O klukovi, co chtěl psát pravdu

S tímhle vysokým blonďákem jsem se poprvé potkal na užhorodském autobusovém nádraží. Vracel se z Mukačeva, kde "to zrovna hořelo" - jak zněl název facebookové stránky, na které Vojta uveřejňoval už od jara 2014 osobní zážitky z Kyjeva, Krymu, Donbasu, ale i dalších míst, kam se vydával jako reportér. Nedalo moc práce jej přesvědčit, aby svůj odjezd domů ještě trochu odložil, protože po pár minutách vyprávění bylo jasné, že poslouchat jeho historky je ještě zajímavější než číst jeho blogy a reportáže. Na Ukrajině, podobně jako i jinde na východě, přece jen plyne čas trochu pomaleji než jinde.

O několik lahví vodky a několik měsíců později je Vojtovy práce všude plno. Jeho reportáže nejen z Ukrajiny, ale i z Turecka, Gruzie nebo německých uprchlických táborů, se objevují nejen v Deníku Referendum nebo A2larmu, ale také v magazínu Reportér nebo deníku Právo. Čtou se stejně dobře jako původní příspěvky na facebooku, jen se teď dostanou k násobně většímu publiku. Což už teď - v případě čtenářů Práva - zřejmě skončilo.

Právo, resp. jeho internetová verze Novinky.cz, uveřejnilo totiž toto neuvěřitelné "svědectví" jistého Martina Herzána ze slovinského uprchlického tábora Dobova, podle kterého se zde zabavují kilogramy zbraní, odhalují videa, ve kterých uprchlíci mučí své oběti, a bezpečnostní složky tudy odhalené teroristy pouští dále do Evropy.

Redakci Práva taková ostrá tvrzení nestála ani za jediný dotaz slovinské policii nebo někeré z humanitárních organizací, které ve Slovinsku působí, a skoro celý den tento zavádějicí a lživý článek prezentovala na hlavní stránce Novinky.cz.

Vojta, za pomoci dobrovolnických kontaktů ve Slovinsku, dal dohromady článek, ve kterém poukazuje na pochybnou důvěryhodnost osoby autora Herzána, vyvrací tvrzení uvedená v článku, ale také naprosto oprávněně zpochybňuje redakční práci Práva. Původní dohoda o tom, že odpověď bude zveřejněna i v Právu a na Novinkách, ale trvá jen pár hodin. "Článek pro nás už dopisovat nemusíte. Ani nás nemusíte oslovovat s jinými nabídkami," sdělí mu editor posléze.

Jak Vojta Boháč následně píše ve svém otevřeném dopise celé redakci Práva, je mu celá situace velmi nepříjemná. Noviny kritizuje právě proto, že se s nimi silně identifikoval a viděl v nich naději na nezávislou žurnalistiku, oproštěnou od zájmů oligarchů. Tepe do nich proto, že si chce stát nejen za svou prací, ale i za týmem, se kterým spolupracuje. To už se mu v Právu asi nesplní.

I když nemusíme mít o deníku Právo takové ideály jako Vojta, nelze nesouhlasit s jeho postojem. Česká mediální scéna - zaplněná přepisovači zahraničních zdrojů, tvůci hoaxů a povýšenými generátory pseudovtipných glos - takovou mladou krev, jakou představuje práce Vojty Boháče, potřebuje jako sůl.

Dovolím si tvrdit, že přes svůj nízký věk je Vojta jedním z nejlepších současných českých reportérů. Ukrajina, Turecko, německé uprchlické tábory, Makedonie - byl všude tam, kde to “hořelo”. Nedělá mu problém se sebrat a zítra vyrazit tam, kam je potřeba. A na místě se umí dostat k místním lidem, ke zdrojům cenných informací a odpovědně ten obraz předat čtenářům. Kdo z českých novinářů, navíc bez zázemí velkého média, to dokáže?

Od Práva přes Reportér, A2larm nebo Deník Referendum - všude dodržuje naprostou oddanost novinářskému řemeslu a jeho psaným i nepsaným pravidlům. I naposledy, když mu tým dobrovolníků dodával podklady a kontakty pro argumentaci vůči Herzánovu článku, je pečlivě třídil a vzal jen to, co měl podloženo a vyargumentováno.

To ale neznamená, že se ve své práci bojí jakéhokoli názoru. Jeho výběr témat, úhel pohledu nebo odvaha mu umožňuje dostat se mnohem víc k jádru věci a říct tím to, co považuje za podstatné. Na mysl se dere mladý George Orwell, který se vydal do španělské občanské války aby napsal Hold Katalánsku, nebo se později prodíral slumy v hornických městech severní Anglie a popisoval neveselý život zdejší chudiny. Sociálně citlivý pohled na svět a odmítání hrůz války, i to má Boháč s Orwellem společné.

Když si tyhle řádky po sobě čtu, zní to pateticky. Asi není normální, že se politik zastává novináře, Vojta ale nepíše o české politice a tak si to snad mohu dovolit. Vojtu neznám nijak dlouho, ale pokaždé, když poslouchám jeho vyprávění, cítím jak svou profesí žije a jak ji bere neuvěřitelně vážně. Žádného českého reportéra, snad s výjimkou Petry Procházkové, si nevážím tolik jako jeho.

Asi mnoho z nás se dokáže vcítit do toho marného pocitu, kdy se člověk cítí jako odhozený kus hadru, zvlášť poté, co je bezpečně přesvědčen, že byl v právu. Vojta se z toho vyhazovu oklepe a zase bude psát, jak nejlépe dovede. Nebo spíš ještě líp, protože věřím, že zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou silné - což platí hlavně pro válečné reportéry. Určitě se z toho ale už neoklepe deník Právo, který pro mnoho lidí ztratil poslední zbytky svého kreditu. I v novinách se může stát chyba - nepřiznat ji je ale pro důvěryhodnost média ještě horší než uveřejnit nepravdu.

A oklepeme se z toho my, naše společnost? Těžko říct. Na co vlastně přijdou naši potomci, až budou zkoumat, proč jsme se dobrovolně zbavili svobodných médií, kritického myšlení a nechali jsme naši demokracii udusit pod hromadou lží?

Tenhle článek píšu nejen proto, abych se vypsal ze svého pocitu bezmoci, ale také proto, aby se na to nezapomnělo. Abychom si uvědomili, že svobodu a demokracii u nás zabíjely nejen demonstrace se šibenicemi nebo nože v břichu muslimských přistěhovalců, ale také zdánlivě bezvýznamný vyhazov jednoho kluka z jedněch novin.

Kluka, který nechtěl nic jiného, než psát pravdu.