Ruský návrat k reformám?

Letošní poselství ke členům Federálního shromáždění bylo svým způsobem zvláštní. Nedá se říci, že by Vladimir Putin přednesl nějakou novou ideu či oznámil nějakou převratnou iniciativu. Právě naopak, nezvykle kriticky promluvil o stavu země, ve které má již patnáct let naprosto rozhodující slovo. Kritizoval korupci, o ekonomické situaci mohl říci jen to, že není zas až tak špatná, jak by se mohlo z různých vyjádření zdát. Prezident Putin v tomto pohledu není zdaleka osamocen, a to ani co se týče nejvyšších ruských představitelů. V podobném duchu promluvil ve svém rozhovoru pro deník Vedomosti i ministr ekonomického rozvoje Uljukajev. Situace v ekonomice je podle něj špatná a zlepšení je v nedohlednu. Aby všeho nebylo dost, stát zasahuje do podnikání neustálým měněním podmínek, kdy ve jménu zisku několika miliard rublů, stát ztěžuje podnikání podstatné skupině obyvatel. Celkově si tak ruské elity začínají přiznávat, že jejich hospodářská politika není až takovým úspěchem, jak se snažily dlouho předstírat.

Není ani divu, že je stále více slyšet bývalý ministr financí a jeden z tvůrců hospodářské politiky prvních let prezidentství Vladimira Putina Alexej Kudrin. Kudrin je přitom považován za ekonomického liberála, stoupence přísné rozpočtové disciplíny (právě on zřídil Stabilizační fond, který Rusku pomohl proplout relativně hladce krizí let 2008-2009, než v roce 2011 z vlády odešel, respektive byl odejit, na protest proti nesmyslnému utrácení na zbrojení, olympiády či různé sociální programy, které jen zhoršovaly situaci). Kudrin, v současné době předseda Výboru občanských iniciativ, nešetří kritikou současné hospodářské politiky. Přestože zastává podobnou rétoriku jako někteří představitelé opozice, nelze jej mezi opozici řadit. Na rozdíl od opozice Kudrinovi Vladimir Putin stále důvěřuje a je ochoten mu i naslouchat.

Ruská ekonomika naakumulovala problémy, které nelze svést pouze na západní sankce, které navíc podle ruských představitelů nehrají již téměř žádnou roli, a dokonce ani na dále se propadající ceny ropy. Ty samozřejmě neumožňují zakrývat nedostatky, jako je složitá situace v ruských regionech. Zatímco bankrot Novgorodské oblasti bylo možné považovat za technický (v důsledku opožděných plateb z centra se zpozdila platba i jednomu z věřitelů, což vede k danému statusu), situace v mnoha dalších regionech je více než obtížná. Z velké míry za to mohou i takzvané „květnové sliby“. Na jaře 2012 Vladimir Putin ohlásil rozsáhlé zvýšení platů státních zaměstnanců. Problém je, že tyto platy jsou vypláceny z prostředků regionů, ale slib vznikl v centru, aniž by regionům byly navýšeny prostředky.

Rusko se také dlouho věnovalo posilování svého velmocenského statusu, což se ukázalo být jako drahý špás. Celkové náklady na zimní olympijské hry v Soči se vyšplhaly na cca 55 miliard dolarů; další výdaje polyká modernizace armády. Rusko vložilo prostředky do zrušeného projektu plynovodu South Stream, nejistý je i osud dalšího projektu Turkish Stream. Nejasné jsou náklady na operace na Ukrajině, inkorporaci Krymu, vojenskou operaci v Sýrii. V rámci hospodářské spolupráce nabízí Moskva půjčky svým potenciálním partnerům jako Egyptu (až 25 miliard dolarů). Jedná se přitom jen o částečný přehled, i když na druhou stranu je třeba zmínit, že ne všechny prostředky jsou nutně nenávratně ztraceny (větší část financí na olympiádu šla do infrastruktury, přičemž jejich přínosnost je jen velmi těžké nyní určit). V souvislosti s některými projekty bude také nutné poskytnout podporu bankám, které se podílely na jejich financování. Jde hlavně o státní Vněšekonombank (úvěrové operace v ní řídil syn šéfa prezidentské administrace Ivanova), ale problém mají i další finanční ústavy. Zjednodušeně řečeno, zásoby z tučných let jsou projedeny. Jen deficit státního rozpočtu za letošek dosáhne podle oficiálních údajů tří procent, a je otázkou, nakolik nejde o zbožné přání ruských představitelů.

Příjmová stránka rozpočtu pak samozřejmě trpí nejen vlivem nižších cen ropy (v době psaní tohoto textu se barel ropy Brent prodává za cca 40 dolarů), ale i poklesem poptávky. Jednoduše řečeno, na světových trzích panuje v současné době převis nabídky nad poptávkou, Evropu nevyjímaje. To samé lze říci i o zemním plynu, kde Rusko navíc ztratilo v důsledku politických rozporů hned dva významné zákazníky, tedy Turecko a Ukrajinu. Zatímco v případě první země může jít ještě o dočasnou situaci, u Ukrajiny lze mluvit o setrvalém stavu, a to jak v důsledku poklesu průmyslové aktivity, tak i v důsledku úspor a hledání nových dodavatelů. Pro Rusko, které je svými příjmy na ropě naprosto závislé, je to samozřejmě velmi nepříjemná situace. Žádné další zdroje nelze ani nalézt uvnitř ekonomiky, která i podle optimistického scénáře ministerstva ekonomického rozvoje poroste v roce 2016 maximálně o jedno procento.

Vedle problémů v čistě ekonomické oblasti ale zůstávají i ty, které trápí Rusko dlouhodobě a mají co do činění s řízením státu. Jak se zmiňoval i sám Putin ve svém projevu, hlavním tématem je jednoznačně korupce. Nelze si nevzpomenout na Chodorkovského projev z roku 2003, kdy mluvil o rozsáhlé korupci v zemi. Tento projev, který tehdy Putina viditelně rozladil, bývá označován za počátek problémů ruského oligarchy vedoucích až k jeho uvěznění. Nyní musel Putin přiznat, že korupce je tématem a že tedy, byť to samozřejmě nezaznělo, měl Chodorkovskij pravdu. S korupcí souvisí i vliv státních orgánů na ekonomiku. Podnikatelé jsou vystaveni bezpočtu kontrol a nařízení, nezřídka si protiřečících. Paradoxně i zde lze poukázat na počátky vlády Vladimira Putina, kdy právě reforma rozdělení pravomocí státních orgánů měla odstranit překrývání jejich činnosti, a tedy omezit počet různých kontrol. Rusko se tak jakoby vrátilo kamsi na začátek.

Ruské elity si tak musely přiznat neúspěch současné hospodářské politiky. I když si odmyslíme propad v letošním roce, ani prognózy pro příští léta nejsou nijak povzbudivé. Rusko pravděpodobně nezkrachuje, nicméně směřuje k dlouhému období stagnace. Kudrinův uvažovaný návrat může signalizovat posun k reformám, které nicméně vždy bolí a jsou nepopulární. Změna politiky ale není ani zdaleka jistá.