Arabistka o integraci muslimů

Dnes ráno jsem vstala a jako první věc po ránu jsem si přečetla článek o tom, že muslimy není možné integrovat do evropské společnosti. Jeho autorka prokázala znalost celé řady faktů, ve kterých s ní musím souhlasit. Na druhou stranu tvrzením, že není možné je integrovat, hodila do jednoho pytle čtvrtinu obyvatel planety, z nichž mnozí svým životním stylem popírají její slova.

Chtěla bych ze své pozice, z pozice arabistky, cestovatelky a životní realistky, krátce nastínit, jak si vlastně kulturně s muslimy nerozumíme. 

Mnoho muslimů, kteří přicházejí, neví o Evropě zhola nic. Ví, že se máme dobře a že tu není válka. To jim stačí. A proč by jim to stačit nemělo, když u nich válka je a dobře se už dávno nemají? Nemůžeme je odsoudit za to, že se chtějí mít líp, protože kdo by nechtěl? Velká Británie je plná pracujících Poláků a čeští zaměstnanci si získali věhlas na Novém Zélandu, kde platy o tolik převyšují ty naše. A to u nás válka není, my jsme jenom ti ekonomičtí. My ale na rozdíl od přicházejících muslimů víme, do čeho jdeme. Co ale oni ví o Evropě?

Znalosti čerpají z amerických filmů a to bohužel ne z těch kvalitních, ale z céčkové produkce rádoby vtipných komedií o sexu. A pak z pornofilmů, kde holky ihned shodí i to málo oblečení, ve kterém přijdou. To je všechno, co o nás ví. Máme se dobře a holky jsou tu svolné.

Přece jenom, pouze naprosté minimum migrantů jsou násilníci. Problém je, že když vznikne velký uprchlický tábor, pravděpodobnost, že se všechny pochybné existence dají dohromady, je prostě vysoká. Je to ale v tomto případě opravdu otázka kultury a náboženství? Když dáte dohromady pět tisíc Evropanů zcela bez prostředků, z nichž dejme tomu tři a půl tisíce budou singl třicátníci, kteří v životě neviděli nahou ženskou, jste si jistí, že nedojde k žádným incidentům?

V žádném případě nechci bránit chlapy, kteří obtěžují ženy na ulicích, dokonce si myslím, že by Německo mělo zpřísnit tresty. Chci jen říct, že podmínky, v jakých migranti žijí, jen zhoršují celkovou situaci. Nahromaděné množství lidí dodává těm pochybným existencím odvahu a výhodu anonymity a navíc s sebou strhávají další, kteří by jinak žádné problémy nedělali.

V poslední době je například velmi často řeč o Severoafričanech, Alžířanech a Maročanech zejména. Já sama jsem rok a půl v Maroku žila. Žila jsem v bohaté oblasti i ve slumu, pak také v konzervativní části města. Chodila jsem sama, chodila jsem v noci a i přesto k žádnému nepříjemnému incidentu nedošlo. Za rok a půl na mě maximálně někdo několikrát pomlaskal na ulici, nebo mi něco řekl. Když lidé mají práci, rodinné zázemí a smysl života, proč by dělali problémy? Migranti ale o to všechno přišli, jsou v cizím světě, ve kterém se snaží najít svoje místo.

A že by nešli integrovat do evropské společnosti? Navštivte velká města muslimského světa a uvidíte mladé lidi, jak žijí „evropským“ životem, stejným, jaký známe i u nás. I muslimská společnost se mění a uvolňuje. Ano, teď mluvím o elitách z měst, střední třídě, těch, kteří se mají dobře. Ale není to právě cíl těch, kteří odcházejí? Dostat se o něco výš na společenském žebříčku, mít víc peněz a mít se lépe? Tohoto stavu ale nikdy nedocílí, budou-li žít ve vlastních čtvrtích, v ghettech, a v podstatě ve stejném prostředí, z jakého utíkají, jen na jiném kontinentě. Tím bude jen jejich frustrovanost stoupat a my se nedočkáme ničeho jiného, než problémů.

Když budou těmto lidem nabídnuty lepší podmínky, nevidím důvod, proč by se nemohli začlenit do Evropy. Lepšími podmínkami samozřejmě nemyslím dávky a bydlení zadarmo, ale normální práci, výdělek a šanci na slušný život. Na druhou stranu je samozřejmě nutno nastavit také nějaká opatření a systém trestů pro ty, kteří neprokazují žádnou snahu se zapojit. Dát těm problémovým jasně na vědomí, že nejsou imunní a nemohou dělat vše, co se jim zachce. Kdo nebere náš svět, může a musí se vrátit do toho svého. Musí pochopit a uznávat kulturu země, do které se přistěhovali, naučit se její jazyk a ctít její zákony.  

Mám mezi muslimy mnoho přátel, měla jsem muslimské spolubydlící a žila jsem s muslimským přítelem v jeho domě. Jsem pořád tu, živá a zdravá. Nic se mi nestalo, ani když jsem sama jezdila stopem v Maroku nebo v Senegalu. Možná mám (už pár let) štěstí, nebo možná nebudou všichni muslimové bílé ženy napadající násilníci, zloději a nemuslimy opovrhující fanatici. Ano, přiznám, že mám i nějaké negativní zkušenosti. Ale ty jsem si přinesla i z Francie nebo z Prahy. I přesto si ale stále myslím, že je to jenom o lidech a o podmínkách, jakým musí čelit. Kdybychom mohli oddělit slušné lidi od těch neslušných jenom na základě barvy kůže, náboženství nebo země původu, asi by to bylo v životě všechno příliš snadné.