyril Höschl, renomovaný český psychiatr, když varoval před náboženským fanatismem. Co také není možné tolerovat, je ignorace, jak dříve navrhla Maya Angelou, americká černošská spisovatelka. Skryté poučení spočívá v tom, že právě ignorace reality může k netoleranci vést. A je to právě netečnost ke znalosti, která se zdá být v Česku na vzestupu. 

Markéta, firemní sekretářka, mě při nedávném obědě podrážděně upozornila, že nejvýznamnější autority muslimského světa neodsoudily tzv. Islámský stát (ISIL). Tuto informaci si přečetla v týdeníku Reflex, ve článku Benjamina Kurase. Někdejší spisovatel však uzamkl Markétu a dalších asi 60 000 čtenářů nejprodávanějšího českého týdeníku ve světě fikce: Nejenže ISIL odsoudili akademici z nejpřednější islámské Univerzity Al-Azhar. Zástupy nejprominentnějších muslimských učenců z celého světa podepsali Lettertobaghdadi.com, otevřený dopis, jenž je nejucelenějším odsouzením ISIL, který kdokoli dosud napsal.

Robert, významný právník, zase svým kolegům vyprávěl, že mezi běženci jsou teroristé. Přečetl si to v jiném článku, kde pan Kuras napsal, že „přítomnost džihádistů mezi migračními toky potvrzují evropské rozvědky“. Je zřejmé - třebaže to nevyzrazuje nic o mechanismech terorismu, - že mezi migranty se mohl zamíchat násilnický fundamentalista. Nedaleko těla jednoho z pátečních sebevražedných atentátníků v Paříži se našel syrský pas, se kterým běženec překročil řecké hranice. Samotné tvrzení, že evropské rozvědky potvrdili množství džihádistů mezi migranty je však fámou. Ta vznikla tak, že nejednoznačný výrok řeckého ministra dezinterpretoval Sputniknews, nový mediální outlet řízený z ruské vlády.

Protože pan Kuras se jen cudně snažil upozornit na konkrétní problémy, jimiž projevy islámského radikalismu bezesporu jsou, Markétu a Roberta nemohla postihnout epidemie etno-náboženské fantasmagorie. Jiný známý publicista naproti tomu čtenářům Reflexu napsal: „[Islámská] civilizace nastrčila do hnízda [západní civilizace] kukaččí vejce. Upletla na Západ bič z jeho vlastních ctností – milosrdenství, soucitu a snášenlivosti.“

Milosrdenství, soucit a snášenlivost ale pochopitelně nejsou vlastnosti, kterými se „západ“ může od „islámu“ odlišovat. V návalu kulturní výjimečnosti právě takto Jefim Fištejn připomněl představu, která se na západě ujala už v devadesátých letech: muslimská pátá kolona. Je tato představa odůvodněná? „Islámská civilizace“ je nabobtnalé heslo pro skupinu věřících, skládající se z půldruhé miliardy lidí, kteří žijí na území rozkládajícím se od Marakéše po Jakartu. Obvinit je kolektivně z podvratnictví a zrady bez předložení jediného důkazu, je groteskní ozvěnou McCarthyismu.

Vědomá ignorace reality

Publicisté z týdeníku očividně následovali své nápady tak daleko, až opustili realitu. To stejné někdy činíme všichni. Mnohem strašlivější než zavádějící představy o uprchlících a islámu, jsou však naše vědomá rozhodnutí si tyto představy ponechat.

Obě poslední hlavy našeho státu smetli ze stolu Výzvu vědců proti strachu a lhostejnosti, ve které skupina akademiků prostě volala po důsledném ověřování informací o uprchlících – a rovném zacházení s nimi. Bohumil Pečinka, novinář z Reflexu, zase označil vznik webové stránky, kde chce Člověk v Tísni stavět na pravou míru lži o islámu, za předzvěst „ideopolicie“.

Obava pana Pečinky zastírá poučení, že jsou rozdíly mezi fakty, popisy, úsudky, názory a dojmy. Bude-li světoznámá nezisková organizace opravovat faktické nepřesnosti a zavádějící popisy obohacovat o kontext, z jaké přesně strany se na nás valí dystopie George Orwella? Mezi druhy faktů a nápadů důsledně rozlišuje pramálo lidí, všude na světě. Opovržení ke zdánlivě neškodnému ověřování informací je však zřídkakde vidět tak často jako v Česku.

Pan Pečinka přitom ve stejném článku napsal, že „celosvětová propustnost hranic s sebou nese nárůst terorismu a zločinnosti.“ Podle Eurostatu však od roku 2003 zločinnost v Evropě pozvolna klesá. A souvislost mezi terorismem (jenž je daleko nejčastější na středním východě), se dvěma nedávno podepsanými dohodami o volném pohybu osob – v Evropě (Schengen) a Střední Americe (CA-4) – se zdá dost vágní.

Lingvista Karel Oliva a psychiatr Cyril Höschl zase měli z výše zmíněné Výzvy dojem nedostatečné učenosti. Sami přitom spoléhají na tak pochybné zdroje, že předpokládají, že „kamenování za předmanželský sex“ je vestavěnou součástí islámského pojetí práva.

Prostudujete-li však ukamenování podrobněji, nakonec najdete v celém muslimském světě jeden (1) fungující stát, jenž schvaluje realizovaná ukamenování: Irán. Ve všeobecně známých případech tomu bylo za nevěru. De iure ukamenování umožňuje pětina ze všech zemí s muslimskou většinou.

Goerge Quattrone a Edward Jones z Princetonské univerzity ukázali už před třiceti lety, že lidé mají tendenci dobře rozlišovat v chování jednotlivých členů skupiny, ve které se cítí doma (in-group), zatímco jednání cizí skupiny (out-group) tíhnou vnímat jako jim všem společné. Proto bychom se měli alespoň trochu snažit být citliví k nuancím ve vzdáleném muslimském světě.

Z vrtochu současnosti se to nestane brzy. Většina z těch, které muslimové upoutávají, se zajímá o to, co říká poslední novinový titulek, a jak zpanikařit příště. I proto budou zítra na Albertově politické spolky Úsvit a Blok proti islámu se zřejmou podporou prezidenta republiky vymalovávat spojnice mezi pátečními teroristickými útoky v Paříži, „islámem“ a uprchlíky. Je naší možností obrátit naši pozornost tam, kde nejen netolerance, ale ani ignorace není akceptována. Pokud totiž netolerujeme jen netoleranci, hrozí nám, že se netolerantními staneme sami.