Vývoj posledních měsíců v Afghánistánu dokládá, že ukončení mise Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF) v prosinci 2014 znamenalo nebývalé zhoršení bezpečnostní situace v zemi. Nedávné, i když efemérní, dobytí severoafghánského Kundúzu Tálibánem ukazuje na navyšování vojenských schopností tohoto hnutí. Navíc k incidentu došlo v blízkosti tádžických hranic, kde je současný Tálibán nejsilnější. Zejména v případě nestabilního Tádžikistánu jsou na místě obavy z přenesení konfliktu na jeho území. Země zaprvé prodělala krvavou občanskou válku mezi lety 1992 až 1997, jejíž následky jsou zde patrné dodnes. Zadruhé byla základnou pro Islámské hnutí Uzbekistánu. Organizaci, která oficiálně žádá svržení režimu Islama Karimova v Uzbekistánu a v letech 1999 a 2000 vedla proti vládním jednotkám Kyrgyzstánu a Uzbekistánu takřka konvenční vojenské kampaně – tzv. batkenské války. Její síly byly do velké míry rozprášeny poté, co asistovala spřátelenému Tálibánu v boji proti americké invazi na sklonku roku 2001. Při americkém bombardování Mazár-e Šaríf v listopadu 2001 byl zabit její vůdce Džuma Namangání.
Měkký podbřišek impéria
Právě obava z šíření radikální islamismu z Afghánistánu a částečně sousedního Íránu byla jedním z klíčových faktorů, kvůli kterým se sovětské politbyro na sklonku roku 1979 rozhodlo zahájit invazi do této středoasijské země. Je však třeba podotknout, že sovětská intervence byla kromě toho motivována snahou pomoci hroutícímu se režimu místní komunistické strany – Lidově-demokratické strany Afghánistánu. V intencích Brežněvovy doktríny, která hlásala, že je povinností Sovětů zajistit, aby v zemi, kde jednou vznikl socialistický režim, takový režim zůstal napořád, neměla Moskva ani moc na vybranou. Válka v Afghánistánu probíhá kontinuálně od prosince 1979 až do dnešních dní, není proto divu, že ovlivnila celospolečenskou strukturu a každým rokem je těžší a těžší si představit, že by se mohl obnovit mír.
Sověti stejně jako vojáci NATO po nich a Britové před nimi se museli kromě vojenského protivníka také potýkat s geografickou realitou Afghánistánu. Tato země velikosti Francie má přibližně 32 milionů obyvatel, avšak je funkčně rozdělena kvůli velehorám Hindúkuš s vrcholky přesahujícími výšku 6 tisíc metrů, které se nacházejí v jejím středu. Na druhou stranu právě Hindúkuš by mohl do budoucna přinést rozvoj a prosperitu. Podle amerických průzkumů se zde nachází minerální bohatství v hodnotě mezi 900 miliardami až 3 biliony dolarů. Kromě geografické členitosti země představuje slepenec mnoha etnických skupin s protichůdnými zájmy. Paštunové sice představují přibližně 40 procent populace, ale významné jsou i další etnické skupiny jako Tádžikové, Hazárové, Uzbeci a Turkméni. Až na výjimky mají tyto národnostní skupiny část své populace v sousedním státě či jsou dokonce v sousedním státě titulárním národem, což vede k různým separatistickým snahám. Matyáš Zrno, bývalý šéf civilní složky českého provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru považuje za největší problém působení ISAF v Afghánistánu kulturní rozdíly. Není to podle něj výmysl, ale skutečnost ovlivňující významným způsobem aktivity západních států v Afghánistánu. Zejména je podle něj důležité si uvědomit, že zdejší společnost je silně kolektivistická, protkána klanovými vazbami a například podplácení je naprosto běžné. Do vývoje této mnohdy nárazníkové země také často zasahovaly okolní velmoci. Právě u vzniku Tálibánu stál program americké CIA Cyklón. Jeho cílem byla podpora afghánských mudžahedínů v boji se Sověty, tak aby zde vznikl „sovětský Vietnam“. Tehdejší operativci CIA však asi neměli moc tušení o tom, že cvičí protivníka, se kterým se bude o 20 let později potýkat jejich vlastní armáda.
Česká intervence
O tom, že válku v Afghánistánu není možné vyhrát tradičním způsobem, se přesvědčila i česká armáda, která v zemi působila právě v rámci ISAF. Její nasazení v Afghánistánu představovalo největší a nejambicióznější projekci české vojenské a civilní moci v moderních dějinách. Výjimečný byl zejména projekt českého provinčního rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Lógar. Česká vojenská a civilní složka přispěla svým dílem ke stabilizaci a rozvoji země. Česká armáda získala touto cestou neocenitelné zkušenosti a dovednosti. „Zda byla česká pomoc zdařilá, ukáže čas a i to, zda po odchodu jednotek bude oblast Lógaru stabilní a nezávislá,“ řekl o českém příspěvku k rekonstrukci Afghánistánu brigádní generál Pavel Adam. I přes relativní úspěchy České republiky v Afghánistánu se prozatím zdá, že bez alespoň částečného setrvání spojeneckých vojsk v zemi se Tálibánu podaří ovládnout některé oblasti země a navíc by také mohlo dojít k šíření radikálního islamismu do sousedních zemí.
Za tři nevětší chyby spojeneckého postupu v zemi lze považovat otázku geografických podmínek, financování Tálibánu a časového rámce působení v zemi. Zaprvé lze konstatovat, že stejně jako v sovětském případě nasadili spojenci nedostatečné množství mužů a techniky a tak plně kontrolovali pouze hlavní sídla a infrastrukturu. Velké části venkovských oblastí zůstaly pod vlivem Tálibánu. Zadruhé se spojenci nedostatečně zaměřili na omezení finančních zdrojů Tálibánu, kterému se podařilo proměnit Afghánistán v hlavního světového producenta opia a tak úspěšně financovat svoji vojenskou kampaň. Zatřetí velký vliv na úspěch mise ISAF mělo stanovení pevného termínu odchodu Američanů ze země prezidentem Obamou. To v podstatě znamenalo, že čas hrál do karet Tálibánu, kterému stačilo vyčkávat, než většina spojenců opustí Afghánistán. Podle Matyáše Zrna Tálibán v posledních letech mistrně zvládl také propagandu, ve které zdůrazňuje, že spojenecké síly jsou okupanti. To proti nim staví nejen islamistické skupiny, ale i některé afghánské patrioty. Lze říci, že hlavním cílem ISAF bylo stabilizovat situaci v zemi na takovou úroveň, aby si s povstáním mohla poradit sama afghánská armáda. Tohoto cíle se však dosáhnout nepodařilo. Jak vyplývá například z nedávného incidentu v Kundúzu, bez setrvání alespoň omezeného spojeneckého kontingentu v zemi může Tálibán ohrožovat i centrální oblasti země. Z bezpečnostního hlediska je tak situace v zemi stejná jako před čtrnácti lety.
Blog byl připraven v rámci projektu Tam a zpět: reflexe zkušeností českých účastníků vojenských a humanitárních misí podpořeném Ministerstvem obrany České republiky.
Václav Lídl
Autor je analytikem Výzkumného centra AMO
