Čechy Čechům! - ale jakým?

Dne 20. prosince 1886, bezmála tedy přesně před 129 lety, rozbouřil vlny českého národního hnutí článek „Naše dvě otázky“ od provokativního mladého myslitele Huberta Gordona Schauera. Jeho tázání bylo sice zřetelně ukotveno v konkrétní situaci českého národa a jeho politické reprezentace té doby, přesto může být dodnes inspirací. Jednak ve schopnosti pokládat zásadní otázky, jednak v tom, do jaké míry se nacházíme v (ne)podobné situaci.

V části své úvahy se Schauer ptá: „Co jest úkolem našeho národa? Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci? Otázka ta jest ohromného dosahu. Či dostačí, když prozatím dle statistických výkazů tolik a tolik milionů mluví určitým jazykem, má-li tato masa nějakou, jakou takou organisaci a hierarchii, píše-li se jazykem tím – literatura, pěstuje-li se tu hudba, výtvarné umění, divadlo, pořádají-li se schůze a slavnosti a žije-li se se sousedy rozličně, v přátelství nebo v neshodě, dle zděděných názorů a chvilkových nálad obecných?“ Odpověď mu daly zdánlivě dějiny po roce 1918, podruhé po roce 1945 a potřetí po roce 1989, respektive 1992. Je zde bezpochyby po sto třiceti letech národ, který má jak organizaci a hierarchii, jazyk, literaturu, politiku, více či méně vyčpělé slavnosti vlastního sebepotvrzování a především vlastní stát. Navíc, dějinné události ho i vlastním přičiněním dovedly k tomu, že národ a stát tvoří prakticky homogenní jednotku, bez závažnější potřeby vyrovnávat se na „svém“ území s něčím jiným, odlišným. Což na druhé straně značí také skutečnost, že jsme již mnoho desetiletí této zkušenosti prosti. Zůstává však otázka: „Či to dostačí?“ Dávno již zde není potřeba vnitřního vymezování se proti nějaké vyšší nadvládě, potřeba se vyrovnávat s jiným etnikem uvnitř jednoho území. I proto jsme uprostřed své dlouhodobé „spokojenosti“ s tímto stavem o to více zaskočeni nutností vyrovnávat se (ať již s realitou či mediální chimérou) příchodu „těch odlišných“ zvenčí. Nejde nyní ani tak o to, že většina se nechá strhávat strachem, část politických elit se veze na vlně „hnědnutí“, část naopak stojí poměrně jednoznačně na nutnosti humanitárního přístupu a konkrétní skupiny i jednotlivci se vedle toho snaží aktivně pomáhat. Jde o to, že tato společnost není na podobné vnější otazníky připravena. Důvody mohou vycházet z dlouhodobé pohodlnosti, přirozených obav, obecné vlažnosti k nějakým jednoznačným hodnotám. Jakkoliv jde o aktuální výzvy, mnohé z reakcí tkví v minulosti. Jak jinak by bylo možné ve veřejném prostoru bezostyšně zpochybňovat základní principy lidských práv? Přihlásili jsme se k nim v listopadových dnech roku 1989 jen proto, že s nimi byla následně spojena i očekávání ekonomické výhodnosti? Nepotvrdily nám snad politické elity 90. let, že je tomu skutečně tak? Demokracie nám byla přislíbena jako cesta k prosperitě. Co jiného lze ostatně vyčíst z minulých i aktuálních výroků např. Václava Klause? Krom jiného zaujme vymezení se proti někdejší emigraci s tím, že on a jemu podobní „neutekli“… Patrně však nebyli v situaci nemožnosti kariérního růstu (minimálně), hrozby perzekucí, ohrožení života. Představuji si americké senátory či britské poslance, jak doporučují Ferdinandu Peroutkovi či Pavlu Tigridovi, aby nezneužívali západní sociální systém a nebrali tam lidem práci, aby šli bojovat proti komunismu do své vlasti. V této logice popíráme skutečně základní hodnoty, ke kterým jsme se většinově (snad jen naoko?) léta hlásili – nebylo problém se k nim hlásit, dokud nás to nemohlo nic stát a nebylo třeba nic obětovat. Když to třeba je, dané hodnoty opouštíme a nepotřebujeme.

Hubert Gordon Schauer v roce 1886 ve svém textu mimo jiné pokračuje: „Nuže tedy, jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva? Jako jednotlivec tu není sám pro sebe, nýbrž musí býti obohacením pojmu, specie člověcké, tak ani národ není tu sám pro sebe … Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi svým okolím, např. aby byl přechodiskem mezi romanogermánským Západem a slovanským Východem? ... Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kulturu zcela nový zdroj tepla a světla? “ Klademe si vůbec dnes takové otázky? Potřebujeme je? Nejsme jen obětí prostého pragmatismu, co je aktuálně výhodné? Doba idejí zdánlivě skončila a jsme konfrontováni s počtářským politickým přístupem výhodnosti a nevýhodnosti. Krátkozrakost, krátkodechost, charakter politiky, který však není v mnohém ničím novým. I samotný Schauer svoji úvahu v revue Čas zahajuje slovy: „Naše politika nesahá dále než od případu k případu…“ Není tedy zdánlivě třeba nějaké přílišné skepse. Zdánlivě. Rozhodně nežijeme v době, kdy by si nějaký národ niterně řešil svůj úkol v dějinách člověčenstva. Ostatně, sama kategorie národa se dostala na pejorativní okraj diskursu, kdy každá úvaha spojená s tímto pojmem a priori zavání nacionálním běsněním… Na druhé straně nelze popírat realitu, respektive důvěřivě se upínat k možnosti, že lidé jsou především občané, až poté Češi, Němci, Slováci, Poláči či Syřané. Jsme nyní konfrontování s tím, že identita těch, kterých se nejvíce obáváme, je zakotvena ve velmi radikálním vnímání víry, zatímco náš občanský princip jakoby selhával. Otázku po tom, jakou roli hrajeme v dějinách člověčenstva, si bezesporu neklademe, měli bychom si však klást otázku, kým jsme, kým se cítíme. Je podstatou těch, co žijí na území České republiky příslušnost ke státu, k národu, k náboženství, ke konkrétnímu místu života nebo naopak k Evropě? V posledních desetiletích žijeme jakousi absenci identity, její nepotřebnost, přežitek, prapodivný ohlas dávného 19. století. Aktuální problémy Evropy i širšího světa nás však k této otázce nechtěně vrací. A jsme pak o to více překvapování, že se mnohem výrazněji bude v negativním vymezení objevovat národní/nacionální princip nad tím občanským. Zatím se zdá, že to není realita, je však otázka, kam se události budou dále posouvat. Každopádně, při jakékoliv radikalizaci situace nebude stačit „identita strachu a obav“, ta se s největší pravděpodobností opře právě o národní vymezovací princip. Přitom, pokud kriticky hovořím o prázdnotě naší identity, na druhé straně se v ní skrývá naděje a šance nesporné tradice principu občanského. Ta se však postupně vytrácí uprostřed snahy o bezbřehý konzum…

Vývoj tohoto prostoru prošel během posledního století mimořádně dramatickými zlomy, které zvýraznily či vyzvedly některé obecné charakterové vlastnosti „většiny“. Patří mezi ne bezpochyby jistá opatrnost, uzavřenost a s nimi spojená sebestřednost. Nabourat tyto principy, jež vedou v konečném důsledku k izolaci, je více než složité. Je však jisté, že bez vnímání, zdůrazňování a prosazování hodnot jako je otevřenost, solidarita a spolupráce nebudeme ničím jiným než izolovanými individuálními jednotkami řešícími pouze svůj osobní či lokální prospěch. Hubert Gordon Schauer zakončil svoji úvahu v roce 1886 myšlenkami, které se docela dobře hodí i do naší doby (když s pochopením přijmeme jejich čistě maskulinní dobovou rétoriku): „Dnes je doba vážná, protože zoufale nejasná, plány roztříštěny, očekávání zklamáno: dnes očekávám, že na otázky tyto, ať sebepochmurnější, bude odpovídáno věcně, pokud sami jich příště postupně nezodpovíme. A skutečně nás potěší, vyskytne-li se pokus, na otázky ty odpovědět vážně a věcně i jinde – potěšíme se, neboť nabudeme přesvědčení, že s námi přece ještě není tak zle, a že jsou tu mužové, kteří s opravdovým citem pro vlasť a národ pojí hlubokou úctu k člověčenstvu, jehož jsme organickou částkou, a s ní povznešený rozhled po světě a dějinstvu, mužové, kteří majíce mužné přesvědčení a dovedouce ho hájiti, respektují mužné přesvědčení jiných. A toho je nám hlavně potřebí.“