Reportáž z afgánských převaděčských doupat

Původně jsme hledali Syřany, ale cesta do Češme, na jih od Izmiru, nás dovedla přímo do afghánského převaděčského doupěte. Nebylo těžké ho najít. Věděli jsme, že se jedná o rozestavěný hotelový komplex na bodě velmi blízko řeckému ostrovu Chios a na místě nás podrobněji nasměrovaly davy uprchlíků, bez pochyb pochodující jedním směrem.

Proniknout do samotného komplexu se ukázalo snadné. Bránu střežil sice muž a smečka štěkajících psů, ale dvěma osobám s batohy nebránil vejít. S Tomášem jsme přišli až za tmy. On si situaci zmapoval o dvě hodinky dříve a pak jsme se vrátili jako nejistý a zmatený pár utíkající z jižního Ruska. Naší pohádce každý věřil-Tomáš coby nemluvící cizími jazyky a jeho vyděšená, hloupě koktající žena. Přijali nás za své a ubytovali nás s ostatními.

Uprchlíci v afghánském táboře u Češme obývají prázdné domečky, dříve zamýšlené jako ráj turistů nedaleko krásné pláže. Domečky nemají dveře a okna jsou uzavřena závěsy ze starých ručníků. I přes veškerou ubohost místa, chlad a zimu, při vstupu do ubikací se každý vyzuje, jak káže jejich zvyk. Plíseň nepřízeň, mokro nemokro. Pašeráci roznáší i deky a rozlévají čaj. Kdo má hlad, je nakrmen.

Je to zvláštní místo strachu, nedočkavosti a solidarity.

Každý pašerák má své lidi a jen a pouze ty nakládá do člunů. Ceny jsou pokaždé jiné – od pětseti eur po tisícovku, kterou po nás žádali v Izmiru. Na lodě se ale někdy musí čekat. Odjezd může být přerušen počasím, příliš malou skupinou na danou loď, nebo policejními hlídkami. My měli být odbaveni ráno, tedy Tomáš měl být, já ho jako vzorně manželka pouze doprovázela.

A tak jsme čekali. První loď odplula a druhá měla být naše. Zrovna v tuto chvíli se turecká vláda rozhodla ukázat svou moc. Skupinka policistů a vojáků napochodovala do areálu a nahrála vyděšené davy do chumlu, který následně pochodoval k připraveným autobusům. Nás si všimli okamžitě, ale ruský příběh přijali snadno i zde. Když jsem se s hranou hrůzou zeptala jednoho z policistů, jestli nás posílají do vězení, uklidnil mě. Berou nás pouze zpět do Izmiru.

Už plné autobusy byly doplněny dalšími lidmi z Češme a jediný pašerák, který byl lapen s námi, prohodil pár slov s policií a naskočil do auta a zmizel. Když jsme se vrátili (velmi rychle díky autu), pašeráci už tam dávno byli a nafukovali lodě. Zatímco my jsme tedy mířili do Izmiru, jim deportace nehrozila. Všichni totiž ví, jak to tady chodí. Ve dveřích se mladý Afghánec bavil s policistou, zdálky to vypadalo, že se znají. Oba se smáli a pokuřovali cigarety. „Víte, že se vrátíme.“ Říkal mladík. „Víme. Ale až se vrátíte, odplujte rychle. Velmi rychle.“ Kývli na sebe a autobus odjel. O nebezpečnosti uprchlíků věděli policisté své. Nechali autobusy odjet samotné a jejich řidiče nechránil byť jen jediný muž. Nespletli se, Afghánci se v klidu usadili a jeli, ačkoliv nevěděli kam.

Absurdnost celé razie se ukázala po poledni, když nás autobusy vysadily u autobusového terminálu v Izmiru. Zde si všichni koupili lístky a odjeli zpátky. Jediným výsledkem tedy zůstalo popíchnutí turecké ekonomiky, protože na uprchlíky už zde čekaly taxíky a minibusy. Zbytečná a směšná ukázka síly. Další takovou jsme uviděli odpoledne, když kolem pláže zakroužila hlídkující loď. Pašeráci z povinnosti vyfoukli člun a ukryli ho do lesíku, loď udělala dvě kolečka a zmizela. Chlapi člun vynesli, znovu nakoukl, naložili lidmi a vypravili na cestu.

Na náš člun se zase čekalo, kdo ví, z jakého důvodu. Začali jsme házet žabky a trefovat se do železné krabice na skalisku. Každý okolostojící Afghánec si také alespoň jednou hodil a dav spokojeně zamručel, když kámen překonal dosavadní rekord. Nevypsanou soutěž vyhráli pašeráci.

Lodě se zde vypravují ve dne i v noci. Někdy se prázdné vracejí, jindy kormidelník vyskočí a nechá starou loď v rukou cestujících, kteří se za pochodu učí ji kormidlovat. Pokud se ale lodě vracejí, vracejí se v noci. To jsou jediné chvíle, kdy se na pobřeží svítí. Jsou zapálený velké ohně, aby se čluny mohly bezpečně přiblížit. Jinak nakládání probíhá za tmy a řevu žen a dětí. Jsou to frustrující okamžiky, obzvláště, když dojde k rozdělení rodin.

Cesta na řecký Chios není dlouhá. Nekvalitní čluny ale ztrácejí vzduch a lidé se modlí. O tom, že modlitby ne vždy stačí, svědčí fakt, že snad každý má záchrannou vestu. Malé děti chudých kreativních otců jsou oblepeny prázdnými petlahvemi. Záchrana přichází ve chvíli, kdy přijíždí ke člunům řecká loď, která uprchlíky bezpečně odnaviguje ke břehu. Když je za den člunů hodně, břehy Chiosu jsou poseté desítkami oranžových vest.

První kroky vedou do registračních centra, následně do tábora, a když jde všechno hladce tak pak dál, trajektem do pevninského Řecka. Afghánci jsou v tuto chvíli na cestě necelý měsíc, Syřané několik dní. Další dny je ještě čekají a nikdy neví, kde budou spát další noc. Svorně ale doufají, že nejhorší mají za sebou.