EU v globální politice roce 2016: zatajený dech a chvíle napětí

Hodnocení uplynulého roku ponechme historii. Nový rok přinese Evropské unii z vnějšku jejích hranic mnoho nového. Pracovní skupina Zahraničí působící v rámci think-tanku Evropské hodnoty vybírá tři důležité otázky, ke kterým bude pozornost Unie v roce 2016 směřována.

Turecko v roce 2016: partner k nezaplacení, nebo příliš nákladný darebák?

Evropa si bude muset ve vztahu s Tureckem hledat více odpovědí než kdy dříve. Na jednu stranu nemůže souhlasit s posilováním moci prezidenta Erdogana v atmosféře strachu, v jehož případě hovoří část opozice dokonce o prosazování „konstituční diktatury“. Na druhou stranu ale Unie Turecko potřebuje v řešení uprchlické krize – na pomezí Evropy a Blízkého východu je nyní zapotřebí zodpovědného partnera a plnohodnotného člena NATO v boji s islamismem, nikoliv znovu „nemocného muže na Bosporu“, který buď nebude schopen, anebo ochoten zařadit se mezi hlavní aktéry řešení krize.

Část opozice prezidenta Erdogana hovoří o prosazování „konstituční diktatury“.

Premiér Ahmed Davutoglu na listopadovém summitu uzavřel dohodu s unijními lídry, že Turecko přestane být tranzitní zemí pro uprchlíky na cestě do Evropy. EU se zavázala k vytvoření fondu se 3 miliardami euro, které budou sloužit k vytvoření lepších podmínek pro syrské uprchlíky v utečeneckých táborech i v turecké společnosti. Pokud Turecko zajistí lepší ochranu svých hranic, je EU ochotna přistoupit také na zavedení tzv. bezvízového styku. Zároveň lze očekávat, že tato dohoda by mohla být dobrým podnětem ke stagnujícím přístupovým rozhovorům Turecka s EU. O tom hovořil například turecký diplomat a politik Volkan Bozkir, který se účastnil summitu EU-Turecko na konci listopadu. Jak sám uvedl, vnímal dané setkání jako změnu paradigmatu ve vzájemném vztahu Turecka s Unií směrem kupředu. Přesto tato očividně nová kapitola ve vzájemných vztazích nedokázala například pohnout s dlouhodobě skeptickou pozicí frakce EPP k členství Turecka v EU.

Ačkoliv by posilování vzájemné spolupráce v rámci uprchlické krize a finanční pomoc EU mohly signalizovat příhodný podnět pro přístupová jednání, a tedy europeizaci země, obecné politické klima v Turecku inklinaci země k unijním normám a standardům nenaznačuje. Ve světle některých události, např. centralizace moci v rukou prezidenta Erdogana vystupujícímu proti západním liberálním hodnotám, konfliktu vlády s PKK (Strana kurdských pracujících), tlaku na média či porušování lidských práv aktivistů se však může spíše zdát, že se Turecko se svým politickým vývojem nostalgicky vrátilo zpět k polovině 90. let a na svůj nadějný reformní vývoj v rukou AKP po roce 2000 zapomnělo.

Nejen ze strany tureckých liberálů a demokratů, ale i všech Evropanů, kteří věří v budoucnost Turecka v rámci EU, vyvstává dilema: má Turecko přijímat pomoc EU v naději, že to zmírní přístup vlády k jejím oponentům? Nebo pomoc nemá využít, protože by její přijetí znamenalo zaprodání Turecka a přimhouření očí nad tím, jak vláda pošlapává práva a svobody pro ni nepohodlných občanů?

Bude zajímavé sledovat, jak se spolupráce na řešení uprchlické krize promítne do vzájemných vztahů EU a Turecka. Současné atributy strategického partnerství směřující od EU mají s europeizací země pramálo společného, ačkoliv by si ji Unie jistě přála. Výsledek kooperace však lze jen těžko předpovědět, a proto se není možné vzdát naděje, že vzájemná spolupráce bude mít pozitivní dopad na celkovou Erdoganovu politiku.

Prezidentské volby v USA: Trump prezidentem, a pak už potopa?

Když se zmíní téma prezidentských voleb ve Spojených státech, snad každý si je chtě nechtě spojuje s tváří Donalda Trumpa, republikánského kandidáta a jednoho z pravděpodobných favoritů voleb (dle prosincového průzkumu CNN). Trump známý pro své časté kontroverzní výroky spojené například s urážením žen mohl naposledy mnohé nadzvednout ze židlí svou výzvou, aby všichni muslimové bez výjimky měli zákaz vstupu do USA, čímž otevřeně zapověděl svobodu vyznání zakotvenou v ústavě země, v jejímž čele chce stanout.

Trump je jedním z pravděpodobných favoritů voleb.

Sledovat americké prezidentské volby je zajímavé již z toho důvodu, že z nich tradičně vzejde nejmocnější člověk planety. Z pohledu EU je zajisté zajímavé sledovat také názory kandidátů na různá unijní témata. U zmiňovaného Trumpa jistě zaujmou oboustranné sympatie s ruským prezidentem Putinem. To možná jen nahrává vnímání konfliktu na Ukrajině jako problému pro Evropu, nikoliv pro USA.

Oproti tomu další republikánský hráč, Jeb Bush, je k Rusku ostražitý a považuje Putina za bezohledného pragmatika. Zajímavé by zde mohlo být poukázat na záležitost zřízení protiraketové obrany v Evropě. Lze očekávat, že by v této otázce Bush mohl navázat na svého bratra George, který tento krok ve funkci prezidenta prosazoval. Avšak poslední průzkumy veřejného mínění mohou Bushovi jen těžko činit radost a je otázkou, zda se mu nízkých bodů popularity dostává kvůli jeho jménu, nebo právě navzdory němu. Vzhledem k tomuto vývoji bychom pravděpodobně měli věnovat více pozornosti jménům na vyšších příčkách republikánské kandidátky, jako jsou Ted Cruz, Ben Carson či Marco Rubio.

Postoje lídryně demokratické kandidátky Hillary Clinton na klíčová evropská témata, jako například na protiraketový štít v Evropě, jsou nejisté. Její nejasná pozice k TTIP může být vyhodnocována jako čistě pragmatický postoj, jak si nepozlobit potenciální demokratické voliče, kteří jsou k tomuto obchodnímu paktu skeptičtější. Na straně republikánů má jen slabou a málo početnou konkurenci a zkušenosti s volbami si nese již z roku 2008, kdy ji v primárkách porazil Barack Obama. Se zkušeností s kandidaturou tedy v jejím případě vyvstává otázka, zda se nyní dokáže vyvarovat strategických, manažerských i jiných nedostatků, které trápily její kampaň v roce 2008.

Ačkoliv celosvětově pravděpodobně nejsledovanější prezidentské volby tvoří vděčné téma již půl roku, na výsledek si budeme muset počkat do listopadu. Mezitím začnou na jaře primárky a do léta přinesou jména dvou kandidátů, kteří se o Bílý dům utkají.

Ukrajina: krvavá země navždy?

V rámci pokračujícího konfliktu na Ukrajině lze hned pro první čtvrtinu roku 2016 upozornit na několik událostí, které si zaslouží vyšší mezinárodní pozornost. V prvé řadě by se měly konat volby v separatistických územích na východě Ukrajiny, které byly po protestech Kyjeva přeloženy z podzimu. Oficiální vedení Ukrajiny v čele s prezidentem Porošenkem označilo plánované volby za porušení mírových dohod a od pozdějšího termínu konání tedy očekává, že budou volby připraveny v souladu se standardy OBSE a ukrajinskou legislativou.

Na 21. únor 2016 jsou naplánovány volby v samozvané Luhanské lidové republice (původní datum bylo stanoveno na 1. listopad 2015). Samozvaná Doněcká lidová republika pořádá volby 20. dubna 2016 (přeložené z 18. října 2015). Blížící se volby jsou spojeny s očekáváními na obou stranách. Separatisté požadují, aby Kyjev revidoval ústavní změny schválené koncem srpna, jejichž podstatou je decentralizace státní správy. Zároveň chtějí být zahrnuti do jednání o všech reformách, které se týkají Donbasu. Na druhou stranu Kyjev přímé jednání s povstalci odmítá a může si uchovávat naději, že před konáním voleb opustí donbaský region ruští vojáci i s výzbrojí.

Dosud poslední volby se v separatistických částech Ukrajiny konaly na počátku listopadu 2014. Neuznal je ani Kyjev, ani Západ. Volby potvrdily dosavadní postavení tamějších lídrů samozvaných republik Alexandra Zacharčenka a Igora Plotnického, nicméně událost probíhala až příliš nestandardně na to, aby ji bylo možné nazývat „volbami“. Ve volebních místnostech vítali voliče ozbrojení muži, chyběly seznamy voličů, mezinárodní pozorovatelé přijeli pod hlavičkou organizace seskupené takřka večer před volbami a sestávali především z krajně pravicových politiků. Volby se konaly v rozporu s ukrajinským právem, které se povstalci necítí povinni dodržovat.

Ještě před volbami v Luhansku navíc uplyne rok od uzavření druhé minské dohody z 15. února 2015. Ačkoli mírová vyjednávání zahrnující minskou kontaktní skupinu včetně zástupců Ukrajiny, Ruska, OBSE, Doněcké a Luhanské republiky stále pokračují, výročí Minsku II může být za pokračujícího řinčení zbraní jen těžko oslavováno. Průběžně jsou zaznamenávány eskalace ozbrojených střetů, na obou stranách narůstají lidské ztráty, opakovaně je porušován klid zbraní, přetrvává přítomnost těžkých zbraní, o problematickém přístupu humanitární pomoci do oblasti konfliktu ani nemluvě.

Dle každodenních zpráv monitorovací mise OBSE jsou na Donbasu prakticky dennodenně zaznamenávána porušení klidu zbraní, přítomnost a používání těžké vojenské techniky, která měla být stažena a shromážděna v bezpečné vzdálenosti od fronty, apod. Konání voleb v separatistických územích tedy bude Západem sledováno se značnou pozorností, a to nejen s ohledem na jejich průběh a výsledek. S napjatým očekáváním bude spojeno především to, co volby přinesou Ukrajině dále zmítané konfliktem s Ruskem, a to bez ohledu na to, zda jejich výsledky budou příznivé více pro Kyjev, nebo pro Kreml.

Klára Hendrychová působí jako Manažerka Analytického týmu a Programu osobního rozvoje think-tanku Evropské hodnoty.