Co je lepší pro aplikovaný výzkum? Demokracie nebo diktatura?

Vladimír Kebo, člen předsednictva TA ČR, autor: TA ČR

Člověk se ve svém životě setkává s mnohými zajímavými impulsy a nalézá poučení pro další počínání. Jeden takový podnětný impuls jsem zaznamenal nedávno před jednáním vědecké rady Technické univerzity v Liberci, kde jsme byli pozváni na vernisáž k výstavě „Diktatura versus Naděje“. Ta dokumentuje boj katolické církve za demokracii v České republice v létech po druhé světové válce. Symbolicky navazovala na oslavy dne boje studentů za svobodu a demokracii k 17. listopadu a doplňovala tak mnohé letošní podněty k zamyšlení nad skutečnými společenskými hodnotami jakými jsou například svoboda a demokracie. A jakou to má souvislost s oblastí výzkumu, respektive aplikovaného výzkumu?

Návštěvník liberecké výstavy si může odnést důležité historické poučení stejně jako poznání paralely s aktuálním chováním mnoha lidí na manažerských postech v různých oblastech života. Diktaturu a diktátory nalezneme jak na univerzitách, tak v podnicích nebo v politické sféře. Problémem je zejména skutečnost, že „osvícený diktátor“, který přináší pozitiva a možnost skokového posunu společnosti, je světlou výjimkou. Takového diktátora by skoro šlo akceptovat -  sice potlačuje svobody, ale může být přínosem, pokud koncepčně realizuje určitou vizi na základě znalostí skutečného stavu věci, přičemž vychází z možností daných zdroji, a to od financí až po lidský kapitál. Podstatné by pak mohlo být, že odpadají mnohdy zbytečné diskuze nad zadanými úkoly a nekonečné dohadování o smyslu uskutečňovaných aktivit.

Když to vztáhneme na systém výzkumu vývoje a inovací, asi by v naší demokratické společnosti stačilo, kdyby jednotlivé státní instituce pracovaly koncepčně při respektování dynamických vlastností podřízených systémů. Diktátor, a to ani ten osvícený, by nebyl potřeba. Bohužel téměř nepřetržité reformy a změny v systému výzkumu a vývoje a jeho hodnocení směrují k účelovému chování výzkumné organizace i veřejné vysoké školy. Právě ony jsou totiž životně závislé na státní podpoře.

Veřejné vysoké školy plní přitom zcela nezastupitelnou roli přenosu znalostí na novou generaci. Ve spojení s výzkumem a vývojem a spoluprací s průmyslem jsou klíčovým prvkem konkurenceschopnosti státu. Zásadní pozitivní roli v tom sehrává Technologická agentura České republiky (TA ČR), která svými programy mimo jiné stimuluje a stabilizuje výzkumné týmy vysokých škol zaměřující se na aplikovaný výzkum a vývoj a spolupráci s průmyslovými partnery. Nenahraditelný je zejména její program Epsilon, který vytvořila na základě zadání  vlády  jako nástroj hospodářského růstu a pro naplnění strategických cílů vyplývajících z Národních priorit orientovaného výzkumu a vývoje v systému výzkumu, vývoje a inovací v ČR. Pro efektivní spolupráci výzkumné a podnikatelské sféry jsou pak klíčová Centra kompetence ze stejnojmenného programu TA ČR. Pro kvalitní zhodnocení (komercializaci) výsledků výzkumu, vývoje a inovací pak má zásadní význam program Gama.

Všechny uvedené programy TA ČR vznikly „demokratickou“ cestou, tedy jako výsledek dialogu agentury s ministerstvy, dalšími státními institucemi a partnery znalými v příslušných oborech a jejich perspektivách. Jejich základem jsou podrobné analýzy stavu systému výzkumu, vývoje a inovací, požadavky vlády a sociálních partnerů, využití zahraničních zkušeností. Je zjevné, že právě tento přístup ze strany TA ČR byl a zůstává velmi dobrou volbou. Když se chce, žádné diktátorské manýry nejsou potřeba. A je dobrou zprávou, že v oblasti českého aplikovaného výzkumu jsou stále zatím ve výrazném oslabení.

Vladimír Kebo

člen předsednictva TA ČR

(CV Vladimíra Keba)