Jak se můžeme poučit z americké politiky?

Výsledky primárek v Iowě vyjasnily jednu věc: američtí občané stále více volí kandidáty, jež by se dali označit za outsidery. Donald Trump se vymyká jakékoli kategorii, avšak i vítěz z Iowy Ted Cruz založil svoji kampaň na anti-systémovosti. Na opačné straně, tj. u Demokratů, máme Bernieho Sanderse, který v Iowě prohrál s Hillary Clintonovou pouze o několik desítek hlasů, a který reprezentuje hlas voličů, toužících po tom skoncovat s elitami a jejich vyčpělou politickou rétorikou (což Clintonová bezesporu představuje).

Zní vám něco z toho povědomě? Evropě tyto trendy nejsou v žádném případě cizí. Protisystémoví kandidáti během posledních let nabírají na síle po celé Evropě (a v České republice především), odrážejíce vzdor a pesimismus evropské veřejnosti. Evropané se zdají býti skeptičtí k ekonomickému růstu, který nenapomohl zvýšení mezd, či k neustále se zvyšující ekonomické nerovnosti. Anti-systémoví politici si rádi pohrávají s všudypřítomnou myšlenkou strategického úpadku naší civilizace či kultury, zejména tváří v tvář rozptýlené, ale přetrvávající hrozbě islámského terorismu (a pro některé i hrozbě nekontrolovatelné migrace), kterou bezvýsledné vojenské angažmá na Blízkém východě nebylo schopno vyřešit.

Ve skutečnosti terorismus vytvořil nečekanou transatlantickou vazbu, v rámci níž politici typu Marine Le Penové a Donalda Trumpa vzájemně zrcadlí svá (často rasistická) prohlášení a předpřipravená řešení jak  s nebezpečím bojovat, přičemž sami sebe vykreslují jako ty jediné, kteří jsou schopni a ochotni voliče ochránit před nebezpečím otevřených hranic. Jak ale může tato transatlantická vazba přežít, když síly, které ji drží pohromadě, jsou tak orientovány dovnitř, zatímco my bychom nyní naopak potřebovali větší otevřenost – například pro úspěšné uzavření dohody TTIP či pro schopnost odpovědět na hrozby, jež představuje Rusko či Islámský stát?

Současné evropské a americké politické strany se zdají být spíše vyprázdněnými schránkami, do nichž se promítají osobní ambice politiků. 

Diskurs, jež používají někteří z těch nejpopulárnějších politiků na obou stranách Atlantiku, obsahuje stejné kořeny, mimo jiné proto, že role a fungování politických stran prošla v posledních letech výraznou změnou. Zatímco tradičně bývaly politické strany platformou pro kritické myšlení a kreativní rozhodování, současné evropské a americké politické strany se zdají být spíše jakýmisi vyprázdněnými schránkami, do nichž se promítají osobní ambice politiků. Například Nicolas Sarkozy přeměnil Republikánskou stranu (Les Républicains) v doplněk pro svou příští prezidentskou kampaň, ignoruje většinu voličů vlastní strany, kteří proti jeho prezidentské kandidatuře v roce 2017 vystupují. Jiní, jako např. Trump, který stále otevřeně zvažuje kandidovat jako nezávislý kandidát, by se bez stranické podpory Republikánské strany naprosto obešel. Tradiční strany jsou tak buď upozaděny, nebo přetvořeny tak, aby sloužily zájmům jedné osoby. Evropa zažívá nárůst samozvaných „hnutí“, která přejímají roli stran, jako je příklad Hnutí ANO v České republice, či Podemos a Cuidadanos ve Španělsku. Nezdá se pravděpodobné, že by se tento trend měl v blízké budoucnosti zastavit a zdá se, že pomalý nástup těchto protisystémových sil zanechal tradiční strany neschopné odezvy.

Ukazuje se, že velmi málo kandidátů je schopno se transformovat  z anti-systémové opozice do pozice uvnitř systému, aniž by ztratili svou atraktivitu pro voliče.

Co mohou strany dělat, aby se dostaly z těchto vyjetých kolejí? Jako zřejmá odpověď se jeví rychle obnovit svou politickou garnituru. Prostředek proti anti-systémovým kandidátům je v soběstačnosti. Ukazuje se, že velmi málo z nich je schopno se transformovat  z anti-systémové opozice do pozice uvnitř systému, aniž by ztratili svou atraktivitu pro voliče. Kvůli tomu se např. Marine Le Penová nebyla schopna více prosadit ve Francii. Mladší a čerstvější politická garnitura, která rozumí Evropské unii a jejím idejím, by pomohla zvýšit podporu stranám v mnoha evropských zemích. Ve Spojených státech se zdá, že tuto alternativu pro Republikánskou stranu, jež byla osm let stahována pod hladinu svými nejzarytějšími členy, představuje Marco Rubio. Dočká se Evropa také svého Rubia?