Tři mýty o uprchlících, imigrantech a evropské uprchlické krizi

Je většina uprchlíků ve skutečnosti ekonomickými migranty?

Panuje rozšířený názor, že uprchlíci jsou především ekonomickými migranty. Například slovenský premiér Robert Fico tvrdil (aniž by citoval jakékoli věrohodné zdroje), že 95% všech uprchlíků jsou ekonomičtí migranti. V podobném duchu prohlásil maďarský premiér Viktor Orbán, že „drtivá většina“ migrantů v Evropě nejsou uprchlíci.

To je však věcně chybné.

Podle informací OSN, 62 % migrantů snažících se letos dostat lodí do Evropy bylo ze Sýrie, Eritrey a Afghánistánu, tedy zemí trpících válkou, diktaturou či náboženským extremismem, což znamená, že tito lidé mají téměř vždy právo na azyl v Evropské unii. Když k tomu přidáme uprchlíky z částí Nigérie, Dárfúru, Iráku a Somálska, procento legitimních uprchlíků se ještě o mnoho zvýší. Tvrzení, že většina současných migrantů jsou ekonomičtí migranti, je tedy mýtus. 

Rozlišování mezi migrantem a uprchlíkem je velice důležité; podle Úmluvy o uprchlících z roku 1951 jsou evropské země povinny poskytnout ochranu žadatelům o azyl, kteří mohou dokázat, že utíkají před válkou či pronásledováním. V případě ekonomických migrantů utíkajících před chudobou však povinnost tyto osoby přijmout neexistuje.

Několik českých politiků vyjádřilo podobné názory jako Orbán a Fico, nejhlasitěji především prezident Miloš Zeman a ministr financí Andrej Babiš. Jak ale ukazují výše uvedená fakta, předpoklady, ze kterých Orbán a Fico vycházejí (konkrétně, že evropská migrační krize se projevuje zejména v oblasti kontroly hranic a repatriace migrantů, nikoliv v přemístění migrantů a jejich následné integraci), jsou chybné.

Jsou sociální a integrační systémy evropských zemí schopny vypořádat se s takovým počtem uprchlíků?

Evropská unie má více než 500 milionů obyvatel. OSN odhaduje, že do Evropy dorazí v roce 2015 přibližně 850 000 uprchlíků. To je nárůst populace o něco více než 0,1 %. Ačkoli je tento odhad OSN konzervativní a pravděpodobně bude překonán, i tak by množství uprchlíků bylo nepatrné v porovnání s celkovou populací a zvládnutelné, jelikož ne každý přicházející do Evropy bude mít nárok na azyl.

Pokud dále vezmeme v úvahu neúměrné množství uprchlíků přijímaných zeměmi jako Německo či Švédsko, je jejich rozvržení po Evropě značně nerovnoměrné. Ani chystané kvóty na přerozdělení uprchlíků situaci příliš nezmění. Česká republika má podle nich přijmout 4306 uprchlíků, což činí nárůst populace o 0,04%. Vzhledem k minimálnímu přijímání uprchlíků v ČR v posledních letech je tak argument, že uprchlíci představují kulturní hrozbu či ekonomickou zátěž a břemeno pro český sociální systém čistě neopodstatněným rozdmýcháváním strachu ve společnosti.

Potřebuje Evropa imigranty?

Evropa nutně potřebuje imigranty. Demografický deficit je na dohled. Jednoduše řečeno, dnes se v Evropě rodí příliš málo dětí na to, aby bylo možné udržet průběžné systémy sociálního zabezpečení a zajistit tak péči o stárnoucí obyvatelstvo. Britský deník Guardian nedávno popsal tento negativní scénář jako dokonalou demografickou bouři, která ohrozí ekonomický růst celého kontinentu.

Jako příklad můžeme použít Německo. Německá vláda očekává, že při současném tempu růstu se německá populace sníží ze současných 81 milionů obyvatel na 67 milionů obyvatel do roku 2060. Podle Evropské komise je míra porodnosti v České republice nepatrně vyšší než v Německu, avšak stále pod evropským průměrem. Pro český sociální a zdravotní systém by tak další pokles populace měl až devastující efekt.

Švédsko je jednou ze zemí, které se aktivně snaží zabránit této demografické kalamitě. Švédský premiér Stefan Löfven řekl, že „uprchlická krize je v současnosti velkou výzvou, avšak také přínosem“ a upozornil, že je potřeba uprchlíky integrovat, aby se předešlo budoucím demografickým problémům.

Alternativa k integraci uprchlíků je často nazývána „kontrolovanou imigrací“. Nicméně v případě zemí Visegradské čtyřky (V4) je kontrolovaná imigrace v dostatečném měřítku pro řešení demografického problému spíše iluzí. Země V4 patří mezi chudší regiony EU a již delší dobu trpí vysokou mírou (ekonomické) emigrace do zemí západní Evropy (v případě ČR to platí v omezené míře, např. u některých profesí). Skandinávii či západní Evropu také trápí podobný demografický vývoj, avšak na rozdíl od nich nejsou země V4, mimo jiné i kvůli narůstající xenofobii, zdaleka tak atraktivními pro nově příchozí kvalifikované pracovníky.