Mini-Shengen je reinkarnace Rakouska Uherska?

Během mého života jsem o této nostalgii, podobně jako jistě i mnozí z nás, slyšel mnohokrát, asi tak, jako se vzpomíná na své mládí, kdy vše bylo mnohem lepší a všechno fungovalo. Zpravidla se většina zmiňovala o tom, že to byla středoevropská mocnost, která hrála důležitou roli v evropské geopolitice, jako jakýsi vyvažující polštář mezi Ruskem a Německem. Jiní neopomínali zdůrazňovat signifikantní maličkost, že na bankovkách bylo označení ve všech hlavních jazycích mocnářství. Další upozorňovali na jistou náboženskou svobodu, kdy vedle římsko- katolického vyznání se volně praktikalo řecko-katolické, pravoslavné, židovské a nakonec i muslimské. Podobně jako nyní Brusel, byla Vídeň, která zaručovala jistou volnost pohybu (pochopitelně po zrušení nevolnictví), kdy například Češi studovali ve Vídni a naopak, kdy vandrovníci se svými knížkami putovali kam chtěli, kdy řemeslníci vozili své zboží, například sklo až do Cařihradu a formani křižovali mocnářství od severu k jihu a od západu k východu. Jenže Vídeň navíc zastavila postup musulmanských vojsk sultána Sulejmána do Evropy, tedy vlastně ono Kunderovo pronikání asiatství na kontinent, za pomocí sousedních spojenců ze Střední (!) Evropy. Na řadě je nyní Brusel se svými spojenci ze západní Evropy, aby dokázal to samé a aby nám to, ze Střední Evropy, oplatil.

Naše Evropská unie se však hroutí. Ti znalí, to cítí a tuší již dávno. Mne vždy vadila zejména ta přemíra úřednictva a politiků nejrůznějších komisí, rad, soudních dvorů, tribunálů, regulačních orgánů, agentur, parlamentů s hordami poradců a překladatelů za vysoké platy, kteří se musí snažit vykazovat svoji potřebnost vydáváním všech možných či spíš nemožných pokynů, předpisů, zákonů. Tyto davy, které mi nikdy nepřirostly k srdci, protože se jen vezou na chimérické politické vlně, nic neprodukují a mnohdy Evropanům život spíš komplikují, rostly a rostou doslova geometrickou řadou. Vždyť je to zatraceně dobrá živnost, kterou je třeba využít! Kdoví, co bude za pár let? Stačí však poslouchat hlas lidu: evropští vládci nás už ani nechrání. To ovšem všichni vědí a vidí a přesto se, jaksi v zájmu vyšších hodnot a módní korektnosti, nic neděje. Je to tradiční cesta k sebezáhubě od svého prapočátku, podobně jako nabubřele rostoucí firma, která sama sebe požere. Zdá se, jakoby se EU řídila podle zákonů Murphyho: „Kdo něco umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí. Kdo to neumí učit, ten to řídí.“ „Většina politiků mluví o pravdě, ale málokterý ji říká.“ (Nyní se tomu módně říká korektnost, což je eufemismus pro lživost). „Pravidlo politických slibů zní: Pravda se mění.“

Poslední pravda k změně, která je v hledáčku, je slovutný ba přímo posvátný shengenský prostor. Slibovali jsme si od něj cestu k nádherné volnosti pohybu a svobodě, my na Východě jsme tím byli přímo posedlí po trpkých zkušenostech dvou po sobě následujících totalitách. Rychle jsme si na to zvykli a netušili, jak je všechno velmi křehké, zvlášť to, co nevzniklo přirozeným historickým vývojem, ale na pokyn ze shora. Možná tím skrytým cílem ani tak nebyl volný pohyb občanů Evropy, jako spíš volný bezcelní pohyb masivních zásilek zboží, zpravidla kvalitativně ne příliš povedeného, zaplňující východní prostory, devótně žadonící o takzvaně západní komodity a značky, za současné nelítostné likvidace vlastních původních aktivit.

Naši evropští vůdci jakoby neměli v sobě žádnou ostražitost, i když přímo před jejich očima pomalu a nenápadně rostla pátá kolona, hledající také své místo na Slunci. Pomalu si na její přítomnost zvykali a k uchlácholení lidu si vytvořili nesmyslné dogma multikulturalismu. Prostě si s námi udělali krutý žert, experiment typu sociálního inženýrství. Jakoby nikdo z nich nestudoval dějiny, kulturní antropologii či etnografie nebo neměl poradce z těchto oborů, kteří by jim měli vysvětlit, že kultura určité komunity či národa se vyvíjí stovky a tisíce let a nelze s ní zacházet jako se zbožím na trhu a vyrábět z něho bramboračku. Páté přes deváté. Bramboračka je dobré jídlo, ale bramboračka z několika kultur zásadně odlišných není k požití. Je spíš k poblití. I na ty cizácké indiánské brambory jsme se my, Evropané s naším metabolismem, museli zvykat několik století!

Co teprve s cizí kulturou a na pokyn! Jistý multikulturalismus se například v Brazílii vyvíjel několik století cestou utrpení, zoufalství, bezvýchodnosti, s násilnostmi a s otroctvím. Evropští vládci to chtěli zmáknout za pár let a pak klidně řeknou, sorry, kouzlo se nepovedlo.

Měli spíš čekat, že pátá kolona se bude chtít dostat k moci, což je zcela logické a vždy to tak v dějinách fungovalo. To, co se nepodařilo sultánu Sulejmánovi, se podle bývalého diktátora Kaddáfího podaří právě této rychle rostoucí páté koloně. Můžeme si také fatalisticky říct, dobře nám tak. My jsme je stovky a stovky let vykořisťovali a tak se nyní karta obrací proti nám a my budeme ti vykořisťovaní. Podle mých kolegů a některých přátel se to může zdát dokonce i legitimní. Nic přece netrvá věčně, dějiny jsou toho jasným příkladem. A navíc se ta spirála vzestupů a pádů točí stále rychleji a rychleji. Egyptská říše faraónů trvala po staletí než ji rozvrátili Hyksósové, římská říše trvala o pár století méně než ji vyvrátili germánští barbaři, mocný Sovětský svaz trval už jen pár desítek let než se rozpadl pod tlakem Západu a Evropská unie se hroutí ještě po kratší době pod náporem muslimů. A ten přichází, jak už to tak bývá, v historické nazrálé době vnitřního rozkladu Evropy jako takové, která téměř doslova plní patnáct bodů charakterizujících rozpad Říma podle britského historika Edwarda Gibbona z roku 1775.

Posvátná kráva, na kterou se nesmělo donedávna sahat, Shengen, se náhle rozplývá v několika návrzích. Evropa se opět rozpadá na západní a východní. My na Východě, jak říká Benjamin Kuras, máme „čich“ na totality, kterých jsme si zažili o něco víc než ti na Západě. A tak nejdeme moc na ruku současné invazi. Pomáhat ano, ale ne za cenu nekontrolované vstřícnosti ke kladení hadích vajec zla. A jak říká pan Kuras, vezmete si z talíře plného voňavého cukroví, kde budou namíchány dva jedovaté kousky? Nejsem žádný prognostik, ale nelze jednoduše zahodit vývoj a dějiny jen tak. Něco, my z bývalého mocnářství, máme asi v sobě, takže je možné, že bývalá politická mrtvola by mohla pomalu reinkarnovat v nové podobě. Jeden z návrhu mini-Shengenu totiž vysloveně ideu bývalého mocnářství znovu nastoluje. Pouze ty Rakousy chybějí, ale možná se k nám připojí. A možná nejen z nostalgie. Možná z bezpečnosti.

Já bych se ani moc nebránil. Národy Střední Evropy se na rozdělování světa v období kolonialismu totiž „nezapletly“, vůbec se na něm nepodílely a nemají zašpiněné ruce krví vzdálených etnik, z kterých si na Západě vytvářely svůj pokrok a bohatství. Tímto bohatstvím se před námi stále pyšní a vyvyšují a my jsme stále jen ti chudí příbuzní na Východě, kterým stačí pár rádoby módních „západních odpadků“, abychom se pro ně přetrhli. A nyní se diví, že nechceme participovat na davech běženců, kteří si k nim přišli pro svůj díl z naakumulovaného bohatství s patřičným bonusovým úrokem za ta uplynulá století. A zcela logicky se netlačí k nám, ale do bývalých koloniálních mocností. Zatím.

Ano, je zapotřebí pomoc pronásledovaným osobám jakékoliv národnosti i víry. Je to povinnost těch, kteří se mají dobře a lépe než utíkající, zachraňující si svůj holý život. Je to právo a povinnost asylu, který znají i amazonští indiáni. Jenže místo asylu, tentokrát Evropa, současně a přirozeně určuje asylantům přizpůsobení se zákonům země, tentokrát Evropy, nabízející toto bezpečné útočiště. To jsou jasné zásady asylu.

Úmluva o právním postavení uprchlíků přijatá Valným shromážděním OSN 28. července 1951, která je klíčovým dokumentem v oblasti mezinárodní ochrany uprchlíků, to říká zcela pregnantně. V jejím druhém článku první kapitoly se hovoří o všeobecných závazcích: „Každý uprchlík má povinnosti vůči zemi, ve které se nachází, což znamená v zásadě, že se musí podrobit zákonům a nařízením, jakož i předpisům týkajícím se udržování veřejného pořádku této země.“

Budu-li citovat z článku Petra Bílka Střední Evropa je, ale kde? (Literární noviny 18. května 2015) musím souhlasit s jeho vyjádřením, že víc než o určitý geografický prostor Evropy se jedná o pocity, emoce a jak jsme si v tomto nejasném regiónu prožívali dějiny mezi Východem a Západem. Vždyť i ten Východ a Západ se v historii posouval. Středoevropanství máme prostě v sobě, i když to nemůžeme přesně definovat. Hraje v tom i navenek nenápadná role našeho vnitřního „souručenství“ se Slovany a i když nás Rusové okupovali, máme k nim blíž než k Arabům nebo Číňanům. Hraje v tom však samozřejmě i naše západní umístění v slovanském teritoriu, kdy jsem „načichli“ germánským národům a jejich systematičnosti, organizovanosti a pečlivosti. A pochopitelně i západní kultuře, jak neopomíná Josef Škvorecký, ke které máme blíž, jak říká, než k té východní. Nepochybně jsme součástí katolické Evropy a ne té pravoslavné, i když máme víc bezvěrců než věřících. Jenže i ti ateisté to mají pod kůží, ať chtějí nebo ne. Zmítáme se sem a tam a politické tanečky v Evropě s námi smýkají již několik století od jedné unie k druhé či třetí.

Naopak nemohu souhlasit s Petrem Bílkem v tom, že právě v poslední době naší mentalitu ovládlo usilování o návrat do Evropy bez přívlastků. Za prvé v Evropě jsme vždy byli a ta současná, za kterou se považuje západní Evropa, nás mnohé přestává nyní zatraceně rychle lákat, zatímco o to víc ji lákají davy běženců z jihovýchodu Země. Jsou to právě naše mnohaleté zkušenosti, které nás činí ostražitými před číhajícím nebezpečím. Jsem přesvědčen, že převážná většina národa bude raději sdílet společné hranice s Bukovinou, kam se nehrnou davy běženců, podobně jako jinam do naší takzvané Střední Evropy, než se západní Evropou s líhněmi teroristů, mešitami s radikálními imány burcující k svaté válce proti nám bezvěrcům a de facto k získání moci, jako odplatu za útisk v dávné minulosti.

A tak právě proto návrh mini-Shengenu dávající do hry opět takzvanou Střední Evropu, jakousi repliku Rakouska Uherska, by mohl získat nejen její obyvatele, ale i politické představitele. Tato unie, třeba Podunajská, by se pak mohla vyhnout drsným a krutým snahám násilné islamizaci už třeba jen proto, že jsme se v minulosti „nezapletli“. V žádném případě se nejedná o házení flinty do žita či o odmítání pomoci lidem v nesnázi, ale o hodnověrné posouzení vývoje dějin západní a střední Evropy. Česká republika by měla udělat zásadní humanitární gesto a přijmout velký počet prchajících křesťanských Syřanů pronásledovaných pro svoji víru. Pár tisíc jsme schopni inkorporovat do naší společnosti bez problémů, čímž bychom navíc Evropské unii vyrazili karty z rukou ohledně povinného rozdělování uprchlíků.

Ať tedy žije novodobé a moderní Rakousko-Česko-Polsko-Slovensko-Uhersko, samozřejmě po vyrovnání, a zachová si svoji pradávnou kulturu. Možná se k nám časem připojí i pobaltské a balkánské státy, ostatně kam až onehdy sahala moc českých králů, a vznikne silná Střední Evropa, Podunajská unie, opět vyvažující Východ a Západ.