Na večeři s pašeráky

Do Izmiru jsme dojeli kolem poledne poté, co nás vykázali z dalšího příhraničních města. Cesta trvala snad věčnost, z hranic je to přes tisíc kilometrů a Turci jsou v řízení nepředvídatelní. Utrpení dlouhé jízdy zmírňuje jenom krásný výhled na lesy, hory a staré hrady. Samotný Izmir, stará Smyrna, je pravděpodobně krásné město. My z něho viděli jenom zlomek. Syrský aktivista v Gaziantepu nás poslal na náměstí Basmane, na kterém se uprchlíci setkávají s pašeráky, překupníky a vůbec shánějí všechno, co potřebují na cestu přes moře. A tak místní stánkaři (tureckého i syrského původu) zaplnili regály vedle džínů záchranným vestami, baterkami, bójkami, nafukovacími kruhy a vším, co člověka může zachránit před utopením. Obchodníci jsou to obratní, to se jim musí nechat.

Na ulicích v této části města korzují kromě Turků hlavně Syřané, i když jsem zaslechla pár Afghánců a Íránců. Hodně z nich tu našlo domov a provozuje nějaký krámek, ti další zde nachází přestupní stanici. Přichází sami nebo z rodinami a jejich poznávacím znamením jsou batohy a tašky. Kvůli této velké koncentraci jsme si toto místo zvolili jako naši základnu. Vybrali jsme si narychlo hotel se slušným zázemím, jehož majitel se později ukázal jako antiuprchlický xenofob. Naštěstí.

Naše první procházka městem nám nic moc neřekla. Zjistili jsme pouze, že zde Syřané žijí a že vše důležité probíhá na onom náměstíčku. Vybrali jsme si tedy vyvýšené místo v druhém patře kavárny Sindibád a pozorovali davy proudící pod námi. Rodiny s dětmi zabraly místa, kde obvykle muži pokuřují dýmky, z taxíku vystoupili mladí muži s batohy a zamířili do hlubin protějšího podniku. Zvolili jsme následující strategii. Každý půjdeme jinam a zkusíme vytěžit co nejvíce informací.

Nejdříve odešel Hassan a zamířil k moři. My jsme vyšli zároveň a Tomáše ihned zaujala skupinka vylézající z taxíku. Oslovil je doufaje, že mluví anglicky, ohlásil se jako novinář a kluci chápavě pokývali hlavou. Dál jejich jazykové schopnosti nesahaly a já přispěchala s arabštinou. Prý jedou do Řecka, a jestli chceme jet s nimi. Řekli jsme, že jo a odebrali se zpět do kavárny na sklenku čaje. O minutu později se ukázalo, že kluci svoje znalosti angličtiny přehnali a naše ledabylé outfity v nich vzbudily dojem, že pravděpodobně odněkud také prcháme. Naproti nám se posadil zavalitý muž a z jeho chování bylo jasné, že jsme na obchodním jednání. Nějakým omylem jsme se ocitli večeři s pašerákem lidí do Evropy a naše zcela nepřipravené krytí se začalo psát samo, zatímco skrytá kamera byla nenápadně vložena do klopy.

Samozřejmě, jsme z Čečny, k čemuž nám napomáhá fakt, že Čečnu a Česko si stejně polovina světa plete, o Čečně lidi ví jen to, že má něco dohromady s Ruskem a ani jednomu jazyku nikdo nerozumí. On pocestuje po vodě a já po souši. On pojede zítra, pokud bude dobré počasí, já zůstanu déle a jakmile mi smskou potvrdí, že je v Řecku, zaplatím smluvených tisíc dolarů. Bude ze mě rukojmí ve smluveném hotelu. Loďka to bude velká, osm a půl metru. A pojede přímo z Izmiru do Řecka. Pasy samozřejmě ukážeme. Abú Ahmed a jeho libanonský přítel Mustafa se v byznysu vyznali. Mustafa pašuje lidi z Libanonu a Abú Ahmed je nakládá na lodě. Oba se tvářili jako míliusové, zaplatili čaje, klukům zaplatili večeři. Vypadali převelice ochotní nám zaplatit i noc v jejich nasmlouvaném hotelu. V tu chvíli přišlo více než vhod, že Tomáš neumí arabsky a já jsem jen blbá holka. Bohužel, my už hotel máme, ale já zapomněla, jak se jmenuje. Ale je asi dvacet minut chůze, tam u moře. Jestli tedy chtějí jít s námi. Pro zavalitého pašeráka s krátkými nožičkami se naštěstí dvacet minut chůze ukázalo nepřekonatelnou překážkou a tak se nám podařilo zmizet na hlavní třídě se slibem, že se zítra potkáme v kavárně a zavoláme si.

Věc ještě ale nebyla u konce. Řada lidí v ulici věděla, že jsme novináři, další věděli, kde bydlíme a Mustafův hotel byl jen patnáct metrů od našeho. Dali jsme si tedy okružní pochod kolem, abychom se o půl hodiny později, poté, co jsme pašerákům řekli, jak daleko jdeme, zjevili u našeho hotelu, před kterým postával Mustafa a telefonoval. Pozdravili jsme ho a na dalších dvacet minut si sedli s kilem mandarinek na patník za roh. Následovalo další posedávání, čekání a chození, abychom zabili čas. Pravděpodobně bychom takto kroužili nocí donekonečna, protože náš přítel se uhnízdil na židličce u hlavního vchodu, kdybychom zázrakem nenašli druhý vchod na recepci.

Teď tedy sedíme v hotelu, plánujeme brzký ranní odjezd a výmluvu, kterou Abú Ahmedovi pošleme přes Wassup. Přeci jenom, ačkoliv se pašeráci chovali jako milí chlapíci a gentlemani, máme v živé paměti, co nám říkali uprchlíci. Noži a pistolemi ozbrojení muži je skopávali do člunů, a když se někdo vzpíral, neváhali ho donutit silou. My sami jsme viděli v rukou mužů jen tazery – jedinými viditelným ozbrojenci na náměstí byli policisté. Těm bylo ale zhola jedno, jestli se jim pod nosem domlouvá ilegální přeprava lidí, hlavně že od majitele kavárny dostanou kebab co nejdříve. Tolik tedy k dojmům z Izmiru, zítra nás tu už neuvidí.