Britské návrhy jako hrozba nebo příležitost pro EU?

S předsedou vlivného právního výboru Evropského parlamentu docentem Pavlem Svobodou se většinou v názorech na evropskou politiku shodnu. Jeho text “Cameron chce Unii vyděračů, pak rozloží království” zveřejněný na Echo24, který se týká podnětů britského premiéra Davida Camerona na reformy EU před referendem o setrvání Velké Británie v EU, představuje do značné míry výjimku. 

Z pohledu ČR je určitě nejproblematičtější britský návrh omezení volného pohybu osob vůči některým členským státům (rozumí se těm novějším –  jako jsme třeba my). Je přitom třeba poznamenat, že nejde o pobyty krátkodobější (např. pracovní jednání nebo dovolená), u kterých by se nic neměnilo, nýbrž o dlouhodobější pobyty nad 3 měsíce. V tomto lze výtce Velké Británie rozumět. V v rámci volného pohybu osob v EU se na ni valí vysoké počty osob zejména z východních zemí EU (z ČR relativně málo, i když ne zcela zanedbatelně). Tito lidé často zatěžují poměrně štědrý sociální systém Velké Británie anebo ochotou pracovat za poměrně nízké mzdy snižují celkovou mzdovou hladinu pro občany Velké Británie. Jak jsem ale opakovaně zdůrazňoval při jednáních během nedávné návštěvy evropského výboru Senátu ve Velké Británii, toto je hlavně britský vnitrostátní (jistě politicky obtížný) problém nastavení sociálního systému. Zkoušet ho řešit přenesením na evropskou úroveň návrhem omezit zásadu rovnosti všech občanů EU není principiálně dobré a asi také nemá moc šancí na podporu ostatních členských států, určitě tedy ne ČR. 

Pavel Svoboda považuje britský požadavek na posílení role národních parlamentů v rozhodovacích procesech EU za "vlamování do otevřených dveří", protože, jak píše, je to "představitelné, příslušné snahy už existují řadu let”. To jistě existují, ale bez valného výsledku. Posledním velmi názorným příkladem je iniciativa na zřízení instituce evropského veřejného žalobce. Kvůli ní před několika lety velká část národních parlamentů (včetně našeho) aktivovala nejrazantnější mechanismus, který mají k dispozici pro zabránění iniciativ Evropské komise – tzv. žlutou kartu. To je dost unikátní situace, protože potřebný počet nesouhlasících národních parlamentů není snadné dát dohromady. Přestože současná komise deklaruje větší respekt k hlasu národních parlamentů, tak ale přípravy na zřízení úřadu evropského veřejného žalobce byly (byť ve změněné podobě) znovu oživeny.

David Cameron navíc ve svém dopise mluví také o roli národních parlamentů i nad rámec jejich současné (velmi slabé) role kontroly subsidiarity a proporcionality (t. j. toho, jestli Evropskou komisí připravená legislativa neporušuje princip, že na celoevropské úrovni se mají regulovat jen ty věci, které nelze nejméně stejně dobře regulovat na úrovni jednotlivých členských států, a jestli navrhovaná legislativa je přiměřená zamýšlenému cíli). A to je úplné novum, to žádné vlamování se do otevřených dveří není. Zatím nikdo ani nenaznačil, že by takovéto dveře vůbec mohly existovat. Osobně si myslím, že pro nápravu demokratického deficitu EU (který Velká Británie velmi vnímá) by rozhodně stálo za to vzít tento návrh vážně. 

Cameronův odpor vůči stále užšímu svazku EU odmítá Pavel Svoboda jako populismus poukazem na text Smlouvy o Evropské unii. Myslím ale, že Cameron (stejně jako mnozí Britové) reaguje spíše na mnohá nedávná prohlášení představitelů EU (a také zejména Německa), kteří těsnější integraci EU považují za nutný směr vůči takovým hrozbám, jako je Islámský stát, migrační krize, ekonomické problémy některých členů (přesněji řečeno, jednoho člena) Eurozóny apod. Tady je důležité vnímat, že nás Velká Británie jako svrchovaný stát v zásadě staví před volbu: buď těsnější integrace EU, ale bez Velké Británie; anebo s Velkou Británií, ale bez pokračování prohlubování integrace. Mám sice vážné pochyby, že je to z hlediska Velké Británie moudrý postoj, nicméně to je jejich věc. Naše věc je, jak se k tomu postavit. I když se mi tato volba vůbec nelíbí, shodnu se s Pavlem Svobodou, že se přeji, aby Spojené království v EU zůstalo. Co to přesně bude znamenat z hlediska (ne)prohlubování evropské integrace musí být předmětem dalšího pečlivého vyjednávání. 

Také souhlasím s Pavlem Svobodou v tom, že současný postoj Velké Británie je vlastně trochu vnitrounijním vyděračstvím. Obzvláště zvláštní je to, že i kdyby EU na požadavky Velké Británie přistoupila a kvůli nim se změnila, tak Velká Británie stejně může veřejným hlasováním z EU vystoupit. Přesto mám za to, že s výjimkou omezení volného pohybu osob, což je problém, který by měl být řešen jinak, jsou britské návrhy docela rozumné a měly by být projednány se vší vážností a bez apriorního odmítání. Zdaleka ne všechno v EU běží optimálně a sil a času na změnu se trochu nedostává. I když jsou britské požadavky ve své podstatě tak trochu vyděračské, zkusme je chápat jako příležitost pro pozitivní a užitečnou proměnu společenství, které při všech svých neduzích asi nemá rozumnou a reálnou dobrou alternativu z hlediska udržení našich hodnot v nejednoduchém světě.